„Takže,“ ozvala se Evanlyn, „k čemu vedlo objevení těch plánů?“
„Král Duncan přesunul vojsko na Uthalské pláně, aby zatarasilo průsmyk Tří stupňů,“ pohotově odpověděl Horác. Evanlyn přikývla a zeptala se na druhou část Haltova doporučení.
„A kdo by z toho měl prospěch?“
Will se na ni podíval. Pochopil, že směřuje ke stejnému závěru, k jakému dospěl on. Velice pomalu řekclass="underline"
„Morgarath. Pokud ty plány byly falešné.“
Evanlyn souhlasně přikývla. Horácovo chápání bylo malinko pomalejší.
„Falešné? Jak to myslíš?“
„Myslím to tak,“ vysvětloval Will, „že Morgarath chtěl, abychom ty plány ukořistili. Chtěl, aby se araluenské vojsko shromáždilo na Uthalských pláních — celé vojsko. Protože skutečný útok nepřijde z průsmyku Tří stupňů. Skutečný útok přijde tady odsud — překvapivý útok do týlu. A naši armádu uzavře v pasti a zničí.“
Horác hrůzou vyvalil oči. Následky mohutného útoku do týlu si dokázal představit. Araluenští by byli sevřeni mezi Skandijci a wargaly, které by měli před sebou, a dalším wargalským vojskem, které by bylo za nimi. Byla by to strašlivá pohroma — taková, jaké se bojí každý generál.
„Musíme naše vojsko varovat,“ vyhrkl. „Hned teď.“
Will souhlasil. „Musíme jim to říct. Ale já potřebuju vědět ještě jednu věc. Ten tunel, co kopou. Nevíme, jestli už je dokončený úplně, nebo napůl, ani kam vede. Dnes v noci bych se do něj chtěl podívat.“
Ale Horác začal vrtět hlavou dřív, než Will stačil domluvit. „Wille, musíme naše vojsko varovat hned,“ zdůraznil. „Nemůžeme se tu někde potulovat jen proto, aby byla uspokojená tvoje zvědavost.“
Spor rozhodla Evanlyn. „Máš pravdu, Horáci,“ řekla. „Král se o tom musí dozvědět co nejdřív. My ale musíme mít jistotu, že nejde o další falešnou stopu. Tunel, o kterém Will mluví, může mít hodně daleko do dokončení. Nebo třeba nikam nevede. Celé to může být jen další lest, jak přimět vojsko, aby se rozdělilo a chránilo si týl. Musíme se snažit zjistit co nejvíc. Jestli to znamená počkat ještě dalších pár hodin, pak říkám, že bychom to měli udělat.“
Will se na Evanlyn zkoumavě zadíval. Vypadala, že je zvyklá poroučet a rozhodovat víc, než by se očekávalo od nějaké služebné. Usoudil, že Gilanova domněnka byla správná.
„Horáci, za hodinu padne tma. Dnes v noci přejdeme na druhou stranu a koukneme se na ten tunel zblízka.“
Horác se po nich po obou podíval. Neměl z toho radost. Jeho instinkt mu radil vyjet okamžitě, co možná nejrychleji, a podat zprávu o mostu. Byli však proti němu dva. A Horác pořád věřil, že Willovy úsudky jsou lepší než jeho vlastní. Sám byl vycvičený k rychlému zásahu, ne k složitému přemýšlení. Ač nerad, nechal se přesvědčit.
„Dobrá,“ řekl. „Dnes v noci se tam podíváme. Ale zítra odjedeme.“
Will se zahalil do pláštěnky, opatrně se vrátil na své předchozí stanoviště a pečlivě si prohlížel most. Napadlo ho, že Halt bude po něm chtít, aby nakreslil přesný plán stavby.
Nebyl na své pozorovatelně víc než deset minut, když zaslechl zatroubení rohu.
Celý ztuhl hrůzou. Chvíli si myslel, že jde o poplach a že ostražitá hlídka si všimla jeho pohybu mezi skalami. Potom zaslechl práskání bičů a hrdelní výkřiky wargalů, a když zvedl hlavu, viděl, jak ženou Celtiky z mostu zpátky k nedokončenému tunelu. Procházející vězňové odkládali nářadí na hromadu a wargalové je začali opět připoutávat k dlouhému tlustému řemeni.
Will pohlédl k západu a zahlédl poslední oblouček slunce mizející za hory. Uvědomil si, že roh prostě oznamoval konec pracovního dne. Vězňové se nyní vraceli tam, kde byli střeženi přes noc, ať už to bylo kdekoli.
Nedaleko od ústí tunelu došlo ke krátké nepříjemné příhodě, když se dva Celtikové zastavili a pokusili se zvednout postavu ležící na břiše na zemi. Wargalská stráž horníky vztekle odháněla ranami bičem a přinutila je nechat nehybnou postavu ležet.
Poté Celtikové jeden za druhým postupovali úzkým vchodem tunelu a mizeli uvnitř.
Stíny ohromného mostu se protahovaly směrem do kopců. Will chvíli nehnutě čekal, jestli se některý z wargalů ještě jednou nevrátí a nevyjde znovu z tunelu. Nebylo však slyšet vůbec nic, ani náznak, že by se někdo vracel. Zůstával pouze obrys nehybného těla ležícího vedle ústí tunelu. I v rychle ubývajícím světle ho Will zřetelně rozeznával. Podle všeho šlo o nějakého horníka. Will si ale nebyl jistý.
Potom se postava pohnula a Will pochopil, že ten člověk je stále naživu.
Patnáct
Will s Horácem opatrně přecházeli po prkenné lávce, která překlenovala posledních dvacet kroků Trhliny. Při své vynikající odolnosti vůči závrati by Will klidně dokázal přes ni přeběhnout, ale z ohledu na svého urostlejšího a méně hbitého kamaráda šel pomalu.
Horác si oddychl, když se konečně dostali na pevnou zem. Chvíli si teď stavbu pozorně prohlíželi. Byla vybudována s veškerou důkladností, kterou byli Celtikové proslavení. Jako národ po staletí rozvíjeli umění razit tunely a stavět mosty a tato stavba byla přímo vzorově dokonalá.
Studený noční vzduch naplňovala vůně čerstvě nařezaných borových fošen, doplněná ještě jedním pachem, nasládlým a čpavým. Chlapci se zmateně podívali jeden na druhého. Potom si Horác vzpomněl.
„Dehet,“ prohlásil, a když se pořádně podívali, zjistili, že mohutná spojovací i podpůrná lana jsou pečlivě napuštěná dehtem. Will se jednoho z nich dotkl a umazal si dlaň.
„Nejspíš zabraňuje roztřepení a zpuchření lan,“ řekl tiše. Povšiml si, že hlavní lana byla vyrobena stočením a spletením tří tlustých pramenů a potom silně napuštěna dehtem, který je měl chránit před deštěm a také pevněji spojovat k sobě.
Horác se rozhlížel kolem. „Žádné hlídky?“ podivil se takové nedbalosti.
„Buď jsou si moc jistí, anebo jsou moc neopatrní,“ řekl Will.
Byla hluboká noc, měsíc měl teprve vyjít. Will zamířil k východnímu okraji Trhliny. Horác uvolnil meč v pochvě a následoval Willa.
Lidská postava ležela vedle ústí tunelu tak, jak ji Will naposledy spatřil. Nikde se nic nepohnulo. Hoši se k muži opatrně přiblížili a poklekli u něj — teď už bylo jasné, že je to celtický horník. Hruď se mu nepatrně zvedala.
„Ještě žije,“ zašeptal Will.
„Ale moc ne,“ mínil Horác. Přiložil horníkovi ukazovák na krk, aby nahmátl tep. Při tom doteku muž zvolna otevřel oči a nechápavě na ně hleděl.
„Kdo… jste?“ vypravil ze sebe sípavě. Will sejmul z ramene láhev s vodou a trochu muži navlhčil rty. Ten lačně olízl jazykem vodu, pokusil se zvednout na loket a znovu zachroptěl.
„Ještě.“
Will ho jemně vrátil do polohy vleže a dal mu ještě trochu vody.
„Klidně odpočívejte, příteli,“ řekl přívětivě. „My vám neublížíme.“
Bylo zjevné, že někdo už mu ubližoval — a hodně. Jeho obličej byl pokrytý zaschlou krví, která se vyřinula snad z tuctu ran bičem. Kožený kabátec měl roztrhaný a na holém těle pod ním stopy po dalších ranách bičem — čerstvých i zajizvených.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se Will tiše.
„Glendyss,“ zachrčel muž a zdálo se, že zvuk jeho vlastního jména jej udivil. Potom zakašlal, chraptivým, chrčivým kašlem, který otřásal jeho hrudí. Will s Horácem si vyměnili pohledy. Oba pochopili, že Glendyss už dlouho žít nebude.