„A umím si představit, že někde máte jeskyni nebo opuštěnou štolu, kde schováváte kořist, kterou jste zatím nakradli.“
Uvolnil tlak na nůž a tentokrát se Carneymu podařilo kývnout. Prsty jeho ruky bezděčně zamířily k váčku, který měl na opasku, pak se zastavily, když si uvědomil, co dělá. Jenže Gilanovi ten pohyb neunikl. Volnou rukou trhnutím váček rozevřel, zašátral uvnitř a nakonec vytáhl list papíru, složený na čtvrtiny. Podal ho Willovi.
„Prohlédni to,“ požádal stručně. Will papír rozložil a měl před sebou neuměle nakreslenou mapu s označenými body, směry a vzdálenostmi.
„Vypadá to, že svou kořist zakopali,“ hlásil Will. Gilan pokýval hlavou a pousmál se.
„Dobře. Takže bez mapy to místo už nenajdou,“ poznamenal. Carney překvapeně vytřeštil oči.
„Ale to je naše…“ spustil. Zarazil se však, když spatřil nebezpečný záblesk v Gilanových očích.
„Je to lup,“ pronesl hraničář hrozivě tichým hlasem. „Potají jste se připlížili a okradli jste lidi, kteří jsou nepochybně ve velkých nesnázích. Ty věci nejsou vaše. Patří jim. Nebo jejich příbuzným, pokud jsou ještě naživu.“
„Ještě jsou naživu,“ ozval se za nimi neznámý hlas. „Utekli před Morgarathem — všichni, kteří nepadli do zajetí.“
Devět
Kdyby nepromluvila, pokládali by ji všichni za chlapce. Prozradil ji dívčí hlas. Stála na okraji tábořiště, drobná postava se světlými vlasy nakrátko ostříhanými po chlapeckém způsobu. Na sobě měla otrhanou halenu, kalhoty a vysoké kožené boty až ke kolenům. Jedinou ochranou proti nočnímu chladu v horách jí zřejmě byla špinavá potrhaná kazajka z ovčí kůže, protože neměla žádný plášť a nenesla ani žádné pokrývky. Jen šátek svázaný do uzlíku, v němž byl pravděpodobně veškerý její majetek.
„Odkud jsi k čertu vyskočila?“ zeptal se Gilan a obrátil se k ní. Potom zasunul saxonský nůž do pouzdra a dovolil vyčerpanému Carneymu vděčně klesnout na kolena.
Will si teď mohl dívku prohlédnout. Byla zhruba v jeho věku a pod silnou vrstvou špíny byla pozoruhodně hezká. Zatvářila se neurčitě.
„Já…“ Nejistě se odmlčela a snažila se posbírat myšlenky. Will pochopil, že je na pokraji zhroucení. „Já se skrývám v horách už několik týdnů,“ řekla nakonec. Will musel uznat, že přesně podle toho vypadá.
„Máš nějaké jméno?“ zeptal se Gilan, nikoli nelaskavě. I on viděl, že dívka je vyčerpaná.
Zaváhala. Nebyla si zřejmě jistá, zda jim má své jméno prozradit, nebo ne.
„Evanlyn Wheelerová, z Greenfieldského léna,“ řekla. Greenfield bylo malé pobřežní léno v Araluenu. „Byli jsme tu na návštěvě u přátel…“ Odmlčela se a odvrátila pohled od Gilana. Chvíli zřejmě přemýšlela a pak se opravila. „Spíš byla na návštěvě u přátel má paní, když wargalové zaútočili.“
„Wargalové!“ vyletělo Willovi z úst a dívka k němu obrátila své zářivé zelené oči. Když se do nich podíval, uvědomil si, že je víc než jen hezká. Mnohem, mnohem víc. Byla krásná. Vlasy jako len, zelené oči, malý rovný nos a plná ústa, která určitě vypadají moc hezky, když se směje, pomyslel si Will. V tuto chvíli však měla k úsměvu hodně daleko. Smutně pokrčila rameny.
„Proč myslíte, že všichni ti lidé odešli?“ zeptala se. „Wargalové útočí na města a vesnice v této části Celtiky už řadu týdnů. Celtikové jim nedokázali vzdorovat. Byli vyhnáni ze svých domovů. Většina uprchla na jihozápadní poloostrov. Někteří ale padli do zajetí. Netuším, co se s nimi stalo.“
Gilan s oběma chlapci se po sobě podívali. V hloubi duše se obávali, že něco podobného uslyší. Teď to bylo tady.
„Měl jsem dojem, že za tím vším bude Morgarath,“ pronesl tiše Gilan. Dívka kývala hlavou a oči se jí zalily slzami. Jedna sjížděla dolů po tváři a razila si cestičku špínou. Dívka si rukou zakryla oči a roztřásla se jí ramena. Gilan hbitě přiskočil a zachytil ji, aby neupadla. Jemně ji posadil na zem a opřel ji o jeden z velkých kamenů, které chlapci rozestavili kolem ohniště. Jeho hlas byl nyní vlídný a laskavý.
„Už je dobře,“ uklidňoval ji. „Teď jsi v bezpečí. Odpočiň si a my ti dáme něco teplého k jídlu a k pití.“ Rychle pohlédl na Horáce. „Horáci, rozdělej prosím oheň. Jen malý. Jsme tu pěkně schovaní a myslím, že si to můžeme dovolit. A Wille,“ pokračoval zvýšeným hlasem, aby to bylo zřetelně slyšet, „jestli ten loupežník, co se chystá utéct, udělá ještě jeden krok, mohl bys mu prostřelit nohu?“
Carney totiž využil příležitosti, kterou mu poskytl nenadálý Evanlynin příchod, a nenápadně se plazil k nedalekým skalám. Teď ztuhl na místě. Gilan po něm vrhl zlostný pohled a potom změnil příkazy.
„Vlastně ne, oheň rozdělej ty, Wille. Horáci, ty svaž tyhle dva.“
Oba hoši ihned splnili uložené úkoly. Gilan, spokojený, že je o vše postaráno, sejmul z ramen svou pláštěnku a přehodil ji přes dívku. Měla obličej zakrytý oběma rukama a ramena se jí pořád otřásala, i když žádný pláč nebylo slyšet. Gilan jí položil ruce kolem ramen a tichým, přátelským hlasem ji opět ujišťoval, že je v bezpečí.
Tiché vzlykání postupně přestávalo otřásat dívčiným tělem a také pravidelněji dýchala. Willa zaměstnávalo ohřívání konvice s vodou, ale s údivem si stačil všimnout, že usnula. Gilan jim dal znamení, ať nedělají zbytečný hluk, a tlumeným hlasem řekclass="underline"
„Nejspíš je hodně vyčerpaná. Nejlepší bude nechat ji spát. Mohl bys připravit některé z těch výborných dušených jídel, co tě naučil Halt.“
Will s sebou v ranci vezl sušené přísady. Když se zamíchaly v horké vodě a povařily, vzniklo chutné jídlo. Mohlo se také přidat čerstvé maso nebo zelenina, které si opatřili cestou, ale i bez nich to chutnalo mnohem lépe než studené příděly, které všichni tři toho dne zatím jedli.
Will postavil na oheň kotlík s vodou a studený večerní vzduch záhy naplnila lákavá vůně dušeného masa. Zároveň vytáhl i ztenčující se zásobu kávy a postavil plnou konvici vody do žhavých uhlíků na okraji ohniště. Když voda začala bublat a syčet varem, zvedl pomocí rozdvojeného klacíku pokličku a vhodil dovnitř hrst kávy. Vůně čerstvé kávy se brzy smísila s vůní masa a všem se začaly sbíhat sliny. Vůně zřejmě pronikly i do Evanlynina vědomí. Slabě se jí zachvěl nos a pak se rázem rozevřely polekané zelené oči. Na vteřinku či dvě v nich byl patrný poplach, jak se pokoušela vzpomínat, kde je. Potom spatřila Gilanův přátelský výraz a trochu se uklidnila.
„Něco tu moc pěkně voní,“ řekla. Gilan se na ni široce usmál.
„Možná by ses měla najíst a potom nám povědět, co se to v těchhle končinách vlastně děje.“ Pokynul Willovi, aby jí podal smaltovanou misku s jídlem. Byla to Willova vlastní miska, protože žádné nádobí navíc s sebou nevezli. Willovi zakručelo v žaludku, když si uvědomil, že bude muset na vlastní porci počkat, než dojí Evanlyn. Horác a Gilan se pochopitelně ihned obsloužili.
Evanlyn začala tu dobrotu dychtivě hltat. Bylo vidět, že se pořádně nenajedla už celé dny. Do jídla se s radostí pustili i Gilan a Horác. Od vzdálené skalní stěny, kde Horác svázal oba loupežníky usazené zády k sobě, se ozval prosebný hlas.
„Můžeme dostat něco k jídlu, pane?“ požádal Carney. Gilan pomalu ani neudělal přestávku mezi dvěma sousty a obdařil je pohrdavým pohledem.