„Vy dva už jděte,“ řekl jim. „Já zapálím oheň a půjdu za vámi.“
Horácovi nebylo třeba říkat dvakrát. Nijak nestál o běh po holých trámech mostu, s plameny olizujícími lana za jeho zády. Potřeboval vědět, že má dost času, aby se dostal přes mezeru. Evanlyn krátce váhala, ale pak pochopila, proč to Will tak chce.
Opatrně přecházeli a na posledních patnácti krocích se snažili nedívat do strašlivé hloubky pod mostem. Mezera byla teď pochopitelně větší, protože použili prkna ze svrchní části mostu. Když byli bezpečně na druhé straně, otočili se a zamávali na Willa. Viděli ho jako přikrčenou, nezřetelnou postavu ve stínu vedle pravé mostní podpěry. Když křesl kamenem o ocílku, zahlédli jasný záblesk. Potom další. A tentokrát se vzňaly borové odřezky, v hromadě nakupeného dříví vykvetl malý žlutavý plamínek a zvětšoval se.
Will ho zlehka rozfoukával a přihlížel, jak se malé žluté jazýčky nedočkavě natahují, olizují borové dřevo, přikrmují se hořlavou pryskyřicí obsaženou ve dřevě a vteřinu od vteřiny jsou větší a nenasytnější. Sledoval, jak první z tenkých latí zachvacuje oheň, pak plameny vytryskly a chtivě se plazily po lanech tvořících zábradlí mostu a natahovaly se i po tlustých lanech ukotvení. Dehet začal syčet. Rozehříval se, kapky kanuly do plamenů a pokaždé zazářily jasným modrým zábleskem.
Spokojen s tím, že první oheň hoří dobře, přeběhl Will na druhou stranu, kde znovu zapracoval s ocílkou a křesacím kamenem. Horác s Evanlyn opět spatřili jasné záblesky a pak malou, rychle se zvětšující žlutou skvrnu.
Willova postava se nyní zřetelně rýsovala proti plamenům dvou ohňů — vzpřímeně stál a kousek ustoupil, aby se přesvědčil, že oba ohně neuhasnou. Věž a lano na pravé straně se už rozhořely tak, že z nich stoupal dým. Will byl konečně spokojený, vzal si luk a toulec, rozběhl se přes most na opačnou stranu a na úzkých trámech téměř ani nezpomalil.
Když dorazil na konec, ohlédl se, aby se na dálku pokochal svým dílem. Pravé lano prudce hořelo. Náhlý poryv větru vyslal vysoko do vzduchu spršku jisker. Oheň na levé straně zdaleka nehořel tak dobře. Buď to způsobilo nějaké nedopatření, nebo větrný vír, ale plameny se na té straně k nadehtovanému lanu nedostaly. Možná že dřevo, které použili, bylo vlhké. Sledovali, jak oheň pod lanem na levé straně zvolna skomírá v pouhé řeřavé uhlíky.
Dvacet
Gilan odvrátil zrak od královy utrápené tváře. Všichni, kdo byli ve stanu, viděli královu bolest, když pochopil, že jeho dceru zabili Morgarathovi wargalové. Gilan pohlédl na ostatní, hledal u nich nějakou podporu. Dobře viděl, že všichni se vyhýbají pohledu do králových očí.
Duncan povstal ze židle, přešel ke vchodu do stanu a zahleděl se k jihozápadu, jako by tam v dáli mohl spatřit svoji dceru.
„Kasandra odjela na návštěvu do Celtiky před osmi týdny,“ řekl. „S princeznou Madelydd jsou přítelkyně. Když začaly ty potíže s Morgarathem, myslel jsem si, že tam bude v bezpečí. Neměl jsem důvod povolávat ji zpět.“ Obrátil se opět k přítomným a upřel pohled na Gilana. „Mluv. Pověz mi všechno, co víš…“
„Můj pane…“ Gilan se odmlčel a urovnával si myšlenky. Věděl, že musí králi povědět co nejvíc. Zároveň mu však nechtěl zbytečně působit bolest. „Ta dívka nás zahlédla a přišla k nám. Poznala, že Will a já jsme hraničáři. Podle všeho se jí podařilo uniknout, když na ně zaútočili wargalové. Řekla, že ostatní byli…“
Váhal. Nemohl mluvit dál.
„Pokračuj,“ vybídl ho Duncan. Hlas měl pevný. Už se opět ovládal.
„Řekla, že wargalové je zabili, můj pane. Všechny,“ dokončil Gilan spěšně. Cítil, že bude lepší, když to sdělí rychle. „Podrobnosti nám neřekla. Nedokázala to. Byla vyčerpaná — na těle i na duchu.“
Duncan kývl. „Ubohé děvče. Muselo být hrozné něco takového sledovat. Je to dobrá služebná — vlastně spíš Kasandřina přítelkyně,“ dodal tiše.
Gilan měl potřebu mluvit s králem dál, chtěl mu povědět každičkou podrobnost, kterou o ztrátě jeho dcery věděl. „Nejdřív jsme ji málem pokládali za chlapce,“ řekl, když se mu vybavil okamžik, kdy Evanlyn přišla do jejich tábora. Duncan zmateně vzhlédl.
„Za chlapce?“ divil se. „S tou její záplavou zrzavých vlasů?“
Gilan pokrčil rameny. „Zkrátila si je. Zřejmě proto, aby vypadala jinak. V podhůří celtických hor je teď plno všelijakých pobudů, loupežníků a také wargalů.“
Měl dojem, že tu něco nesouhlasí. Byl k smrti unavený, nesmírně toužil po spánku a jeho hlava nepracovala, jak by měla. Král ale řekl něco, co nesedělo. Něco, co…
Potřásl hlavou, aby se pročistila, ale podklesla pod ním kolena a byl rád, že Haltova ruka ho pohotově podepřela. Duncan si toho pohybu všiml a okamžitě zvedl ruce v omluvném gestu.
„Hraničáři Gilane,“ oslovil ho, přistoupil k němu a podal mu ruku. „Odpusť mi. Jsi vyčerpaný a já tě tu zdržuji kvůli své osobní bolesti. Halte, dohlédni prosím, aby se Gilan najedl a odpočinul si.“
„Ještě Blaze…“ vzpomněl si Gilan na svého koně, který čekal před stanem. Halt ho uklidňoval.
„To je v pořádku. O Blaze se postarám.“ Ještě jednou pohlédl na krále a kývl hlavou směrem k Gilanovi. „Dovolí Vaše Veličenstvo?“
Duncan je pokynem ruky oba propustil.
„Ano, Halte, prosím. Postarej se o svého druha. Prokázal nám dobrou službu.“
Když oba hraničáři vyšli ze stanu, Duncan se obrátil k ostatním svým poradcům. „Pánové, nyní se pokusíme v tomto posledním Morgarathově tahu najít nějaký smysl.“
Baron Thorn vrhl rychlý pohled na ostatní — hledal, a také získal, podporu, aby mohl vystoupit jako mluvčí. „Můj pane,“ řekl rozpačitě, „možná bychom vám měli dopřát trochu času, abyste se s tou zprávou vyrovnal…“ Další členové rady dávali tlumenými hlasy najevo souhlas s tímto návrhem, Duncan však důrazně zavrtěl hlavou.
„Jsem král,“ řekl prostě. „A u krále jsou soukromé záležitosti na posledním místě. Na prvním místě jsou záležitosti království.“
„Uhasl!“ zvolal Horác s bolestným zklamáním.
Všichni tři se dívali, v zoufalé naději, že se mýlí, že je oči nějakým způsobem klamou. Byla to však pravda. Oheň pod levou věží pohasl v malou hromádku řeřavých uhlíků. Druhá strana byla naproti tomu celá v plamenech a oheň prudce šplhal po dehtem napuštěných postranních lanech k tlustému závěsnému lanu, které drželo pravou stranu mostu. A vskutku — jak mohli vidět, jedno ze tří lan, z nichž bylo nosné lano spleteno, prohořelo, a pravá strana mostu povážlivě vrzala.
„Třeba bude jedna strana stačit?“ s nadějí v hlase řekla Evanlyn. Will však nespokojeně vrtěl hlavou a přál si, aby se i druhý oheň znovu rozhořel.
„Věž na pravé straně je poškozená, ale pořád je použitelná,“ vysvětloval. „Když zůstane levá strana nepoškozená, dokážou pořád ještě přejít sem na druhou stranu. A pokud se jim to povede, mohli by most opravit dřív, než my stihneme varovat krále Duncana.“
Odhodlaně si navlékl luk na rameno a znovu vyrazil k mostu.
„Kam jdeš?“ zeptal se Horác a s nedůvěrou se díval na poškozenou stavbu. Teď, když shořelo hlavní lano na pravé straně, most se viditelně nakláněl dolů. Jen co tu otázku vyslovil, most se opět zatřásl a sesunul se ještě o kousek níž do propasti.