Způsobil to Arcikam, Srdce Hory. Tolik Bilbo uhodl podle Thorinova popisu, a skutečně, takové drahokamy nemohly existovat dva, ani v tak skvělém pokladu, ba ani na celém světě. Už když lezl nahoru, zazářil před ním onen bělavý třpyt a přilákal ho. Pomalu se zvětšil v kuličku bledého světla. Teď, když se Bilbo přiblížil, jiskřila hrál na povrchu mnoha barvami, odrazem i rozptylem plápolajícího plamene hobitovy louče. A když se na něj Bilbo konečně zadíval zblízka, zatajil se mu dech. Ohromný drahokam plál u jeho nohou svým vlastním vnitřním jasem, ale zároveň, jelikož byl vybroušen trpaslíky, kteří jej před dávnými časy vydolovali ze srdce Hory, vstřebával všechno světlo, jež na něj dopadlo, a měnil je v deset tisíc záblesků čiré záře, protkávané duhovými jiskrami.
Bilbo po něm náhle vztáhl ruku, zmámený jeho kouzlem. Jeho drobná ručka nemohla drahokam sevřít, poněvadž byl tak veliký a těžký, ale sebral jej, zavřel oči a strčil si jej do nejhlubší kapsy.
„Teď jsem opravdový lupič!“ pomyslel si. .,Ale nejspíš o tom musím trpaslíkům povědět — někdy. Řekli přece, že si můžu vybrat svůj vlastní podíl, a mně se zdá, že bych si vybral tohle, když si oni nechají všechno ostatní!“ Přesto však měl nepříjemný dojem, že jeho právo na výběr nezahrnovalo tenhle skvělý drahokam a že z toho bude ještě nějaký malér.
Teď však pokračoval v obchůzce. Na druhé straně veliké hromady slezl, a jiskřička jeho louče zmizela přihlížejícím trpaslíkům z dohledu. Ale brzy ji znovu uviděli daleko v dálce. Bilbo mířil napříč síní.
Pokračoval tak, až přišel k velikánským dveřím na druhé straně, kde ho závan vzduchu osvěžil, ale div mu nesfoukl louč. Nakoukl bázlivě za dveře a zahlédl prostorné chodby a počátek širokého schodiště, které vedlo nahoru do tmy. A po Šmakovi nebylo pořád ani vidu ani slechu. Bilbo se zrovna chtěl otočit na zpáteční cestu, když se k němu střemhlav sneslo cosi černého a otřelo se mu o tvář. Vypískl a trhl sebou, zavrávoral pozpátku a upadl. Louč mu vypadla z ruky plamenem dolů a zhasla!
„Nejspíš jenom netopýr, jak doufám!“ řekl si nešťastně. „Ale co teď? Kde je východ, jih, sever či západ? — Thorine! Baline! Oine! Gloine! Fili! Kili!“ zavolal z plna hrdla, ale v širé černotě to zaznělo jako tenké vypísknutí. „Zhaslo mi světlo! Pojďte sem někdo, najděte mě a pomozte mi!“ V tu chvíli ho docela opustila kuráž.
Trpaslíci slyšeli matně jeho drobné výkřiky, ale jediné slovo, které z nich pochytili, bylo „pomoc!“
„Pro všechno na světě i pod světem, co ho asi mohlo potkat?“ řekl Thorin. „Jistě ne drak, poněvadž v tom případě by už nepištěl.“
Nějakou chvíli vyčkávali, ale pořád se neozýval drak, neozývalo se vlastně nic, až na Bilbův vzdálený hlásek. „Pojďte někdo, zapalte ještě pár loučí!“ nařídil Thorin. „Zdá se, že musíme jít našemu lupiči na pomoc.“
„Však je taky na nás řada, abychom my pomohli jemu,“ prohlásil Balin, „a já jsem ochoten jít. Ostatně si stejně myslím, že je to pro tu chvíli bezpečné.“
Gloin zapálil několik dalších loučí, všichni se vyplížili do jeskyně, jeden po druhém, a vykročili co nejkvapněji podle její stěny. Zanedlouho potkali Bilba, který se k nim vracel sám. Rychle se totiž vzpamatoval, sotva uviděl světýlka jejich loučí.
„Jenom do mne vrazil netopýr a upustil jsem louč, nic horšího,“ odpověděl na jejich otázky. Třebaže se jim jaksepatří ulevilo, chtělo se jim brumlat, že se tak zbůhdarma vyděsili; ale nevím, co by byli říkali, kdyby jim v tom okamžiku pověděl o Arcikamu. Pouhé prchavé záblesky pokladu, které zahlédli, jak tak procházeli kolem, znovu roznítily všechen žár jejich trpaslických srdcí; a jestliže srdce nějakého trpaslíka, i toho nejúctyhodnějšího, rozkuráží zlato a klenoty, vjede do něho náhle odvaha a může úplně zdivočet.
Trpaslíci už opravdu nepotřebovali žádné popohánění. Všichni teď sami dychtili prozkoumat síň, dokud se jim k tomu naskýtá příležitost, a byli ochotni uvěřit, že Šmak je pro tu chvíli mimo domov. Každý popadl zapálenou pochodeň, a když se tak rozhlíželi, napřed na jednu stranu a pak na druhou, zapomněli na strach a dokonce i na opatrnost. Mluvili nahlas a pokřikovali na sebe, když brali do rukou staré poklady z hromady nebo se stěn, přidržovali si je ke světlu, mazlili se s nimi a ohmatávali je.
Fili a Kili se téměř rozjařili, a když tam našli spoustu zlatých harf se stříbrnými strunami, chopili se jich a začali na ně hrát; a jelikož to byly kouzelné harfy (a nedotčené drakem, který měl pramalý zájem o hudbu), byly dosud naladěné. Temná síň se rozezvučela melodiemi, které byly dlouho němé. Ale většina z trpaslíků si počínala praktičtěji: sbírali drahokamy a cpali si je do kapes, a co se jim do kapes nevešlo, pouštěli s povzdechem mezi prsty na zem. Thorin za nimi nezůstával pozadu, jenomže ustavičně hledal na všech stranách cosi, co nemohl najít. Hledal Arcikam, ale nikomu se o tom zatím nezmínil.
Teď trpaslíci sundávali ze stěn drátěné košile a zbraně a vyzbrojili se. Thorin vypadal vskutku královsky v pozlaceném kroužkovém brnění a se sekyrou na stříbrné násadě, zastrčenou za pás posázený šarlatovými drahokamy.
„Pane Pytlíku!“ zvolal. „Tady máte první splátku na svou odměnu! Zahoďte svůj starý kabát a oblečte si tohle!“
S těmi slovy Bilbovi pomohl do malé drátěné košile, vypracované kdysi pro nějakého mladého elfího prince. Byla ze stříbrné ocele, které elfové říkají mitril, a patřil k ní opasek zdobený perlami a křišťály. Na hlavu hobitovi posadil lehkou přílbu z kůže s figurálním ornamentem, vyztuženou zespodu ocelovými obručemi a s okrajem posázeným čirými drahokamy.
„Cítím se velkolepě,“ pomyslel si Bilbo, „ale myslím, že vypadám dost nesmyslně. Jak by se mi asi zasmáli doma na Kopci! Ale stejně bych rád, kdybych tu měl po ruce zrcadlo!“
Přesto však kouzlo pokladu nezmámilo panu Pytlíkovi hlavu tolik jako trpaslíkům. Dlouho předtím, než se trpaslíci unavili prohlížením pokladu, probudila se v něm ostražitost, posadil se na zem a začal nervózně uvažovat, jak to asi všechno skončí. „Dal bych hodně těchhle vzácných číší,“ pomyslel si, „za doušek něčeho rozjařujícího z jedné Meddědovy dřevěné misky!“
„Thorine!“ zavolal nahlas. „Co teď? Jsme ozbrojeni, ale k čemu kdy byla v minulosti všechna zbroj proti strašnému Šmakovi? Tenhle poklad ještě není zpátky ve vašich rukou. Zatím nám ještě nejde o zlato, ale o cestu k úniku, a už jsme pokoušeli štěstí dost dlouho!“
„Máte svatou pravdu!“ odpověděl Thorin, který se Bilbovými slovy vzpamatoval. „Pojďme! Já vás povedu. Ani za tisíc let bych nezapomněl cesty v tomhle paláci.“ Pak svolal ostatní, a když se shromáždili, prošli s loučemi zdviženými nad hlavy zejícími velikými dveřmi, nikoli však bez mnoha toužebných ohlédnutí.
Zakryli si blýskavou zbroj opět starými pláštíky a lesklé přílby svými ošumělými kapucemi a kráčeli husím pochodem za Thorinem, řada světýlek, která se ve tmě často zastavovala a ustrašeně znovu naslouchala, jestli se neozve ryk drakova návratu.
Třebaže všechny někdejší ozdoby na stěnách dávno zchátraly nebo byly zničeny a třebaže všechno bylo sežehnuto a znečištěno příchody a odchody netvora, Thorin znal kdejakou chodbu a kdejakou zatáčku. Vystoupili po dlouhém schodišti, zahnuli a zamířili širokými tunely plnými ozvěny směrem dolů, pak znovu zabočili a vystoupili po dalším schodišti, a ještě po jednom schodišti. Schody byly hladké, vytesané z prahorní skály, široké a krásné, a trpaslíci po nich stoupali pořád vzhůru, aniž cestou narazili na nejmenší stopu nějakého živého tvora, nepočítáme-li kradmé stíny, které prchaly před jejich loučemi a třepetaly křídly v průvanu.