„Jak dlouho jste tu?“ zeptal se Will a pomalu nalil mezi suché rozpraskané rty další doušek vody.
„Měsíce…“ odpovídal Glendyss skoro neslyšitelně. „Měsíce a měsíce tu… pracuju na tom tunelu.“
Chlapci se po sobě opět podívali. Horník nejspíš už mluvil z cesty.
„Měsíce?“ naléhal na něho Will. „Ale útoky wargalů začaly sotva před pár týdny. Jste si jistý?“
Glendyss však pohnul odmítavě hlavou. Snažil se něco říct, rozkašlal se a opět sbíral ubývající síly. Potom promluvil, tak tiše, že se Will s Horácem museli sklonit až k němu.
„Pochytali nás asi před rokem… všude možně. Potají… jeden muž tady, dva tam… celkem padesát. Ostatní… jsou většinou… už mrtví. Já brzy… taky umřu.“ Ztichl a sípavě lapal po dechu. Mluvení ho vyčerpávalo. Will s Horácem se podívali jeden na druhého, byli z té noviny zmatení.
„Jak to, že nikdo nepoznal, že k tomu došlo?“ ptal se Horác udiveně svého kamaráda. „Ztratí se padesát lidí, a nikdo nic neohlásí?“
Will však zavrtěl hlavou. „Říkal, že je chytali po celé Celtice. Takže se ztratili jeden nebo dva — mluvili o tom možná lidi jen v jejich vesnici, ale jinak se tím asi nikdo nezabýval.“
„Jenže,“ namítl Horác, „proč to udělali? A proč už to teď netají?“
Will pokrčil rameny. „Třeba nás něco napadne, až se tu porozhlédneme,“ řekl.
Rozmýšleli se, netušili, co by mohli udělat pro zhroucenou, zbitou postavu ležící před nimi. Zatímco otáleli, vyšel měsíc, vystoupal nad hory a zaléval most a okolí měkkým bledým svitem. Dopadl i na Glendyssovu tvář a on otevřel oči. Pak se chabě pokusil zvednout ruku a před světlem se chránit. Will se mírně sklonil, aby mu dělal stín.
„Umírám,“ pronesl horník nečekaně jasným a vyrovnaným hlasem. Will zaváhal a pak prostě odpověděl.
„Ano.“ Bylo by bezohledné lhát mu, snažit se ho povzbuzovat a přemlouvat, že zase bude v pořádku. Umíral a věděli to všichni tři. Bylo lepší, aby se na smrt připravil a přijal ji důstojně a klidně. Jeho ruka slabě zatahala Willa za rukáv a Will ji vzal do svých dlaní. Jemně ji tiskl, aby měl Celtik pocit, že není sám.
„Chlapci,“ ozval se slabě. „Nenechávejte mě umřít tady… na světle.“
Horác s Willem se znovu podívali jeden na druhého.
„Toužím po míru bez světla,“ tiše pokračoval muž a Will to náhle pochopil.
„Celtikové mají asi rádi tmu. Většinu života vlastně tráví v šachtách a dolech. Možná chce něco takového.“
Horác se předklonil. „Glendyssi?“ oslovil ho. „My vás teď přeneseme do tunelu. Chcete?“
Když Horác promluvil, horník pootočil hlavu k němu. Trochu jí pohnul, jenom natolik, aby to postřehli.
„Prosím,“ zašeptal. „Vezměte mě z toho světla.“
Horác přikývl, poté uchopil Celtika pod rameny a pod koleny a zvedl ho. Glendyss byl útlý a dlouhé týdny v zajetí pro něj nepochybně znamenaly i hladovění. Horácovi připadal lehoučký jako pírko.
Když se bojovnický učeň s Glendyssem v náručí napřímil, Will mu pokynul, aby ještě počkal. Cítil, že jakmile se Glendyss ocitne v poklidné tmě tunelu, pustí se té slabé nitky, která ho dosud držela při životě. A Will měl ještě jednu otázku, na kterou potřeboval znát odpověď.
„Glendyssi,“ oslovil ho mírně. „Kolik času máme?“
Horník na něj upřel matný, nechápavý pohled. Will to zkusil znovu.
„Kolik času zbývá, než bude most dokončený?“ zeptal se. Tentokrát zahlédl v Celtikových očích záblesk pochopení. Glendyss se kratičce zamyslel.
„Pět dní,“ odpověděl. „Možná čtyři. Dnes přišli další dělníci… tak možná čtyři.“
Nato se jeho oči zavřely, jako by té námahy už na něj bylo příliš. Na chviličku si mysleli, že zemřel. Pak se jeho hruď prudce zachvěla a on se opět nadechl.
„Doneseme ho do tunelu,“ řekl Will.
Protáhli se úzkým vchodem. V úseku prvních patnácti kroků měli obě stěny tunelu na dosah rukou. Potom se tunel začínal rozšiřovat a výsledky práce Celtiků byly zřetelně vidět. Bylo to temné a stísněné místo, osvětlované pouze mdlým svitem pochodní, které byly zasunuté v držácích rozmístěných s odstupem nějakých patnácti, dvaceti kroků. Některé pochodně už skomíraly a vydávaly pouze trhané slabé světlo. Horác se nejistě rozhlížel. Stísněné prostory měl v ještě menší oblibě než výšky.
„Tady je odpověď,“ prohlásil Will. „Těch prvních padesát mužů potřeboval Morgarath na tuhle práci. Když je teď tunel skoro hotový, potřebuje další lidi, aby co nejrychleji postavili most.“
Horác pokyvoval hlavou. „Máš pravdu,“ přitakal. „Kopání tunelu zřejmě trvalo měsíce, ale nikdo o něm nevěděl. Jakmile začali stavět most, nebezpečí prozrazení se podstatně zvýšilo.“
Tunel se rozšířil ještě víc a Horác s Willem našli malý výklenek, bezmála jeskyni. Položili Glendysse tam. Will si zpětně uvědomil, že o to se nejspíš pokoušeli dva mužovi krajané, když roh ohlásil konec práce.
Zaváhal. „Zajímalo by mě, co si wargalové pomyslí, až ho tady zítra najdou.“
Horác si s tím hlavu nelámal. „Třeba si budou myslet, že se sem doplazil sám,“ řekl. Will o tom trochu pochyboval. Potom však v mihotavém světle zahlédl pokojný výraz horníkova obličeje a cítil, že by ho už nedokázal vynést zpátky ven.
„Tak ho polož ještě víc dozadu, aby byl co nejdál z dohledu,“ požádal Horáce.
Skála tam tvořila malý ohyb a Horác opatrně položil horníka za něj. Zahlédnout ho teď bylo možné jen tehdy, kdyby ve výklenku někdo pátral, a Will usoudil, že to stačí. Horác vyšel pozpátku do hlavního tunelu. Will si všiml, že se neustále nejistě rozhlíží kolem.
„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Horác. Will dospěl k rozhodnutí.
„Ty tu na mě počkáš,“ oznámil kamarádovi, „a já se podívám, kam ten tunel vede.“
Horác neodporoval. Představa, že by měl jít dál do tmavého neznámého tunelu, se mu nijak zvlášť nezamlouvala. Našel si místo k sezení poblíž jedné z jasnějších pochodní.
„Hlavně se zase vrať,“ řekl Willovi. „Nerad bych tě šel hledat.“
Šestnáct
Will pokračoval dál a Horáce nechal za sebou. Tunel byl nejprve nízký, potom se však strop začal prudce zvyšovat. Na stěnách i na dně tunelu bylo znát, jak krumpáče a vrtací dláta Celtiků skálu rubaly a drtily, aby průchod rozšířily.
Zdálo se, že původní úzký průchod nebyl ničím víc než pouhou skalní puklinou. Když však Will postupoval dál, viděl, že horníci ji významně rozšířili, takže vzniklo dost místa, aby prošlo pět mužů vedle sebe. A tunel vytrvale stoupal vzhůru do nitra hor.
Kruh světla ukázal, kde tunel končí. Will odhadoval, že zatím ušel zhruba čtyři sta kroků a konec byl vzdálený dalších padesát. Světlo, které viděl, mu připadalo jasnější než obyčejný svit měsíce, a jakmile z tunelu opatrně vyšel, pochopil proč.
Hory se zde rozestupovaly a vytvářely velké údolí asi dvě stě kroků široké a šest set kroků dlouhé. Na jedné straně spatřil v měsíčním svitu důkladnou dřevěnou stavbu, která směřovala nahoru k vrcholu náhorní plošiny. Když stavbu chvilku zkoumal, pochopil, že jsou to schody. Dno údolí ozařovaly táborové ohně a v oranžovém mihotavém světle bylo vidět stovky pohybujících se postav. Willa napadlo, že zde bude pravděpodobně shromaždiště Morgarathovy armády. V tuto chvíli sloužilo jako místo, kam wargalové na noc odváděli celtické vězně.