Vpředu nastal zmatek. Nepřátelé, kteří se nejprve obrátili, aby se střetli se Skandijci, nyní zjistili, že za jejich zády se objevuje nová hrozba. Chvíli váhali a potom se z nějakého nepochopitelného důvodu na trojí zatroubení rohu stáhli do stran, čímž se uprostřed jejich řad vytvořila mezera. Morgarath triumfálně zaječel. Teď mezi ně mohl vehnat svoje vojsko a rozdělit jejich pravé a levé křídlo. Jakmile bude prolomen první sled, ztratí armáda nepřítele jednotu a velení a bude už napůl poražena. Nepřítel zachvácený panikou nyní Morgarathovi poskytl vynikající příležitost, aby mu zasadil drtivou ránu. Nechali dokonce otevřenou cestu přímo k velitelskému stanovišti — ke skupince jezdců, která stála pod královským praporem nahoře na kopci.
„Doprava!“ zařval Morgarath a ukazoval mečem směrem k orlí standartě krále Duncana. Stejně jako předtím vnímaly mysli wargalů jeho slova i myšlenky. Vojsko mírně zatočilo a zamířilo do vzniklé mezery. Nyní však Morgarath přes bručení wargalů zaslechl tupý dunivý zvuk. Nečekaný zvuk.
Dusot kopyt.
Náhlé pochybnosti v jeho mysli se okamžitě přenesly do myslí jeho vojáků. Postup vpřed na chvíli ztratil na síle. S kletbami hnal Morgarath wargaly znovu kupředu. Jenže údery kopyt zůstávaly a teď, když se upřeně zahleděl do prachu zvířeného nepřátelským vojskem, zpozoroval pohyb. Nakrátko se v něm vzedmula vlna obav a wargalská armáda znovu zaváhala.
A tentokrát, dříve než je myšlenkami stačil šlehnout a popohnat vpřed, se clona prachu rozestoupila a před jeho zraky se zjevila útočící kavalerie, vzdálená něco málo přes sto kroků od čela jeho armády.
Nebyl čas přeskupit pěšáky do obranného čtverce, který byl jejich jedinou nadějí proti útoku jízdy. Obrněný klín divoce vnikl do rozšířeného prvního sledu wargalů, rozmetal jejich řady a hnal se přímo do srdce Morgarathova vojska. A čím hlouběji pronikal, tím více se mezera rozevírala a nepřítel rozháněl wargaly přesně tak, jak to Morgarath plánoval provést jemu. Morgarath nyní v dálce zaslechl jediné táhlé vzestupné zatroubení rohu. Zvedl se v třmenech, rozhlédl se nalevo i napravo a spatřil, jak se z obou křídel Duncanovy armády valí další jezdci na koních, ženou se proti jeho křídlům a drtí jeho jednotky. Matně si uvědomoval, že jeho vojsko se ocitlo v nejhorším možném postavení, jaké by si dokázal představit: na otevřeném prostranství tváří v tvář nájezdu Duncanovy kavalerie.
Wargalové měli proti sobě jediný druh vojska, který dokázal vehnat strach do jejich srdcí. Na tupých vlnách jejich myslí ucítil Morgarath slabý náznak porážky. Pokusil se jejich myšlenky ovládnout, ale hradba strachu v nich vězela příliš hluboko. Zařval zlostí a zavelel k ústupu. Poté obrátil koně na zadních a s hrstkou svých přisluhovačů cválal zpět. Přitom si mečem razil cestu řadami vlastního vojska.
V průsmyku Tří stupňů vypukl nevýslovný zmatek, protože tisíce vojáků ze zadního voje se pokoušely protlačit do úzkého průchodu ve skalách. Tudy pro Morgaratha cesta k útěku nevedla — jenomže útěk byl to poslední, nač myslel. Jedinou jeho touhou teď byla pomsta na těch, kdo jeho úžasné plány zadupali do prachu. Stáhl zbývající vojsko do obranného půlkruhu zády ke strmým skalám, které přehrazovaly cestu na náhorní plošinu.
Pálil ho hněv i zklamání a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Skandijský útok se rozplynul, jako kdyby k žádnému ani nedošlo. A pak pochopil, že přesně tak to i bylo. Vojáci postupující dolů z horského hřbetu měli skandijské helmice a drželi skandijské štíty, ale byl to jen úskok, který ho měl přinutit, aby vyrazil do boje. To, že měli helmice a štíty, znamenalo, že Horthovo vojsko bylo někde poraženo. Což se mohlo podařit jedině v případě, že by někdo převedl nepřátelskou jednotku neproniknutelným Trnovým lesem.
Někdo?
Kdesi v hlubinách své mysli Morgarath věděl, kdo to mohl dokázat. Netušil, jak to ví. Ani proč. Věděl ale, že to musel být hraničář a že existuje pouze jediný takový hraničář.
Halt.
V srdci se mu vzedmula temná, hořká nenávist. To, o čem patnáct let snil, se mu teď hroutí před očima kvůli Haltovi. Celá polovina jeho wargalských vojáků se teď poražena válí v prachu bojiště kvůli Haltovi.
Věděl, že dnešní den je ztracený. Ale Haltovi se hodlal pomstít. A už začínal mít představu, jak to provede. Otočil se k jednomu ze svých kapitánů.
„Připravte vlajku pro vyjednávání,“ poručil.
Dvacet devět
Hlavní část královské armády zvolna postupovala rozrytou půdou bojiště. Drtivý útok kavalerie ze tří stran jim v krátkém čase přinesl rozhodující vítězství.
V druhé řadě velitelské skupiny jel vedle sira Rodneyho Horác. Bojový mistr si ho vybral za štítonoše — Horác jel po jeho levém boku, což bylo vyjádřením uznání za jeho službu království. Byla to neobvyklá pocta pro někoho, kdo se účastnil teprve své první bitvy, ale sir Rodney byl přesvědčen, že chlapec si to víc než zaslouží.
Horác přehlížel bitevní pole se smíšenými pocity. Na jednu stranu byl trošičku zklamaný, že zatím nebylo zapotřebí jeho přímé účasti. Na druhou stranu zažíval hluboký pocit úlevy. Opravdová bitva byla na hony vzdálena kouzelným snům, kterým se kdysi jako malý kluk oddával. Takovou bitvu si maloval jako řadu pečlivě řízených, téměř do posledního puntíku připravených kroků, při nichž zkušení bojovníci konají odvážné rytířské činy. Netřeba říkat, že v těch snech byl tím nejvýznamnějším a nejušlechtilejším bojovníkem právě sám Horác.
Místo toho vyděšeně sledoval bitevní vřavu — bodání, sekání, krev, zvířený prach a výkřiky. Muži, wargalové i koně, ti všichni umírali a jejich těla ležela nyní roztroušena v prachu Uthalských plání jako spousta rozházených hadrových panenek. Bylo to rychlé, kruté a zmatené. Horác pohlédl na sira Rodneyho. Zachmuřená tvář bojového mistra mu prozradila, že takové je to vždy.
Horác měl sucho v krku a snažil se ho zahnat polykáním. Náhle v něm zahlodala pochybnost. Napadlo ho, jestli by se v případě, že by byl povolán do boje, dokázal strachy vůbec pohnout. Poprvé v životě si plně uvědomil, že v bitvách se skutečně umírá. A tentokrát jedním z těch mrtvých mohl být on. Znovu se pokusil naprázdno polknout. Dopadlo to stejně neúspěšně jako předtím.
Morgarath a jeho zbylí vojáci se seskupili v obranném útvaru na úpatí útesu. Měkká půda bránila jezdectvu postoupit vpřed a nebyla jiná možnost než nasadit pěchotu a dokončit boj krvavým střetem zblízka.
Každý duševně zdravý velitel obklíčeného vojska by si uvědomil nevyhnutelný výsledek a vzdal by se, aby zachránil životy svých zbývajících vojáků. Jenže tohle byl Morgarath a všichni chápali, že žádné vyjednávání nebude. Dodávali si odvahy před hrozným úkolem. Čekal je krvavý a krutý boj, jiná možnost však nebyla. Morgarathova moc musela být jednou provždy zlomena.
„Nicméně,“ prohlásil Duncan pochmurně, když se jeho první šik zastavil asi sto kroků před obranným půlkruhem wargalů, „mu poskytneme možnost, aby se vzdal.“ Už se nadechoval, aby svému trubači poručil zatroubit na znamení, že jsou připraveni vyjednávat. Vtom se čelo wargalské armády zavlnilo.
„Sire!“ zvolal náhle Gilan. „Mají vlajku pro vyjednávání!“