Černé stěny strmých, vlhkem se třpytících skal se nad nimi tyčily vysoko po obou stranách. Přímo na dno průsmyku svítilo slunce jen kolem poledne, necelou hodinu denně. Kdykoli jindy byl průsmyk chladný, vlhký a zahalený stínem. A to vše napomáhalo ukrýt před slídivýma očima přítomnost dvou mladých členů skupinky Skandijců.
Will cítil, že půda pod jeho nohama se vyrovnává, a pochopil, že se musejí nacházet někde v závěrečné části průsmyku — dole na úrovni plání. Neviděl však ani na zem pár kroků před sebou, protože byl uvězněný v neustále klusajícím davu. Prošli posledním zákrutem. Do průsmyku se zapíchly sluneční paprsky a přinutily Willa, aby si rukou zaclonil oči. Dorazili na konec, uvědomil si. Zleva do něj něco strkalo.
„Dejte se doprava!“ přikázal Erak. Nato čtyři Skandijci vytvořili lidský klín a razili cestu zástupem, aby se dostali na pravý okraj průsmyku. Jak se prodírali wargaly, několik jich povalili. Wargalové se klopýtavě zvedali na nohy, vrčeli a zlostně mručeli. Na to však Skandijci odpovídali výhrůžkami a nadávkami.
Když se vynořili z temnoty průsmyku a udeřilo do nich sluneční světlo, Will s Evanlyn na chvíli zakolísali. Erak je opět pošťouchl vpřed, trochu teď znejistěl, protože uslyšel povědomý hlas, který poroučel wargalům, aby se postavili do šiku.
Byl tu Morgarath, sám osobně vše řídil.
„K čertu s ním!“ zaklel Erak. „Doufal jsem, že bude pryč s předsunutou částí armády. Tak pohyb, vy dva!“ Postrčil Willa a Evanlyn, aby zrychlili. Will se ohlédl. Nad hlavami wargalů rozeznal vysokou, hubenou postavu pána Temných a deštných hor, která udílela rozkazy hustému zástupu jednotvárně mručících wargalů. I tentokrát seděl na bílém koni, ale na sobě měl černý pancíř a kabátec.
Wargalové postupně vytvořili přikázané útvary a pak zaujali své místo v rámci hlavní armády. Když se Will znovu ohlédl, bledá tvář se otočila ke skupince spěchajících Skandijců a Morgarath pobídl koně směrem k nim. Vůbec nebral ohled na to, že při tom pošlapává vlastní vojáky.
„Kapitáne Eraku!“ zvolal ne příliš zvučně, ale přes bručení wargalů zněl jeho hlas pronikavě a rezavě, takže se donesl až ke Skandijcům.
„Pokračujte!“ nařizoval Erak tiše. „Tak hejbejte se!“
„Stát!“ Hlas nyní zesílil a ledový hněv, který v sobě měl, okamžitě umlčel a zastavil wargaly. Všichni kolem ztuhli na místě, a tak se neochotně zastavili i Skandijci. Erak se otočil čelem k Morgarathovi.
Pán Deštných a temných hor pobídl koně ostruhami a vehnal ho do davu. Wargalové ustupovali a uvolňovali mu cestu, a když se jim to nepodařilo, byli smeteni. Pomalu, s pohledem upřeným do Erakových očí, sestoupil Morgarath z koně. Dokonce i když jen stál na zemi, byl o mnoho vyšší než urostlý vůdce Skandijců.
„A kampak máš se svými muži namířeno dnes, kapitáne?“ zeptal se mrazivě přátelským hlasem. Erak ukázal doprava.
„Já a moji muži jsme zvyklí bojovat na pravém křídle,“ oznámil, jak nejlhostejněji dokázal. „Ale jestli to nevyhovuje, přejdu tam, kde mě potřebuješ víc.“
„Vážně?“ zeptal se Morgarath se sžíravým výsměchem. „Vážně to uděláš? To je od tebe nesmírně laskavé. Ty…“ Zarazil se, hleděl na dvě postavičky, které se Skandijci marně snažili zakrývat svými těly.
„Kdo to je?“ obořil se na ně. Erak pokrčil rameny.
„Celtikové,“ řekl jako by nic. „Vzali jsme je v Celtice do zajetí a chci je prodat oberjarlovi Ragnakovi jako otroky.“
„Celtika patří mně, kapitáne. A mně patří i otroci z Celtiky. Nejsi tady proto, abys je chytal a prodával nějakému vašemu barbarskému králi.“
Skandijci kolem Willa a Evanlyn sebou při těch slovech zlostně trhli. Morgarath na nich spočinul ledovýma očima a potom odvrátil pohled k tisícům wargalů kolem — všichni byli připraveni bez námitek splnit každý jeho rozkaz. Bylo to výmluvné sdělení.
Erak se pokusil ze svízelné situace vykličkovat.
„Naše dohoda zněla, že bojujeme za kořist, a k tý patří i otroci,“ trval na svém, ale Morgarath ho přerušil.
„Když bojujete!“ zařval vztekle. „Když bojujete! A ne když jen stojíte a dopustíte, aby zničili můj most.“
„Tam u mostu velel přece tvůj Chirath,“ nedal se Erak. „To on rozhod, že u něj nepostaví stráže. Byli jsme to my, kdo se snažili most zachránit, když on se schovával za skály!“
Morgarathovy oči se zasekly do Erakových a jeho hlas bylo teď sotva slyšet.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš, kapitáne Eraku,“ ucedil. „Okamžitě se mi omluvíš. A potom…“
Zarazil se uprostřed věty. Vypadalo to, že má téměř nadpřirozeně vyvinuté smysly. Zatímco upřeně a bez jediného mrknutí zíral Erakovi do očí, postřehl zřejmě cosi někde úplně jinde. Černé oči se teď otočily a soustředily se na Willa. Jeden bílý kostnatý prst se vztyčil a ukazoval na chlapcův krk.
„Co je to?“
Erak se podíval a cítil, jak se mu sevřel žaludek.
Pod nedopnutým límečkem se matně leskl bronz. Vzápětí něco odmrštilo Eraka stranou, jelikož Morgarath se s hadí rychlostí hnal k Willovi a chňapl po řetízku kolem jeho krku.
Will se zapotácel, zděšený nesmiřitelnou zuřivostí těch tvrdých očí. Slyšel, jak Evanlyn vedle něj vyjekla, když Morgarath civěl na malý bronzový dubový list ve své ruce.
„Hraničář!“ zařval. „To je hraničář! Tohle je jejich znak!“
„Je to jen kluk…“ začal Erak, ale Morgarath teď obrátil svůj hněv proti němu a hřbetem ruky ho prudce udeřil do obličeje.
„To není žádný kluk! Je to hraničář!“
Další tři Skandijci po té ráně vykročili vpřed, zbraně drželi připravené. Morgarath nemusel říct ani jediné slovo. Obrátil k nim své oči metající blesky a ihned se s výhružným vrčením pohnulo i dvacet wargalů s napřaženými kyji a kopími.
Erak dal svým mužům znamení, aby se uklidnili. Tvář mu po ráně od Morgaratha rudě plála.
„Tys to věděl,“ obvinil ho Morgarath. „Tys to věděl.“ Potom mu všechno do sebe zapadlo. „To je on! Zmínil ses o šípech! Když most hořel, moji wargalové se schovávali před šípy! Hraničářské zbraně! To je ten ničema, co zničil můj most!“ Jeho hlas vystoupal do rozběsněného řevu.
Willovi vyschlo v krku a srdce se mu rozbušilo hrůzou. Věděl o pověstné Morgarathově nenávisti k hraničářům — věděli o ní všichni členové sboru. Byl to shodou okolností Halt, kdo tu nenávist vyvolal, když před šestnácti lety vedl překvapivý útok proti Morgarathově armádě na Hackhamské pláni.
Erak stál před rozzuřeným Černým pánem a mlčel.
Will ucítil, jak mu do dlaně vklouzla malá ruka. Evanlyn. Musel obdivovat její odvahu takhle se k němu teď přihlásit, tváří v tvář Morgarathově šílené zuřivosti a nenávisti.
Pak si zástupem wargalů prorazil cestu další kůň. Seděl na něm jeden z Morgarathových wargalských velitelů. Patřil k těm, kteří se naučili základům lidské řeči.
„Můj pane!“ volal zvláštním bezbarvým hlasem, příznačným pro všechny wargaly. „Nepřítel na postupu!“
Morgarath se k němu otočil a wargal pokračoval.
„Jejich rojnice mířit k nám, můj pane. Bitva začíná.“
Pán Deštných a temných hor se rozhodl. Vyhoupl se zpátky do sedla, pohled plný vzteku teď upíral na Willa, nikoli na Eraka.
„Tohle dokončíme později,“ prohlásil. Poté se obrátil k wargalskému seržantovi, který byl mezi těmi, kdo obklopili Skandijce.