„To je ta Hora?“ zeptal se Bilbo slavnostně a zíral na ni s vykulenýma očima. Nic tak obrovského ještě jakživ neviděl.
„Ovšemže ne!“ odpověděl Balin. „To je jenom začátek Mlžných hor, a my se musíme dostat na jejich druhou stranu, buďto přes ně nebo nějak pod nimi, než přijdeme do Divočiny. A i odtamtud je to ještě lán světa k Osamělé hoře na východě, kde drak Šmak leží na našem pokladu.“
„Ó!“ vzdechl si Bilbo a v té chvíli si připadal unavenější, než kdy předtím, pokud si mohl vzpomenout. Znovu si pomyslel na svou pohodlnou lenošku před krbem ve svém oblíbeném obývacím pokoji ve své hobití noře a na zpívající čajník. A nebylo to naposledy!
Teď je vedl Gandalf. „Nesmíme sejít z cesty, nebo je s námi konec,“ varoval. „Potřebujeme jednak potraviny, jednak odpočinek v rozumném bezpečí a taky je nutné překročit Mlžné hory po té pravé stezce, nebo v nich zabloudíte a budete se muset vrátit a začít znovu od začátku (jestli se vám vůbec podaří vrátit se).“
Zeptali se ho, kam má namířeno, a on jim odpověděclass="underline" „Došli jste tady na samý pokraj Velké divočiny, jak možná někteří víte. Někde před námi leží schované krásné údolí Roklinka, kde bydlí Elrond v Posledním domáckém domě. Poslal jsem tam po svých přátelích vzkaz, takže jsme očekáváni.“
To znělo příjemně a utěšeně, ale ještě tam nedojeli, a najít Poslední domácký dům na západ od hor není tak snadné, jak to zní. Krajinu jako by nečlenily žádné stromy ani údolí ani pahorky, táhl se před nimi jenom nesmírný svah, pozvolna stoupající až k úpatí nejbližší hory, širý prostor barvy vřesu a drolícího se kamení, se skvrnami a pruhy travnaté i mechové zeleně, která se objevovala na místech, kde mohla být voda.
Uplynulo dopoledne, nastalo odpoledne, ale na celé té mlčenlivé pusté rozloze neviděli jedinou známku nějakého obydlí. Začalo jim to dělat starost, poněvadž si teď uvědomili, že dům může být schovaný skoro všude mezi nimi a pohořím. Naráželi na nečekaná údolíčka, úzká a s příkrými srázy, která se jim náhle otevírala u nohou, a s překvapením viděli na jejich dně stromy a proudící vodu. Byly tam rokle, které se daly téměř přeskočit, ale velice hluboké a s vodopády. Byly tam temné strže, do kterých by se nedalo ani seskočit ani sešplhat. Byla tam rašeliniště, některá z nich na pohled zelená a příjemná, porostlá pestrými a vysokými květinami, ale poník, který by na ně vkročil s nákladem na hřbetě, by se už nikdy nevyhrabal z močálu.
Kraj mezi brodem a horami byl skutečně daleko širší, než byste byli hádali. Bilbo z toho byl všecek užaslý. Jediná stezka byla označena bílými kameny, z nichž některé byly příliš malé a jiné napůl zarostlé mechem či vřesem. Dohromady bylo velmi obtížné sledovat cestu i pod vedením Gandalfa, který se tu zřejmě dobře vyznal.
Jeho hlava a plnovous se vrtěly sem a tam, jak se díval po kamenech, a ostatní z družiny jeho hlavu sledovali, ale nezdálo se, že by byli o něco blíž ke konci svého hledání, když se den začal naklánět. Doba svačiny už dávno minula a vypadalo to, že brzy mine i doba večeře. Kolem se třepetaly můry a silně se zešeřilo, poněvadž nevyšel měsíc. Bilbův poník začal brkat přes kořeny a přes kamení. Pak dorazili ke strmé proláklině v zemi, tak náhle, že Gandalfův kůň málem uklouzl a sjel po srázu.
„Konečně jsme tady!“ zvolal čaroděj a ostatní se nahrnuli kolem něho a nakukovali přes okraj. Daleko pod sebou viděli údolí. Slyšeli hukot vody uhánějící skalnatým korytem na dně; vzduchem stoupala vůně stromů a za vodou po jedné straně údolí svítilo světlo.
Bilbo nikdy nezapomněl, jak pak klouzali a smekali se šerem po příkré klikaté stezce do tajného údolí Roklinky. Čím se dostávali níž, tím bylo tepleji, a vůně sosen ho tak omamovala, že co chvíli poklimbával a málem spadl ze sedla nebo si narazil nos o poníkovu šíji. Čím byli níž, tím výš stoupala jejich nálada. Místo sosen se objevily buky a duby a soumrakem vládla utěšená pohoda. Tráva už ztratila ve tmě skoro všechnu zeleň, když se konečně octli na otevřené mýtině nevysoko nad břehem proudu.
„Hm! To zavání elfy!“ pomyslel si Bilbo a vzhlédl ke hvězdám. Zářily jasně a modravě. Právě v tom okamžiku se ozval mezi stromy zpěv jako výbuch smíchu:
Takhle se smáli a zpívali v korunách stromů a jistě si myslíte, že to byly pěkné nesmysly. Ale jim by to nevadilo, kdybyste jim to řekli, jenom by se smáli ještě víc. Byli to samozřejmě elfové. Bilbo je brzy rozpoznával v houstnoucí tmě. Miloval elfy, třebaže se s nimi málokdy setkával, ale zároveň z nich měl tak trošku strach. Trpaslíci s nimi dobře nevycházejí. I docela slušní trpaslíci jako Thorin a jeho přátelé je považují za pošetilé (což samo o sobě je velká pošetilost), nebo jsou z nich otrávení. Někteří elfové si totiž trpaslíky dobírají a posmívají se jim, nejvíc ze všeho pro jejich plnovousy.
„Vida, vida!“ řekl nějaký hlas. „Jen se na to podívejme! Hobit Bilbo na poníku, propánakrále! To je rozkošné!“
„Úžasné! Báječné!“
Pak spustili další písničku, stejně směšnou jako ta, kterou jsem zapsal v plném znění. Nakonec jeden z nich, vysoký mladý chlapík, vyšel ze shluku stromů a poklonil se Gandalfovi a Thorinovi.
„Vítám vás do Roklinky!“ řekl.
„Díky!“ odpověděl Thorin poněkud nabručeně, ale Gandalf už seskočil z koně, stál mezi elfy a vesele si s nimi povídal.
„Trochu jste si zajeli z cesty,“ řekl elf, „jestli totiž máte namířeno k jediné stezce přes vodu a k domu za ní. Ukážeme vám, kudy se tam dostanete, ale měli byste jít radši pěšky, než přejdete přes most. Zdržíte se chvíli a zazpíváte si s námi, nebo tam chcete jít rovnou? Chystá se tam večeře. Cítím dřevo, jak vaří na ohni.“
Ačkoli byl Bilbo unavený, byl by se rád chvíli zdržel. Zpěv elfů je něco, co byste si neměli nechat ujít, když je to v červnu a pod hvězdami a když vás podobné věci zajímají. Taky by si byl rád vyměnil pár slov v soukromí s těmihle lidičkami, kteří zřejmě znali jeho jméno a všechno o něm, třebaže je dosud nikdy neviděl. Myslel si, že jejich názor na jeho dobrodružství by mohl být zajímavý. Elfové toho spoustu vědí, mají báječný čich na novinky a o tom, co se děje mezi lidmi široko daleko, se dovídají stejně rychle, jako teče voda, nebo ještě rychleji.
Jenomže všichni trpaslíci byli pro večeři co možná nejdřív a nechtěli se zdržet. Tak tedy všichni vykročili, vedouce své poníky, dokud je elfové nedoprovodili na dobrou stezku a pak konečně až na sám břeh řeky. Tekla rychle a s hukotem, jako hučívají horské bystřiny za letních večerů, kdy slunce po celý den rozpouštělo sníh vysoko na horách. Byl tam jenom úzký kamenný můstek bez zábradlí, tak úzký, že po něm mohl dobře přejít poník, a přes ten se museli dostat, pomalu a opatrně, jeden po druhém, a převést každý svého poníka za uzdu. Elfové přinesli na břeh jasné lucerny a zpívali veselou písničku, když společnost přecházela na druhou stranu.