„Šlo o předsunutou jednotku vojska, které postupuje od jižních útesů. Skandijci se chtěli připojit k wargalům, přejít po mostě a vpadnout naší armádě do týlu.“
Skupinka důstojníků jezdectva si vyměnila pohledy. Jako zkušení vojáci si všichni uměli představit, jak zničující by to pro královské vojsko bylo.
„To je dobře, že most je pryč,“ řekl jeden poručík. Horác na něj upřel utrápený pohled — byl to mladík, nejvýš o pár let starší než on sám.
„Ale oni dostali Willa!“ vykřikl a oči se mu zalily slzami, když si vzpomněl, jak tam stál a bezmocně sledoval, jak Skandijci jeho kamaráda srazili k zemi a potom odnášeli pryč.
„A tu dívku,“ dodal Gilan. Na ni však Horác příliš nemyslel.
„Ano! Jistěže ji mají!“ potvrdil. „A je mi to líto, že ji chytili. Ale Will byl můj kamarád!“
„Tak tobě je líto, že ji chytili? Víš, kdo…“ rozhořčeně mu skočil do řeči kapitán, protože jako jeden z mála znal skutečný důvod této výpravy. Než ale stihl říct něco dalšího, Gilan ho zarazil.
„To stačí, kapitáne!“ řekl ostře. Velitel se na něj rozzlobeně podíval a Gilan se nahnul dopředu, tak aby ho nikdo jiný neslyšel.
„Čím méně lidí se teď dozví její jméno, tím lépe,“ řekl mu tlumeně a spatřil v kapitánových očích záblesk pochopení. Kdyby se Morgarath dozvěděl, že králova dcera se stala rukojmím, měl by v rukou mocný nástroj pro vyjednávání. Gilan se podíval zpět na Horáce. „Horáci, je nějaká možnost, že by ten most dokázali opravit?“ zeptal se a urostlý chlapec rozhodně zavrtěl hlavou. Byl nešťastný kvůli ztrátě kamaráda, ale z jeho hlasu bylo zřejmé, jak je na Willův čin pyšný.
„To v žádném případě,“ odpověděl. „Je zničený, úplně a nadobro. Will se postaral, aby na druhé straně nezůstalo nic. Taky proto ho chytili. Chtěl mít jistotu.“ Odmlčel se a pak dodaclass="underline" „Mohli by postavit úzký provazový most, to určitě.“
Gilan se rozhodl. Otočil se ke kapitánovi.
„Kapitáne, vy s jednotkou budete pokračovat dál a přesvědčíte se, že přes Trhlinu nevede žádný další most. Nechceme, aby se přes ni dostal nějaký, třeba jen malý Morgarathův oddíl. Horác ať vám to místo ukáže na mapě. Hlídejte západní stranu Trhliny, dokud vás nepřijedu vystřídat, a vyšlete průzkumné hlídky, ať hledají další místa, kde by se dalo přejít. Moc takových nebude,“ dodal. „Horáci, ty pojedeš se mnou a podáš zprávu králi. Hned.“ Zarazil se, protože pochopil, že Horác čeká na příležitost, aby mohl ještě něco říct. Kývl na něj, ať spustí.
„Skandijci,“ řekl Horác. „Oni nejsou jen na plošině. Poslali taky jednu jednotku na sever k Trnovému lesu.“
Mezi důstojníky to opět zašumělo, protože pochopili, jak málo scházelo, aby jejich armádu postihla nevýslovná pohroma. Dvě jednotky, o nichž neměli tušení, by jim vpadly do zad. Královské vojsko by se tak dostalo do obrovských nesnází.
„Víš to jistě?“ zeptal se Gilan a Horác několikrát přikývl.
„Will je tajně vyslechl, když o tom mluvili,“ řekl. „Jejich jednotky na břehu a v bažinách jsou jenom lest. Hlavní útok plánovali do týla.“
„Tak to nesmíme ztrácet ani okamžik,“ rozhodl Gilan. „S jednotkou na severozápadě by mohly být velké potíže, kdyby o ní král nevěděl.“ Otočil se k veliteli setniny. „Kapitáne, máte své rozkazy. Přesuňte se s jednotkou co nejrychleji k Trhlině.“
Kapitán krátce zasalutoval a vydal několik úsečných rozkazů svému sboru velitelů. Odcválali k jednotlivým oddílům a po krátké poradě, kdy Horác na mapě ukázal místo, kde stál zřícený most, se celá setnina dala do pohybu a ostrým klusem zamířila k Trhlině.
Gilan se otočil k Horácovi. „Jedeme,“ řekl stručně. Mladý bojovník unaveně kývl a potom se otočil, aby nasedl na svého vlastního koně. Cuk váhal, hrabal kopytem a sledoval, jak kavalerie odjíždí pryč — směrem k místům, kde naposled viděl svého pána. Uběhl pár nejistých kroků za nimi a potom, na Gilanovo zavolání, se neochotně vydal za vysokým hraničářem.
Dvacet tři
Willa hrozně bolela hlava. Duněly mu v ní nepřetržité, pravidelné údery a před pevně zavřenýma očima se mu míhaly blesky.
Přinutil se oči otevřít a zjistil, že se zblízka dívá na spodní okraj ovčí kazajky a zadní část vlněných kamaší pošitých kůží. Svět byl vzhůru nohama a Will pochopil, že ho někdo nese přes rameno. A ty údery způsobovaly mužovy nohy, protože běžel poklusem. Will si přál, aby muž raději šel.
Hlasitě zasténal a poklus se zastavil.
„Eraku!“ zavolal muž, který Willa nesl. „Probral se.“
Při těch slovech ho Skandijec postavil na zem. Will se pokusil udělat krok, ale kolena se mu podlomila a upadl na záda. Vůdce skupiny Erak se nad ním sklonil a prohlížel ho. Tlustý palec se dotkl očního víčka a Will cítil, jak mu doširoka rozevírá oko. Ten člověk nebyl surový. Ale nebyl ani nijak zvlášť šetrný. Will v něm nyní poznal Skandijce, který ho málem odhalil, když tajně naslouchal u jejich táborového ohně v údolí.
„Hmmm,“ bručel zamyšleně. „Nejspíš je trochu bez sebe. To byla dobrá trefa tim kamenem, Nordele,“ řekl uznale jednomu z ostatních. Skandijec, kterému to říkal, hotový obr s blonďatými vlasy pevně spletenými do dvou namaštěných copů, trčících vzhůru jako rohy, se potěšeně šklebil.
„To já už zamlada takhle lovil tuleně a tučňáky,“ prohlásil trochu samolibě.
Erak pustil Willovo víčko a odsunul se. Will teď ucítil na tváři jemnější dotyk, a když opět otevřel oči, zjistil, že se dívá na Evanlyn. Zlehka se dotýkala jeho čela, snažila se otřít suchou sraženou krev.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se, a on kývl, ale hned mu došlo, že to nebyl dobrý nápad.
„Ano,“ vypravil ze sebe a držel se, aby se nepozvracel. „Tebe taky dostali?“ zeptal se, celkem zbytečně, a ona přikývla. „A Horác?“ pokračoval tiše a Evanlyn mu položila prst na pusu.
„Utekl,“ zašeptala. „Viděla jsem ho, jak utíká, když se zřítil most.“
Will si oddechl úlevou. „Tak jsme to dokázali? Zničili jsme ho?“
Teď byla s kývnutím na řadě Evanlyn. Při vzpomínce na to, jak se most s rachotem řítil do hlubin Trhliny, se dokonce malinko usmála.
„Je zničený,“ řekla. „Úplně a nadobro.“
Erak zaslechl posledních několik slov. Potřásl hlavou a řekl jim: „A Morgarath vám za to rozhodně nepoděkuje.“ Když Will uslyšel jméno pána Deštných a temných hor, přejel mu mráz po zádech. Tady na plošině to jméno působilo nějak zlověstněji, nebezpečněji, prostě strašidelněji. Skandijec pohlédl na slunce.
„Uděláme si přestávku,“ rozhodl. „Tady náš přítelíček bude možná tak za hodinu moct chodit sám.“
Skandijci otevřeli své vaky a vytáhli jídlo a pití. Láhev vody a malý bochníček chleba hodili Willovi a Evanlyn a ti se oba hladově pustili do jídla. Evanlyn chtěla něco říct, ale Will jí naznačil, aby byla zticha. Chtěl slyšet, o čem si povídají Skandijci.
„Tak co uděláme teď?“ zeptal se ten, kterému říkali Nordel. Erak žvýkal kus sušené ryby, zalil ho hltem ostré kořalky, kterou nosil v kožené láhvi, a pokrčil rameny.
„Pro mě za mě můžeme odsud vypadnout, jak nejrychlejc to pude,“ řekl. „Přišli jsme jenom kvůli kořisti, a ta nebude skoro žádná, když je teď most v tahu.“
„Jestli to vzdáme, Morgarathovi se to líbit nebude,“ varoval malý, podsaditý člen skandijské skupinky. Erak jednoduše pokrčil rameny.