„Nenamočte si vousy v pěně, tatíku!“ pokřikovali na Thorina, který lezl skoro po čtyřech. „I bez namočení je máte dlouhé dost!“
„Dávejte pozor, ať Bilbo nesní všechny koláče!“ volali. „Je ještě moc tlustý, aby se dokázal protáhnout klíčovými dírkami!“
„Pst, pst, dobří lidičkové, a dobrou noc!“ mírnil je Gandalf, který šel poslední. „Údolí mají uši a někteří elfové mají moc bujné jazyky. Dobrou noc!“
A tak konečně všichni dorazili k Poslednímu domáckému domu a našli jeho dveře dokořán.
Je to sice divné, ale o věcech, které je dobré mít, a o časech, které je dobré zažít, se dá povědět jedna dvě a nikdo to zvlášť neposlouchá; kdežto věci nepříjemné, vzrušující, ba dokonce příšerné mohou být základem dobrého vyprávění a v každém případě zaberou toho vyprávění spoustu. Zůstali v tom pohostinném domě dlouho, aspoň čtrnáct dní, a těžko se s ním loučili. Bilbo by tam byl s radostí zůstal na věky věků, — i kdyby ho kouzelné přání mohlo okamžitě bez potíží vrátit rovnou do jeho hobití nory. Jenomže o tom jejich pobytu se dá povědět jen málo.
Pán domu byl přítel elfů — jeden z těch lidí, jejichž předkové se dostali do podivných příběhů z doby před začátkem dějin, za válek mezi zlými skřety a elfy a prvními lidmi na severu. Za časů našeho vyprávění žili dosud někteří lidé, kteří měli mezi svými předky jak elfy, tak bohatýry severu, a Elrond, pán domu, byl jejich hlava.
Byl tak ušlechtilý a měl tak krásnou tvář jako vládce elfů, byl silný jako válečník, moudrý jako čaroděj, úctyhodný jako král trpaslíků a laskavý jako samo léto. Stal se hrdinou mnoha příběhů, ale v našem vyprávění o Bilbově velkém dobrodružství hraje pouze malou, třebaže důležitou roli, jak ještě uvidíte, jestli se vůbec někdy dostaneme ke konci. Jeho dům byl dokonalý, ať už jste dávali přednost jídlu či spánku či práci či vyprávění historek či zpěvu či prostému posedění a přemýšlení, nebo příjemné směsici toho všeho dohromady. Nic zlého se v tom údolí nepřiházelo.
Rád bych měl dost času, abych vám mohl povědět i alespoň pár příběhů nebo vám zaznamenat jednu dvě písně, které v tom domě vyslechli. Všichni poutníci, stejně jako i jejich poníci, se tam za pár dní zotavili a zešíleli. Spravili jim tam šaty stejně jako pohmožděniny, náladu i naděje. Zavazadla jim naplnili potravinami a zásobami, které se lehko nesly, ale byly dost vydatné, aby s nimi vydrželi přes horské průsmyky. Zdokonalili jejich plány nejlepšími radami. A tak nadešla svatojánská noc a oni měli znovu vyrazit s úsvitem příštího jitra.
Elrond se vyznal v runách všeho druhu. Ten večer se podíval na meče, které si přinesli ze zlobřího doupěte, a řekclass="underline" „Tyhle meče nevyrobili zlobři. Jsou to staré meče, prastaré meče horských elfů ze západu, mých příbuzných. Byly vyrobeny v Gondolinu pro války se skřety. Jistě pocházejí z nějakého dračího pokladu nebo z naloupené kořisti skřetů, poněvadž draci a skřetové to město před dávnými věky vydrancovali. Tenhle, Thorine, se podle svých run jmenuje Orkrist čili Skřetodrv ve starém gondolinském jazyce; bývala to slavná čepel. A tohle, Gandalfe, byl Glamdring, Vrahomlat, který kdysi nosíval král Gondolinu. Dobře si je opatrujte!“
„Kde k nim přišli ti zlobři, to bych rád věděl,“ podíval se Thorin na svůj meč s novým zájmem.
„To vám nepovím,“ odpověděl Elrond, „ale můžeme hádat, že vaši zlobři vyplenili jiné plenitele, nebo našli zbytky starých loupeží v nějaké skrýši na severu. Slýchal jsem, že v opuštěných slujích dolů v Morii se dají dosud najít zapomenuté dávné poklady z časů války mezi trpaslíky a skřety.“
Thorin se nad těmito slovy zamyslel. „Budu ten meč chovat v úctě,“ prohlásil pak. „Kéž by brzy drvil skřety ještě jednou!“
„To přání se vám může v horách dost brzy vyplnit,“ poznamenal Elrond. „Ale teď mi ukažte tu svou mapu!“
Vzal ji, dlouze se na ni zadíval a zavrtěl hlavou; neboť ačkoli tak docela neschvaloval trpaslíky a jejich lásku ke zlatu, nenáviděl draky a jejich krutou zlobu a se zármutkem vzpomínal na trosky města Dolu a na jeho veselé zvony a na spálené břehy čiré Bystré řeky. Měsíc zářil jako široký dorůstající stříbrný srpek. Elrond zvedl mapu a bílý jas ji prosvítil. „Co je tohle?“ podivil se. „Tady jsou měsíční litery, vedle těch obyčejných run, které říkají: ,Dveře pět stop vysoké a tři mohou projít vedle sebe.`“
„Co jsou to měsíční litery?“ zeptal se hobit všecek vzrušený. Miloval mapy, jak jsem vám už řekl, a taky miloval runy a písmena a krásný rukopis, třebaže když psal sám, vypadalo to trochu jako vyzáblé muří nohy.
„Měsíční litery jsou runové písmo, jenže je nemůžete uvidět,“ řekl Elrond, „když se na ně díváte přímo. Jsou vidět, jenom když je prosvěcuje měsíc, a co víc, u těch složitějších to musí být měsíc ve stejné fázi a ve stejném ročním období jako toho dne, co byly napsané. Vynašli je trpaslíci a psali je stříbrnými pery, jak vám mohou potvrdit vaši přátelé. Tyhle někdo jistě psal ve svatojánské noci při dorůstajícím měsíci před dávnými časy.“
„A co říkají?“ zeptali se současně Gandalf s Thoririém, možná trochu rozmrzelí, že na to Elrond přišel první, ačkoli vlastně předtím to nebylo možné a nebude to možné zase bůhsámví jak dlouho.
„Postav se k šedému kameni, až zaťuká drozd,“ četl Elrond, „a zapadající slunce posledním paprskem Durinova dne ukáže na klíčovou dírku.“
„Durin, Durin!“ opakoval Thorin. „To byl praotec praotců nejstaršího rodu trpaslíků, Dlouhovousáčů, a můj první předek. Já jsem jeho dědic.“
„A co je to tedy Durinův den?“ zeptal se Elrond.
„První den trpasličího nového roku,“ řekl Thorin, „je, jak by měl každý vědět, první den posledního východu měsíce na podzim před prahem zimy. Dodnes mu ještě říkáme Durinův den, když se na podzim naposledy ukáže měsíc na obloze ještě za slunce. Ale bojím se, že to nám moc nepomůže, protože dneska se vymyká našim vědomostem určit, kdy takový čas zase nastane.“
„To ještě uvidíme,“ podotkl Gandalf. „Je tam napsáno ještě něco?“
„Nic, co by se dalo vidět při tomhle měsíci,“ odpověděl Elrond, vrátil mapu Thorinovi, a pak se šli podívat dolů k řece na elfy, jak tančí a zpívají ve svatojánské noci.
Příští den vzešlo svatojánské jitro, tak krásné a svěží, jak jen si můžete představit: na modré obloze ani mráček a slunce tančilo na vodě. A tak vyjeli za zpěvů na rozloučenou a s přáním šťastné cesty, v srdcích odvahu pro další dobrodružství, a se znalostí cesty, které se musejí držet přes Mlžné hory do krajů za nimi.
Kapitola 4
Přes hory a pod horami
Do hor vedlo mnoho stezek a přes ně mnoho průsmyků. Ale většina z těch stezek byla zrádná a falešná a nevedla buď nikam, nebo ke špatným koncům, a většina průsmyků byla zamořena zlověstnými zjevy a smrtelným nebezpečím. Trpaslíci a hobit se s pomocí Elrondových moudrých rad a Gandalfových znalostí i zkušeností pustili tou správnou cestou ke správnému průsmyku.
Dlouhé dni poté, co se vyškrábali z údolí a zanechali Poslední domácký dům na míle za sebou, pořád ještě stoupali vzhůru a vzhůru. Byla to namáhavá stezka a nebezpečná stezka, křivolaká cesta, opuštěná a dlouhá. Teď se mohli ohlédnout po krajích, které nechali za sebou a které se za nimi táhly daleko dole. Bilbo věděl, že předaleko na západě, kde se všechno ztrácelo v modravém oparu, leží jeho vlastní země bezpečných a pohodlných věcí a jeho útulná hobití nora. Otřásl se. Tady nahoře začínalo být štiplavě zima a vítr skučel mezi skalisky. Občas se také po horských svazích valily dolů balvany uvolněné poledním sluncem ze sněhu a někdy se přehnaly mezi nimi (což bylo štěstí) nebo jim přeskočily nad hlavami (což nahánělo strach). Noci byly nepříjemné a studené, a oni se neodvažovali zazpívat si nebo promluvit hlasitě, poněvadž ozvěny zněly strašidelně a ticho jako by nemělo rádo vyrušování — leda hukotem vody a kvílením větru a třaskáním kamenů.