Will se zastavil a balancoval na holém trámu nad hlubinou.
„Budu to muset znovu zapálit,“ řekl. „Musíme mít jistotu, že na druhé straně nezbylo nic, co by mohli použít.“
A s těmi slovy se rozběhl na druhý konec. Horácovi se udělalo mdlo, když viděl, jak rychle Will přebíhá přes výrazně prohnutou část mostu a pod nohama nemá nic víc než úzký trám. Pak s horečnou netrpělivostí oba s Evanlyn sledovali, jak Will přidřepl u řeřavých uhlíků. Začal je rozdmýchávat, sehnul se a foukal do nich, dokud se v hromadě ohořelých třísek nezamihotal drobný jazýček plamínku.
„On to dokázal!“ zajásala Evanlyn. Ztichla však, když mihotání ustalo. Will se znovu shýbl a začal do uhlíků slabě foukat. Pravé postranní lano o další kousek povolilo, most se zakýval a nahnul se ještě víc doprava.
„Honem! Honem!“ drmolil pro sebe Horác, sledoval Willa a pořád přitom zatínal a rozevíral pěsti.
V tu chvíli Cuk tiše zaržál.
Horác i Evanlyn se otočili a podívali se na koníka. Kdyby to byl některý z jejich koní, nevšímali by si toho. Věděli však, že Cuk je vycvičený být potichu, ledaže…
Ledaže! Horác se zadíval do míst, kde se Will skláněl nad doutnajícím ohněm. Cukovo varování určitě neslyšel. Evanlyn chytla Horáce za ruku a ukazovala prstem.
„Podívej!“ vyhrkla a on sledoval její ukazovák mířící k ústí tunelu, kde se objevil záblesk světla. Někdo sem jde! Cuk zahrabal kopytem a znovu zaržál, tentokrát trochu hlasitěji. Jenže Will ho přes hukot ohně na pravém závěsném laně neslyšel. Evanlyn se rozhodla.
„Počkej tady!“ řekla Horácovi a vyrazila přes dřevěné trámy mostu. Postupovala opatrně, srdce měla až v krku, jak se stavba nakláněla a houpala. Pod ní byla jen černá prázdnota a úplně dole slabý stříbřitý lesk řeky, která se divoce řítila po dně Trhliny. Evanlyn zakolísala, ale pak se narovnala a šla dál. K široké části mostu jí zbývalo jen deset kroků. Teď šest. Poslední čtyři.
Most se znovu zahoupal a ona se předklonila, s rukama rozpaženýma, aby udržela rovnováhu, a prožila chvilku hrůzy, když se kymácela nad strašlivou propastí. Za sebou zaslechla Horácův varovný výkřik. Zhluboka se nadechla a vydala se k bezpečnému dřevěnému povrchu mostu, kde sebou plácla na drsná borová prkna.
Srdce jí divoce bušilo z toho, jak málo scházelo, aby se zřítila, ale vyškrábala se na nohy a pádila přes most. Když se přibližovala, Will vycítil její pohyby a vzhlédl. Udýchaně ukazovala k ústí tunelu.
„Jdou sem!“ vyhrkla. A nyní vyšlo najevo, že matné záblesky světla z tunelu pocházejí od několika hořících pochodní — objevila se skupina postav. Zastavily se v ústí tunelu, křičely a ukazovaly na plameny šlehající vysoko nad most. Evanlyn jich napočítala šest a podle neohrabané kolébavé chůze usoudila, že se jedná o wargaly.
Wargalové se rozběhli k mostu. Měli to ještě docela daleko, ale blížili se strašně rychle. A Evanlyn věděla, že za nimi jsou určitě další.
„Musíme utéct!“ volala a tahala Willa za rukáv. Will však její ruku nevrle setřásl. Už zvedal luk a toulec, zavěsil si toulec přes rameno a přesvědčil se, že tětiva je řádně upevněná.
„Běž zpátky!“ řekl jí. „Já zůstanu tady a zdržím je.“
Ještě ani nedomluvil a už vkládal šíp do tětivy, snad ani nezamířil a se zasvištěním vyslal šíp na wargala, který běžel v čele. Šíp se zabodl wargalovi do prsou a ten se svalil, jednou krátce vykřikl a potom ztichl.
Jeho druhové se zastavili a zírali na šíp. Obezřetně se rozhlíželi kolem a pátrali, odkud přilétl. Jejich prostoduchá přímočará mysl jim napovídala, že to může být past. Malou postavu na kraji mostu zatím nedokázali rozeznat. A zatímco se rozhlíželi, ze tmy přisvištěly další tři šípy. Ocelové hroty dvou šípů se zajiskřením udeřily do skal. Třetí se jednomu z wargalů vzadu zapíchl do paže. Wargal zařval bolestí a klesl na kolena.
Wargalové byli bezradní. Přišli na průzkum, protože si všimli záře a dýmu nad horou, která oddělovala jejich tábor od mostu. Teď po nich stříleli neviditelní lučištníci. Jelikož tu nebyl nikdo, kdo by jim nařídil postupovat vpřed, sami se rozhodli rychle se stáhnout do úkrytu v ústí tunelu.
„Odcházejí!“ řekla Evanlyn Willovi. Jenže on už to věděl a znovu klečel na kolenou a horečně se snažil vzkřísit oheň.
„Musí se to rozhořet celé!“ mumlal. Evanlyn poklekla vedle něj a začala z napůl ohořelých odřezků a větších kousků dřeva stavět špičatou hranici.
„Ty dávej pozor na wargaly!“ řekla. „Já se postarám o tohle.“
Will se rozmýšlel. Tohle byl vlastně oheň, který Evanlyn stavěla jako první. Na chvíli zapochyboval, jestli předtím svoji práci provedla dobře. Potom pohlédl k ústí tunelu, viděl, že se tam opět něco hýbe, a pochopil, že Evanlyn má pravdu. Popadl luk a vyrazil, aby se skryl v nedalekých skalách, ale Evanlyn ho zadržela.
„Tvůj nůž!“ vyhrkla. „Nech mi ho tu.“
Neptal se proč. Zlehka vysunul nůž z pouzdra a hodil ho na most vedle ní. Potom se přesunul ke skalám. Když opouštěl most, ucítil, že se zase zachvěl, jak hlavní lano opět o kousek povolilo. Tiše proklínal vrtochy větru, který jeden oheň rozdmýchal a druhý uhasil.
Čtyři zbylé wargaly povzbudilo, že během posledních pěti minut jim kolem uší nesvištěly žádné šípy, takže se znovu vynořili z tunelu a opatrně postupovali vpřed. Bez rozumného vedení a s klamným pocitem vlastní početní převahy se drželi blízko u sebe a byli snadným terčem. Will třikrát vystřelil a mířil pečlivě.
Každá střela našla svůj cíl. Wargal, který přežil, pohlédl na své druhy a pak se nemotorně schoval za skály. Will vyslal další šíp — odrazil se od žulové skály přímo nad wargalovou hlavou, což ho přimělo zůstat, kde byl.
Will se podíval do toulce. Zbývalo mu šestnáct šípů. Nic moc, pokud wargalové poslali pro posily. Pohlédl na Evanlyn. Zdálo se, že oživení ohně jí jde trýznivě pomalu. Chtělo se mu zakřičet na ni, ať si pospíší, jenže si uvědomil, že kdyby to udělal, nanejvýš by ji zneklidnil a trvalo by jí to ještě déle. Pohlédl zpět k tunelu, ruka svírající luk se mu střídavě napínala a uvolňovala.
Objevily se další čtyři postavy, vyběhly ven a ihned se rozptýlily, aby netvořily skupinku a tím i snadný cíl. Will zvedl luk, rychle zamířil a vypustil šíp na postavu nejvíc vpravo. Tiše zasykl zlostí, když šíp prolétl běžící postavě za zády. Pak mu zmizela za skálou.
Will v duchu děkoval za týdny a měsíce výcviku, na kterých trval Halt, protože další šíp byl v okamžení venku z toulce a založený v tětivě. Jenže i zbylí tři běžci se ztratili.
Teď se jeden z prostředních zvedl a vyrazil vpřed. Willova střela, vypuštěná bez míření, projela vzduchem těsně nad jeho hlavou a on se hbitě skryl. Pak se pohnul další na levé straně a skočil do úkrytu dřív, než Will stačil vystřelit. Jak se rychlými přískoky pohybovali vpřed, Willovi se rozbušilo srdce. Snažil se zhluboka dýchat a klidně přemýšlet. Čas ke střelbě přijde na posledních čtyřiceti krocích, kde není tolik možností k úkrytu a šípy budou na kratší vzdálenost létat rychleji, a tak bude těžší se jim vyhnout. Willovi prudce tlouklo srdce v hrudi. Vzpomněl si, jak posledně — před pouhými několika týdny — strach způsobil, že netrefil. Rysy mu ztvrdly, když se rozhodl, že se to nesmí opakovat.
„Zůstaň klidný,“ poroučel si a snažil se představit si, jak ta slova říká Haltův hlas. Další z postav se rychle o kousek přemístila a tentokrát, když ji zřetelněji osvětlilo světlo ohně, Will střelu zadržel, protože jeho oči potvrdily předchozí podezření.