„Jistěže ne,“ odpověděl a dál si pochutnával na své večeři.
Evanlyn si zřejmě uvědomila, že kromě loupežníků nejí ani Will. Podívala se na misku a lžíci, které jí dali, všimla si, že stejné věci používají i Gilan s Horácem, a nejspíš hned pochopila, jak to je.
„Ach,“ řekla s omluvným pohledem na Willa, „nechceš…?“ Podávala mu misku. Will byl v pokušení si misku od ní vzít, ale uvědomil si, že musela téměř umírat hlady. Navzdory té nabídce poznal, že Evanlyn doufá, že on odmítne. Usoudil, že je rozdíl mezi chutí nasytit žaludek, kterou měl on, a skutečným hladem, který měla ona. Zavrtěl hlavou a usmál se na ni.
„Jen jez,“ vybídl ji. „Já se najím potom.“
Byl trochu zklamaný, když nabídku nezopakovala, ale vrátila se k polykání vrchovatých lžic jídla a jen tu a tam ustala, aby si zhluboka lokla horké, čerstvě uvařené kávy. Jak jedla, vypadalo to, že se jí do tváří vrací trochu barvy. Když všechno snědla, podívala se žádostivě na kotlík, který ještě visel nad ohněm. Will se dovtípil, nabral ještě jednu pořádnou porci a Evanlyn se znovu pustila do jídla a ustávala, jen aby se občas nadechla. Když tentokrát misku vyprázdnila, stydlivě se usmála a vrátila ji Willovi.
„Děkuji,“ řekla prostě a Will rozpačitě kývl hlavou.
„Není zač,“ zamumlal a znovu naplnil misku sám pro sebe. „Řekl bych, žes byla dost vyhládlá.“
„To ano,“ souhlasila. „Myslím, že jsem se pořádně nenajedla asi tak týden.“
Gilan se pohodlněji uvelebil u malého ohně, který stále udržovali. „Proč ne?“ zeptal se. „Já bych myslel, že v těch opuštěných domech zůstala spousta jídla. Nemohla sis vzít něco z toho?“
Zavrtěla hlavou a v očích se jí objevil strach, který ji ovládal několik posledních týdnů. „Netroufla jsem si,“ řekla. „Nevěděla jsem, jestli v domech nebudou Morgarathovy hlídky, takže jsem se neodvážila vejít do žádného města. Našla jsem trochu zeleniny a kousek oschlého sýra v jedné z venkovských chalup, ale jinak skoro nic.“
„Myslím, že je načase, abys nám řekla, co víš o těch zdejších událostech,“ navrhl Gilan a dívka kývla na souhlas.
„Vlastně toho není moc. Jak jsem řekla, byla jsem tu… se svojí paní, na návštěvě… u přátel.“ Opět se v její řeči objevilo nepatrné zaváhání. Gilan si toho povšiml a malinko se zamračil.
„Předpokládám, že tvoje paní je nějaká vznešená dáma, že? Žena rytíře, nebo snad nějakého lorda?“
Evanlyn kývla. „Je to dcera… lorda a lady Caramornových z Greenfieldského léna,“ řekla rychle. Ale zas tu bylo to kratičké zaváhání. Gilan zamyšleně sešpulil rty.
„To jméno je mi povědomé,“ řekl. „Ale nemůžu říct, že ho znám.“
„Zkrátka a dobře byla tu na návštěvě u jedné dámy od dvora krále Swyddneda — u své dávné přítelkyně — když zaútočilo Morgarathovo vojsko.“
Gilan se znovu zamračil. „Jak to provedli?“ zajímalo ho. „Přes útesy a Trhlinu se projít nedá. Není možné dostat se s vojskem přes útesy, natož pak přes Trhlinu.“
Útesy se tyčily na protější straně Trhliny a tvořily hranici mezi Celtikou a Deštnými a temnými horami. Byly strmé, žulové, skoro šest set stop vysoké. Neexistovaly tam žádné průsmyky, žádné cesty nevedly vzhůru ani dolů — rozhodně ne cesty pro početné vojenské jednotky.
„Halt říká, že projít se dá úplně všude,“ ozval se Will. „Obzvlášť když ti nezáleží na tom, kolik ten pokus bude stát životů.“
„Narazili jsme na skupinku Celtiků, kteří prchali k jihu,“ vyprávěla dívka. „Řekli nám, jak to wargalové udělali. Použili lana a žebříky a slézali útesy v noci po malých skupinkách. Našli několik úzkých říms a použili navazované žebříky, aby se dostali přes Trhlinu. Vybrali si nejodlehlejší místo, které dokázali najít, a proto přišli nepozorovaně. Ve dne se ti, co už byli za Trhlinou, ukrývali ve skalách a úžlabinách a čekali, až přejdou ostatní. Wargalů nebylo zapotřebí velké množství. Král Swyddned neudržoval nijak velkou stálou armádu.“
Gilan nesouhlasně zabručel a zachytil Willův pohled.
„Ale to měl. Smlouva ho k tomu zavazovala. Pamatuješ, jak jsme mluvili o tom, že lidé jsou čím dál méně ostražití? Celtikové budou ve své zemi raději kopat, než aby ji bránili.“ Pokynul dívce, aby pokračovala.
„Wargalové obsadili celý kraj. Zaměřili se hlavně na doly. Horníky z nějakého důvodu nechali naživu. Všechny ostatní zabili.“
Gilan si zamyšleně mnul bradu. „Pordellath a Gwyntaleth jsou úplně opuštěné,“ řekl. „Neví se, kam ti lidé mohli odejít?“
„Spousta lidí z měst stačila uprchnout,“ odpověděla. „Všichni zamířili k jihu. Zdá se, že tím směrem je také ženou wargalové.“
„Řekl bych, že to dává smysl,“ poznamenal Gilan. „Když je uzavřou na jihu, o tom, co se tu stalo, se do Araluenu nedostane ani slovo.“
„Přesně to říkal kapitán z našeho doprovodu,“ přikývla Evanlyn. „Král Swyddned a většina vojska, které mu zbylo, se stáhli na jihozápadní pobřeží, aby se postavili na obranu. Přidal se k nim každý Celtik, kterému se podařilo před wargaly utéct.“
„A co vy?“ zajímal se Gilan.
„My jsme se snažili utéct zpátky k hranici, ale tam nás odřízl oddíl bojovníků,“ vyprávěla Evanlyn. „Naši muži je zdrželi a moje paní a já jsme prchly. Už jsme byly téměř zachráněné, ale její kůň klopýtl a chytili ji. Chtěla jsem se pro ni vrátit, ale volala na mě, ať uteču. Nemohla jsem… chtěla jsem jí pomoct, ale… já prostě…“
Znovu se jí začaly kutálet slzy po tvářích. Zdálo se, že to ani nevnímá, nepokoušela se je stírat, jen tiše hleděla do ohně a v duchu znovu prožívala tu hrůzu. Když potom promluvila, bylo její hlas stěží slyšet.
„Já jsem prchla a pak jsem se ohlédla, abych se podívala, co se stalo. Byli… oni byli… viděla jsem je…“ Hlas se jí zlomil. Gilan se předklonil a vzal ji za ruku.
„Nemysli na to,“ řekl konejšivě a ona se na něj s vděčností podívala. „Předpokládám, že potom… že… jsi utekla do hor.“
Několikrát přikývla, v myšlenkách ještě prožívala hrozné události, jichž byla svědkem. Will a Horác tiše seděli. Will se po očku podíval na kamaráda a vyměnili si pohled plný porozumění. Evanlyn měla velké štěstí, že se zachránila.
„Od té doby se skrývám,“ řekla dívka tiše. „Můj kůň asi před deseti dny zchroml, tak jsem ho pustila. Od té doby jsem na cestě zpátky na sever, v noci jdu a ve dne se skrývám.“ Ukázala na Barta a Carneyho, kteří na druhém konci prostranství seděli sešněrovaní jak dvě chycená kuřata. „Ty dva jsem viděla několikrát, a další jim podobné. Nešla jsem k nim. Nezdálo se mi, že bych jim mohla věřit.“
Carney se zatvářil ukřivděně. Bartovi bylo ještě pořád příliš mdlo od rány, kterou mu Horác zasadil plochou meče, takže o dění kolem sebe neprojevoval žádný zájem.
„Pak jsem vás dnes ráno zahlédla přes údolí a poznala jsem, že jste královští hraničáři — vlastně, dva z vás,“ opravila se. „Pomyslela jsem si jen: ‚Díky bohu‘.“
Gilan se na ni zamyšleně podíval a na chvilku se mu na čele udělala kolmá rýha. Evanlyn si toho nevšimla a pokračovala dál.
„Trvalo mi skoro celý den, než jsem vás dostihla. Není to daleko, kdyby měl člověk křídla, ale přes údolí žádná přímá cesta nevedla. Musela jsem ho celé obejít. Potom dolů a zase nahoru. Hrozně jsem se bála, že než se dostanu na druhou stranu, budete pryč. Ale naštěstí jste nebyli,“ dodala, celkem zbytečně.