Představa, že by Evanlyn nechali samotnou, se Horácovi ve skutečnosti moc nezamlouvala. Docela si ji oblíbil. Byla chytrá, byla s ní legrace, bylo mu v její společnosti dobře.
Výchova v bojové škole v něm však vypěstovala silný smysl pro povinnost a osobní pocity byly vždy až na druhém místě.
Will udělal ještě jeden pokus. „Bez tebe pojedu mnohem rychleji,“ vysvětloval. Horác ho ale hned zarazil.
„No a co? Rychlost není důležitá, když budeme sledovat wargaly. Máme koně. Nebude těžké je dohnat, hlavně proto, že s sebou musejí vláčet ty vězně.“ Zjistil, že si tuhle výměnu názorů s Willem a hledání přesvědčivých důvodů docela užívá. Možná mu čas strávený s hraničáři prospíval víc, než si myslel.
„A navíc, co když zjistíme něco opravdu důležitého? A co když je budeš chtít dál sledovat, ale budeme muset i podat zprávu baronovi? Když budeme dva, můžeme se rozdělit. Já můžu odjet se zprávou a ty půjdeš dál za wargaly.“
Will ten nápad zvažoval. Něco na tom bylo, to musel uznat. Když o tom teď přemýšlel, bylo by dobré mít ještě někoho s sebou.
„Tak dobře,“ ustoupil nakonec. „Ale budeme to muset říct Evanlyn.“
„Říct mi co?“ zeptala se dívka. Ani jeden z nich si nevšiml, že se přiblížila jen na několik kroků k místu, kde stáli a polohlasně se hádali. Oba chlapci se teď provinile podívali jeden na druhého.
„Ehm… Will měl takový nápad, víš…“ začal Horác. Pak se odmlčel a pohlédl na Willa, jestli nechce pokračovat on. Ukázalo se však, že to není třeba.
„Máte v úmyslu sledovat wargaly,“ řekla rovnou. Oba učňové si vyměnili pohledy.
„Tys nás poslouchala?“ zeptal se Will. Dívka zavrtěla hlavou.
„Ne. Je třeba to udělat, že? Máme příležitost zjistit, k čemu se chystají a proč s sebou berou horníky.“
Už podruhé během několika minut Will slyšel, jak se k němu někdo s naprostou samozřejmostí počítá. „My máme příležitost?“ zeptal se jí. „Co přesně myslíš tím ‚my‘?“
Evanlyn pokrčila rameny. „Pochopitelně to, že jestli vy dva je budete sledovat, tak já jdu s vámi. Přece mě nenecháte samotnou někde v pustině?“
„Ale…“ začal Horác a ona se k němu s klidem otočila. „Jsou to wargalové,“ připomněl.
„To jsem si všimla.“
Horác bezmocně pohlédl na Willa. Hraničářský učeň pokrčil rameny, a tak to Horác zkusil ještě jednou. „Bude to nebezpečné. A ty…“
Rozmýšlel se. Nechtělo se mu připomínat jí strach z wargalů a důvody k němu. Evanlyn jeho váhání pochopila a slabě se na něj usmála.
„Podívej, já se jich bojím,“ připustila. „Ale doufám, že je chcete sledovat, a ne se k nim přidat.“
„Zhruba něco takového jsem měl v úmyslu,“ přisvědčil Will. Evanlyn zaměřila svůj vyrovnaný pohled na něj.
„Myslím, že při tom rámusu, který nadělají, by nemuselo být nutné přibližovat se k nim moc blízko,“ vyslovila svůj názor. „A kromě toho by tohle mohla být příležitost, jak jim překazit jejich plány. Což by se mi nejspíš líbilo.“
Will na ni pohlédl s jistým obdivem. Měla hromadu důvodů se wargalů bát, víc než oni s Horácem. A přece byla ochotná na ten strach zapomenout, aby mohla uškodit Morgarathovi.
„Jseš si jistá?“ zeptal se nakonec. Evanlyn zavrtěla hlavou.
„Ne. Vůbec si nejsem jistá. Je mi bídně při pomyšlení, že se k nim znova dostanu až na doslech. Ale stejně tak se mi nelíbí ani představa, že byste mě tu nechali opuštěnou.“
„My tě nechceme opustit…“ namítal Horác, ale Evanlyn se opět obrátila k němu.
„Tak jak tomu chceš říkat?“ zeptala se a malinko se usmála, aby její slova nevyzněla tak pichlavě. Horác uvažoval.
„Asi že tě chceme opustit, řekl bych,“ uznal zdráhavě.
„Přesně tak,“ souhlasila. „Takže když si můžu vybrat, jestli mám vběhnout do náruče jiným wargalům či loupežníkům, nebo s vámi dvěma sledovat tyhle wargaly, vyberu si to druhé.“
„Jsme jenom jeden den jízdy od hranic,“ upozornil ji Will. „Jakmile bys ji překročila, byla bys skoro v bezpečí.“
Evanlyn však důrazně zavrtěla hlavou.
„Bezpečnější se cítím s vámi,“ prohlásila. „A vám se i může hodit, když budete mít s sebou někoho dalšího. Bude to jeden člověk navíc, který může v noci držet hlídku. Což znamená, že se můžete víc vyspat.“
„To je první rozumný důvod, který jsem od ní zatím slyšel,“ ozval se Horác. Stejně jako Will si uvědomoval, že už je rozhodnutá. A oba hoši tušili, že když se Evanlyn rozhodne, není na světě nic, co by ji přimělo rozhodnutí změnit. Usmála se na Horáce.
„Tak co,“ zeptala se, „budeme tu stát a klábosit celý den? Takhle se k těm wargalům moc nepřiblížíme.“
Rázně se otočila a jako první vykročila k místu, kde měli uvázané koně.
Čtrnáct
Sledovat wargaly bylo snadnější, než čekali. Byla to prostoduchá stvoření, soustředěná pouze na jediný úkol, jímž teď bylo dopravit celtické horníky na určené místo. Žádného útoku se v těchto končinách neobávali, protože obyvatelstvo už vyhnali, a tak nevysílali zvědy ani zametače stop. Jejich jednotvárné bručení, jež znělo stejně zlověstně jako prve, přehlušilo i všechen hluk, který nechtěně způsobili jejich pronásledovatelé.
V noci se wargalové jednoduše utábořili tam, kam právě došli. Horníci zůstávali stále spoutaní a stály u nich stráže, zatímco zbytek jednotky spal.
Na počátku druhého dne pochodu začalo Willovi docházet, kam mají wargalové asi namířeno. Rozjel se o kus napřed a spoléhal na Cuka, že kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, vycítí ho jako první. Nyní se kousek vrátil a čekal na Horáce s Evanlyn, až k němu dojedou.
„Zdá se, že míříme k Trhlině,“ sdělil jim a bylo na něm vidět, že je z toho zmatený.
V dáli před sebou už rozeznávali vysoké, hrozivé útesy, které se vypínaly nad mohutnou průrvou v zemském povrchu. Samotná Celtika byla hornatou krajinou, Morgarathovo panství však čnělo dobrých tisíc stop nad ni.
„Já bych o to tedy moc nestál, slézat z těch útesů po lanech a žebřících,“ prohlásil Horác a trhnutím hlavou ukázal příslušným směrem.
„A i kdybys o to stál, musel bys na druhé straně najít rovné místo, kde bys mohl začít,“ řekl Will. „A takových je určitě hodně málo. Největší část útesů spadá strmě až dolů.“
Evanlyn se podívala z jednoho na druhého. „A přece to Morgarath už jednou dokázal,“ připomněla. „Třeba má v úmyslu zaútočit stejnou cestou i na Araluen.“
Horác zadržel koně a přemýšlel o jejích slovech. Will s Evanlyn zastavili vedle něj. Horác si chvíli kousal rty a vzpomínal na vyučovací hodiny, kdy do něj ve škole sira Rodneyho učitelé vtloukali vědomosti. Potom zavrtěl hlavou.
„Tohle je něco jiného,“ řekl nakonec. „Útok na Celtiku byl spíš nájezd než vpád. Na ten mu stačilo nejvýš takových pět set mužů, a tak mohli snadno postupovat. Ke vpádu do Araluenu by potřeboval celé vojsko — a přes ty útesy a Trhlinu by ho na pár žebřících a provazových mostech nedostal.“
Will ho se zájmem poslouchal. Takový projev od něj nečekal. Horác se nepochybně za posledních sedm či osm měsíců naučil víc než jen zacházet s mečem.
„Určitě dostal, kdyby měl čas…“ začal Will, ale Horác znovu zavrtěl hlavou, tentokrát ještě rozhodněji.
„Mužstvo ano, nebo v tomhle případě wargaly. Když budeš mít dost času, dostaneš je přes útesy, i přes Trhlinu. Trvalo by to měsíce, ale zvládnout by se to dalo. I když čím déle by to trvalo, tím větší by byla pravděpodobnost, že se prozradí, o co se pokoušíš.