„Nikdy se neposmívej živým drakům, Bilbo, ty blázne!“ řekl si a později se to stalo jeho oblíbeným úslovím, které přešlo v přísloví. „Nemáš tohle dobrodružství ještě zdaleka za sebou,“ dodal ještě, a to byla taky svatá pravda.
Odpoledne se sklánělo k večeru, když se znovu octl venku, vyklopýtal a svalil se v mdlobách „na prahu“. Trpaslíci ho vzkřísili a ošetřili mu popáleniny, jak nejlépe uměli; ale trvalo pak ještě dlouho, než mu znovu jaksepatří narostly vlasy vzadu na hlavě a srst na patách: byly ožehlé a zuhelnatělé až na kůži. Jeho přátelé se ho zatím snažili ze všech sil potěšit a byli dychtivě zvědaví, co jim poví, zejména je zajímalo, proč drak ztropil tak hrozný kravál, a jak mu Bilbo unikl.
Hobit však nebyl starostmi ve své kůži, a jenom těžce z něho něco vypáčili. Když si všechno znovu rozmyslel, litoval teď některých věcí, které drakovi řekl, a nechtělo se mu opakovat je. Starý drozd seděl na blízké skále s hlavou nakloněnou na stranu a poslouchal všechno, co se mluvilo. Abyste viděli, jak byl Bilbo mrzutý, musím vám prozradit, že sebral kámen a hodil jím po drozdovi, ten se však pouze zatřepetal stranou a vrátil se zase zpátky.
„Hrom aby do toho ptáka!“ ulevil si Bilbo nevrle. „Zdá se, že nás poslouchá, a nelíbí se mi, jak se tváří.“
„Jenom ho nechte!“ zastal se drozda Thorin. „Drozdi jsou hodní a přátelští — tenhle je pořádně starý a je možná poslední z dávného plemene, které kdysi žilo tady kolem a zobalo z ruky mému otci a dědovi. Bývali to dlouho žijící a kouzelní ptáci, a tenhle dokonce možná patří k těm, co žili tenkrát, před dvěma sty i více roky. Lidé z Dolu ovládali jejich řeč a užívali jich jako poslů, kteří létali k Jezerním lidem i jinam.“
„No, teď bude mít opravdu pro Jezerní město novinky, jestli mu jde o ně,“ poznamenal Bilbo; „třebaže si nemyslím, že by tam ještě zůstali nějací lidé, kteří by se zatěžovali drozdí řečí.“
„Jak to, co se stalo?“ vykřikli trpaslíci. „Tak pokračujte už konečné se svým vyprávěním!“
Bilbo jim tedy vypověděl všechno, nač se pamatoval, a přiznal se k ošklivému pocitu, že drak se z jeho hádanek domyslel příliš mnoho, když si je dal dohromady s jejich tábory a poníky. „Určitě ví, že jsme přijeli z Jezerního města a že nám tam pomohli; a teď' mám hrozný pocit, že jeho příští útok bude směřovat tam. Kéž bych byl nikdy nevyslovil slova o jezdci na soudku; v těchhle končinách by to i slepého králíka přivedlo na myšlenku o Jezerních lidech.“
„Inu, inu! Teď už se nedá nic dělat, a je těžké nepodřeknout se, když se mluví s drakem, to jsem aspoň vždycky slýchal,“ pokusil se ho utěšit Balin. „Já si myslím, že jste si vedl náramně dobře, jestli vás zajímá můj názor, — objevil jste přinejmenším jednu ohromné užitečnou věc a vrátil jste se zpátky živý, a to je víc, než o sobě může prohlásit většina těch, kdo se dostali do řeči s někým podobným, jako je Šmak. Že víme o holém místě v diamantové vestě starého netvora, to se možná ještě osvědčí jako milost a požehnání.“
To dalo rozhovoru nový směr a všichni se pustili do diskuse o případech zabití draka, historických, pochybných i bájeslovných, o různých ranách bodných, sečných i zespodu a o rozmanitých válečných úskocích a vymyšlenostech, jimiž se ty rány podařilo zasadit. Všichni se shodli na tom, že nachytat draka ve spánku není tak snadné, jak se to řekne, a že pokus zapíchnout ho či pošťouchnout, když spí, může skončit katastrofou spíš nežli smělý čelní útok. Celou dobu, co mluvili, drozd poslouchal, až konečné, když začaly probleskovat hvězdy, tiše roztáhl křídla a uletěl. A celou dobu, co mluvili a stíny se prodlužovaly, Bilbo byl čím dál nešťastnější a jeho zlé předtuchy vzrůstaly.
Nakonec jim vpadl do řeči. „Jsem si jistý, že tady vůbec nejsme v bezpečí,“ řekl, „a nevidím žádný smysl v tom, že tady sedíme. Drak nám spálil celý náš příjemný trávník, a kromě toho je už noc a zima. A ke všemu ještě cítím v kostech, že tohle místo znovu napadne. Šmak ví, jak jsem se dostal do jeho síně, a můžete se spolehnout, že uhodne, kde je druhý konec tunelu. Rozbije tohle úbočí Hory napadrť, když bude třeba, aby nám zatarasil vchod, a jestli přitom rozdrtí i nás, bude tím radši.“
„Díváte se na to moc černě, pane Pytlíku,“ namítl Thorin. „Proč tedy Šmak nezahradil dolejší konec tunelu, když mu tak záleží na tom, abychom k němu nemohli? A to přece neudělal, jinak bychom ho byli slyšeli.“
„To namouduši nevím — nejspíš proto, že napřed zkoušel znovu mě tam vlákat, a teď možná čeká až po dnešním nočním lovu, či snad si nechce zbytečně poškodit svou ložnici -, ale rád bych, abyste se o to nehádali. Šmak teď každou chvíli vyleze ven, a naše jediná naděje je zalézt hluboko do tunelu a zavřít za sebou dveře.“
Promluvil tak vážně, že ho trpaslíci nakonec poslechli, třebaže odkládali zavření dveří, — připadalo jim to jako zoufalý krok, poněvadž nikdo nevěděl, jak je budou moci zevnitř znovu otevřít, a pomyšlení, že zůstanou uzavřeni v tunelu, odkud jediná cesta ven povede přes dračí doupě, se jim nikomu nezamlouvalo. Všude také zdánlivě vládl klid, jak venku, tak dole v tunelu. Seděli tedy ještě dlouho na jeho začátku nedaleko pootevřených dveří a pokračovali v rozhovoru.
Řeč se stočila na drakova zlá slova o trpaslících. Bilbo by je byl nejradši nikdy neslyšel nebo by byl aspoň rád měl naprostou jistotu, že trpaslíci mluví docela poctivě, když teď prohlašovali, že vůbec nikdy nepomysleli na to, co udělají, jakmile se pokladu zmocní. „Věděli jsme, že to bude zoufalý podnik,“ řekl Thorin, „a víme to pořád; ale pořád ještě si myslím, že až se ho zmocníme, bude dost času na úvahy, co s ním podnikneme. Pokud jde o váš podíl, pane Pytlíku, ujišťuji vás, že jsme vám víc než vděční a že si budete moci sám vybrat svou čtrnáctinu, hned jakmile budeme mít co k dělení. Mrzí mě, že si děláte starosti kvůli dopravě, a připouštím, že s ní budou těžkosti — zdejší kraje nejsou po té době, která zatím uplynula, o nic méně divoké, spíš naopak -, ale uděláme pro vás všechno, co bude v našich možnostech, a zaplatíme svůj podíl na výlohách, až k tomu přijde čas. Věřte si mi, nebo nevěřte, jak chcete!“
Od toho přešel rozhovor na sám obrovský poklad a na to, co si o něm pamatovali Thorin s Balinem. Uvažovali, jestli některé věci dosud leží v dolejší síni nepoškozené: kopí, která byla vyrobena pro armády velkého krále Bladorthina (zatím dávno mrtvého), kopí s třikrát kovanými hroty a s ratišti umně vykládanými zlatem, jež nebyla nikdy dodána ani zaplacena; štíty zhotovené pro dávno mrtvé válečníky; velký zlatý pohár Throrův, obouruční, s vytepanými a vyrytými ptáky a květy, jejichž oči a okvětní plátky byly z drahokamů; neproniknutelné drátěné košile z pozlacených a postříbřených článků; náhrdelník Giriona, pána Dolu, zhotovený z pěti set smaragdů zelených jako tráva, kterým Girion zaplatil zbroj pro svého nejstaršího syna, kroužkové brnění z kroužků ukutých trpaslíky, jaké nebylo vyrobeno ještě nikdy předtím, neboť bylo zhotoveno z ryzího stříbra s pevností a tvrdostí trojité ocele. Ale nejkrásnější ze všeho byl obrovský čirý drahokam, který kdysi trpaslíci našli pod základy Hory, Srdce Hory, Thrainův Arcikam.
„Arcikam! Arcikam!“ šeptal si ve tmě Thorin, zasněný, s bradou na kolenou. „Byl jako koule s tisíci fasetami; jiskřil jako stříbro ve světle plamenů, jako voda v záři slunce, jako sníh ve třpytu hvězd a jako déšť v jasu luny!“