„Taky si myslíš, že ten její příběh není tak docela pravdivý?“ přerušil ho Will. „Často se zarazí nebo zmlkne, jako by se nám bála něco říct.“ Vtom Willovi blesklo hlavou ještě cosi. Bezděčně ztišil hlas, i když tábořiště bylo daleko mimo doslech. „Nemyslíš si, že je vyzvědačka, že ne?“
Gilan zavrtěl hlavou. „Nic tak vzrušujícího. Ale pamatuješ si, jak řekla, že když nás uviděla, pomyslela si ‚Díky bohu, jsou to hraničáři‘? Obyčejné lidi by tohle nenapadlo. Pouze urození lidé se cítí v přítomnosti hraničářů v bezpečí.“
Will se zamračil. „Takže ty myslíš…“ Uvažoval. Nevěděl přesně, co tím Gilan myslí.
„Já myslím, že tou paní je ona a že se vydává za svoji služebnou.“
„Takže když uvidí hraničáře, je na jednu stranu ráda, ale pak nám nevěří dost na to, aby nám řekla pravdu?“ namítl Will. „Gile, to nedává smysl!“ Gilan pokrčil rameny.
„Třeba to není proto, že nám nevěří. Možná má jiné důvody, aby tajila, kdo vlastně je. Nemyslím, že by to mělo způsobit nějaké potíže. Jen jsem chtěl, abys na to myslel.“
Otočili se a vraceli se zpátky do tábora.
„Nerad tě nechávám na holičkách,“ přiznával Gilan. „Ale nejsi úplně bezbranný. Máš svůj luk a nože a samozřejmě je tu ještě Horác.“
Will pohlédl směrem, kde urostlý učeň vyprávěl Evanlyn zřejmě nějaký vtip. Když zvrátila hlavu dozadu a srdečně se smála, pocítil slabé bodnutí žárlivosti. Pak si uvědomil, že by měl být rád, že má Horáce s sebou.
„S mečem to docela umí, že?“ prohodil.
Gilan obdivně kroutil hlavou. „Sám bych mu to nikdy neřekl, protože šermíři nemůže nijak prospět, když si o sobě moc myslí, ale je ještě mnohem lepší.“ Podíval se na Willa. „Tím nechci říct, že byste se měli chovat neopatrně. Cestou k hranici byste pořád ještě mohli narazit na wargaly, tak jeďte jen v noci a ve dne se ukrývejte ve skalách.“
„Gile,“ ozval se Will, protože mu to cosi nepříjemného připomnělo. „Co bude s těmi dvěma?“ Palcem ukazoval směrem k loupežníkům, kteří byli pořád svázaní zády k sobě, marně se pokoušeli alespoň trochu si zdřímnout a neustále přitom budili jeden druhého.
„To je otázka, co?“ prohodil hraničář. „Myslím, že bych je klidně mohl pověsit. Pravomoc k tomu mám. Konec konců, ohrožovali posly s královským pověřením. A rabují v době války. Obojí je hrdelní zločin.“
Přelétl očima skalnaté kopce kolem. „Jenže je otázka, jestli to vlastně tady můžu provést,“ zamumlal.
Willovi se nelíbil způsob, jakým jeho přítel uvažuje: „To jako že možná nemáš pravomoc pověsit je hned, když nejsme v našem království?“
Gilan se na něj zazubil. „Tak jsem to nemyslel. Spíš jsem myslel, že by to šlo docela těžko, když v okolí nějakých padesáti mil není žádný strom, který by byl dostatečně vysoký.“
Willovi se v duchu ulevilo, když pochopil, že Gilan si dělá legraci. Gilanův úsměv se však vytratil a přišlo varování:
„Co vím jistě, je to, že si nepřejeme, aby znovu sledovali vás tři. Takže dokud se jich nezbavíme, o mých plánech ani muk, jasné?“
Řešení bylo nakonec jednoduché. Na Gilanův příkaz nejprve Horác zlomil čepel Carneyova meče mezi dvěma velkými kameny. Bartův kyj pak hodil do hluboké strže u kraje cesty. Několik dlouhých vteřin slyšeli, jak rachotí a bouchá o strmý skalnatý svah.
Jakmile to bylo vyřízeno, Gilan poručil oběma lapkům, aby se svlékli do spodního prádla.
„Nemusíš se na to dívat,“ upozorňoval Evanlyn. „Nebude to žádný pěkný pohled.“
Dívka se tiše zasmála a vzdálila se pod přístřešek. A ti dva se svlékali, až zůstali jen v děravých spodkách. Ve studeném horském povětří se klepali zimou.
„A boty taky,“ nařídil Gilan. Oba muži si rozmrzele sedli na tvrdou zem a vyzuli se. Gilan špičkou boty šťouchl do hromádky šatstva.
„Teď to smotejte a svažte dohromady svými opasky,“ poručil a potom přihlížel, jak Bart s Carneym plní jeho příkaz. Když bylo vše hotovo, přivolal Gilan Horáce a palcem ukázal na dva rance šatů a bot.
„Pošli to za tím kyjem, Horáci,“ požádal. Horác se usmál, protože už začínal chápat. Pochopili i Bart s Carneym a okamžitě začali svorně naříkat. Přestali, když po nich Gilan vrhl mrazivý pohled.
„Vyšli jste z toho ještě hodně lacino,“ řekl jim studeně. „Jak už jsem předtím řekl Willovi, mohl bych vás pověsit, kdybych chtěl.“
Bart a Carney ihned zmlkli a Gilan pokynul Horácovi, aby je znovu svázal. Pokorně se podřídili a za pár minut byli opět zády k sobě. Třásli se v ostrém větru, který všude kolem profukoval a proháněl se po horách. Gilan je chvíli upřeně pozoroval.
„Přehoď přes ně deku,“ řekl znechuceně. „Koňskou deku.“
Will s úsměvem poslechl. Dal si dobrý pozor, aby nevzal Cukovu přikrývku a použil tu, která patřila statnému nákladnímu ponymu.
Gilan začal sedlat Blaze a přes rameno ostatním oznamovaclass="underline" „Jedu prozkoumat okolí Gwyntalethu. Třeba tam potkám někoho, kdo mi prozradí víc o Morgarathových úmyslech.“ Významně se podíval na Willa a hraničářský učeň pochopil, že to říká, aby oklamal loupežníky. Nepatrně kývl.
„Vrátím se někdy při západu slunce,“ hlasitě pokračoval Gilan. „Ať mě čeká něco teplého do žaludku.“
Vyšvihl se do sedla a pokynem ruky k sobě přivolal Willa. Naklonil se a zašeptal mu:
„Ty dva nechte svázané a vyjeďte při západu slunce. Oni se nakonec z provazů dostanou, ale pak budou muset najít šaty a boty. Bez nich se v těchhle horách nikam nedostanou. Budete mít před nimi den náskok a to byste měli být už dost daleko.“
Will přikyvoval. „Rozumím. Jeď opatrně, Gilane.“ Hraničář kývl. Zdálo se, že se trochu rozmýšlí, ale potom se rozhodl.
„Wille,“ řekl tiše. „Doba je nejistá a nikdo z nás neví, co ho může potkat. Možná by nebylo špatné, kdybys Horácovi prozradil Cukovo tajné slovo.“
Will se zamračil. Tajné slovo každý žárlivě střežil a Will nechtěl, aby ho někdo jiný znal, dokonce ani tak dobrý kamarád jako Horác. Gilan viděl, že váhá, a tak pokračoval.
„Nikdy nevíš, co se může stát. Můžeš být zraněný nebo nějak jinak zesláblý a bez tajného slova Horác s Cukem nic nesvede, nebude ho poslouchat. Je to jen pro vaši bezpečnost,“ dodal.
„Dnes večer mu to řeknu,“ souhlasil Will. „Dávej na sebe pozor, Gilane.“
Vysoký hraničář se sklonil a pevně mu stiskl ruku.
„Ještě jedna věc. Ty tu teď velíš a ostatní se budou řídit podle tebe. Nedej jim nijak najevo, že si nejseš sám sebou jistý. Věř si a oni budou věřit tobě.“
Pobídl Blaze kolenem a hnědák se pohnul směrem k cestě. Gilan zvedl ruku, zamával Horácovi a Evanlyn a odklusal. Prach, který na cestě zvířil, se rychle rozptýlil v silném větru.
A Will si začal připadat strašně malý. A strašně sám.
Jedenáct
Té noci ujížděli, jak nejrychleji to šlo. Poněkud je zdržoval nákladní pony, jelikož se zmohl pouze na mírný klus.
V noci se opět rozpršelo, což jim na náladě nijak nepřidalo. Hodinu před úsvitem déšť ustal a první záblesky světla na východě zbarvily oblohu mdlou perleťovou barvou. S přibývajícím světlem se Will začal poohlížet po místě k utáboření.
Horác si všiml, že se rozhlíží. „Co takhle ještě pár hodin jet?“ navrhl. „Koně zatím nejsou moc unavení.“