Devatenáct
Nebylo možné uskutečnit plán ještě tu noc — do úsvitu zbývala necelá hodina. Will v jednu chvíli navrhoval, aby Horác s Evanlyn nechali zapálení mostu na něm a sami ujížděli podat zprávu do Araluenu. Horác to však odmítl.
„Když odjedeme teď, nebudeme vědět, jestli se ti to povedlo, nebo ne, takže co řekneme králi? Je tu možná most, nebo tu možná není?“ namítl. Byl to další projev zdravého selského rozumu, který mu byl vlastní. „A krom toho, zničení tak velkého mostu bude možná vyžadovat víc, než na co stačí jeden člověk sám — i takový slavný hraničář jako ty.“
Při posledních slovech se usmál, aby dal najevo, že se Willa nijak nechtěl dotknout. Will uznal, že na tom něco je. V skrytu duše byl vlastně rád, že zůstanou s ním. Stejně jako Horác pochyboval, zda by takový úkol dokázal zvládnout sám.
Neklidně spali až do úsvitu, kdy je konečně probudil křik a práskání bičů, jak wargalové hnali horníky zpět do práce na dokončování mostu. Po celý den s úzkostí sledovali, jak se už hotová svrchní část mostu postupně víc a víc přibližuje ke skalní průrvě, v níž se ukrývali. Will si se stísněným pocitem uvědomil, že na odhad, který vyslovil umírající horník, se nedá spoléhat. Důvodem byl možná mimořádný počet otroků, nicméně se dalo předpokládat, že most bude dokončený nejpozději druhého dne navečer.
„Musíme to udělat dnes v noci.“
Zašeptal ta slova Evanlyn do ucha. Leželi vedle sebe na břiše na skalách a shlíželi na staveniště. Horác byl pár kroků od nich a tiše podřimoval v chladných paprscích ranního slunce. Dívka se natočila, aby se její ústa mohla přiblížit k Willovu uchu, a šeptem odpověděla.
„Přemýšlela jsem, jak ten oheň zapálíme? Tady není dost dřeva ani na malý táborák.“
Stejnou otázkou si v noci lámal hlavu i Will. Pak ho napadla odpověď. Tiše se usmál, když sledoval skupinku celtických horníků, jak přitloukají borová prkna k nosné části mostu a budují jeho svrchní část.
„Tady je spousta dobrého palivového dříví,“ odpověděl. „Když víš, kde ho hledat.“
Evanlyn se na něj nechápavě podívala, pak sledovala jeho pohled. Zamračené čelo se jí vyhladilo a usmála se.
Když padl soumrak, hnali wargalové své vyčerpané, vyhladovělé otroky z mostu zpátky do tunelu. Will si povšiml, že koncem odpoledne bylo rozšiřování tunelu nejspíš dokončeno. Počkali ještě hodinu, dokud nebyla úplná tma. Během té doby nebylo ani známky, že by se v tunelu něco dělo. Teď, když už věděli, kam se dívat, dokázali na opačném konci tunelu rozeznat slabé záblesky světel ohňů z údolí, které se odrážely od nízko uhánějících mraků.
„Doufám, že nebude pršet,“ ozval se náhle Horác. „To by byl konec s naším plánem.“
Will strnul a rychle na něj pohlédl. Tuhle nepříjemnou věc si neuvědomil. „Pršet nebude,“ prohlásil rozhodně a doufal, že se nemýlí. Potom kráčel dál a opatrně vedl Cuka k nedokončenému kraji mostu. Koník se zastavil, nastražil uši a nozdrami větřil pachy v nočním vzduchu.
„Poplach,“ tiše řekl Will koni. Tím povelem mu sdělil, že má dát výstrahu, kdyby zachytil blížící se nebezpečí. Cuk jedenkrát pohodil hlavou, což znamenalo, že rozumí. Poté Will jako první vykročil přes nosnou část mostu k úseku, kde byl povrch už dokončený, a zlehka našlapoval, když přecházel přes úzké trámy nad závratnou hlubinou. Horác a Evanlyn šli za ním ještě opatrněji. K Horácově úlevě však byla ten večer vzdálenost, kterou museli urazit k pevnému, už dokončenému a bezpečnému povrchu mostu, kratší. Pochopil, že Will má pravdu. Ještě jeden den a stavba by byla hotová.
Will sejmul luk i toulec a odložil je stranou. Potom vytáhl saxonský nůž z pochvy, klekl si a začal nejbližší prkno páčit nahoru. Bylo to měkké, nahrubo osekané borové dřevo — dokonalé palivové dříví. Horác vytáhl svoji dýku a začal páčit prkna v další řadě. Jakmile prkna uvolnili, Evanlyn je odnášela stranou a rovnala na hromádku. Když měla prken šest, každé zhruba tři stopy dlouhé, vzala je do náručí, hbitě je odnesla na opačný konec mostu a navršila je na okraji Trhliny blízko místa, kde byla k dřevěné věži připevněna lana napuštěná dehtem. Než se vrátila zpátky, Will s Horácem měli pomalu připravených dalších šest prken. Odnesla je k lanům druhé věže. Will jim svůj plán vysvětlil předtím během dne. Aby měli jistotu, že na druhé straně mostu nezůstanou žádné zbytky stavby, bylo třeba spálit obě věže i s lany, tak aby se most zřítil do hlubin Trhliny. Wargalové by možná byli schopni nějak provizorně překlenout Trhlinu pomocí lan, ale určitě by nedokázali postavit nic tak pevného, co by umožnilo rychlý přesun početného vojska.
Jakmile most zapálí, budou ujíždět plnou rychlostí, aby varovali královskou armádu před ohrožením z jihu. S každou menší jednotkou wargalů, která by se potom třeba přes Trhlinu dostala, by se královské vojsko snadno vypořádalo.
Oba chlapci dál páčili a uvolňovali prkna a dávali je na stranu pro Evanlyn. Ta neúnavně přecházela po mostě z jednoho konce na druhý, až byla u obou věží navršena vysoká hromada. Přestože noc byla chladná, z chlapců při té námaze pot jen lil. Konečně Evanlyn položila Willovi ruku na rameno, právě když vypáčil jedno prkno a ihned začal pracovat na dalším.
„Myslím, že to stačí,“ řekla prostě. Will přestal, vyhoupl se do dřepu a hřbetem levé ruky si otřel čelo. Evanlyn ukázala k druhému konci mostu, kde bylo po každé straně navršeno přinejmenším dvacet prken. Will zakroutil hlavou ze strany na stranu, aby uvolnil ztuhlý krk, a potom vstal.
„Máš pravdu,“ souhlasil. „Mělo by to stačit, aby od toho chytil celý most.“
Will oběma pokynul, aby ho následovali, zvedl luk a toulec a přecházel na druhou stranu mostu. Chvíli si zkoumavě prohlížel obě hromady dřeva.
„Budeme potřebovat třísky na podpal,“ prohlásil a zapátral po okolí, jestli neuvidí nějaké stromky nebo keře, které by se daly použít. Nebyly tam pochopitelně žádné. Horác natáhl ruku po Willovu saxonském noži.
„Půjč mi ho na chvilku,“ požádal. Will mu nůž podal. Horác krátce vyzkoušel vyváženost mohutného nože. Potom uchopil jedno dlouhé prkno, postavil je na výšku a s nevídanou rychlostí z něj bleskově naštípal dvanáct dlouhých tenkých štěpin.
„Není to tak úplně jako výcvik s mečem,“ culil se na ně. „Ale dost se to podobá.“
Will s Evanlyn začali borové štěpiny vršit do dvou malých hranic a Horác si vzal další prkno a zpracovával je ještě pečlivěji — odřezával z něj tenké zkroucené proužky, aby snadno vzplály, hned jak se křesacím kamenem a ocílkou vykřesají první jiskry. Will se podíval na Evanlyn, jak jí to jde. Zjistil, že ví, co a jak má dělat, takže se spokojeně vrátil ke svému vlastnímu úkolu a odebíral od Horáce plné hrsti borových odřezků a skládal je kolem připravených třísek.
Když se Will přesunul na druhou stranu k Evanlyn, aby totéž provedli u její hranice, Horác rozštípl několik dalších prken napůl a poté ty půlky přelamoval vedví. Will z toho rámusu znervózněl.
„Dělej to víc potichu,“ požádal bojovnického učně. „Wargalové nemají úplně nejhorší sluch, víš, a hluk se může nést tunelem na druhou stranu.“
Horác pokrčil rameny. „Už to stejně mám,“ řekl. Will se zastavil a bedlivě zkoumal obě hromady. Byl spokojený, že je tvoří správná směs třísek a slabšího dříví, aby se mohly dobře rozhořet, a tak dal pokyn k přechodu zpátky na druhou stranu.