Kapitola 17
Mračna se trhají
Druhý den brzy ráno se rozezněly v táboře trubky. Za chvíli bylo vidět jediného běžce, jak spěchá po úzké stezce. V určité vzdálenosti zůstal stát, pozdravil posádku v bráně a zeptal se, jestli je teď Thorin ochoten vyslechnout nové poselství, jelikož nastaly nové okolnosti a situace se změnila.
„To jde o Daina!“ řekl Thorin, když to uslyšel. „Zvětřili jeho příchod. Myslel jsem si, že to změní jejich náladu! Ať jich sem pár přijde beze zbraní, a já je vyslechnu!“ zavolal na hlasatele.
Kolem poledního znovu přinesli korouhve Hvozdu a Jezera. Blížila se asi dvacetičlenná skupina. Na počátku úzké stezky odložili meče a kopí a pokračovali v cestě k bráně. Trpaslíci s údivem viděli, že je mezi nimi Bard i král elfů, před nimiž nějaký starý muž, zahalený do pláště a kapuce, nesl pevnou dřevěnou skříňku, okovanou železnými pásy.
„Buďte zdráv, Thorine!“ ujal se slova Bard. „Ještě jste nezměnil svůj názor?“
„Neměním své názory s každým východem a západem slunce,“ odpověděl Thorin. „Přišel jste mi klást zbytečné otázky? Vojsko elfů ještě neodtáhlo, jak jsem vás vyzval! Do té doby se mnou přicházíte jednat marně.“
„Není tedy nic, za co byste vydal něco ze svého zlata?“
„Nic, co mi vy nebo vaši přátelé mohou nabídnout.“
„Co byste říkal Thrainovu Arcikamu?“ zeptal se Bard a stařec zároveň otevřel skříňku a vysoko zdvihl drahokam. Z ruky mu vyšlehla záře, jasná a bílá v ranním světle.
Thorin oněměl úžasem a zmatkem. Dlouhou chvíli nepromluvil nikdo.
Konečně prolomil mlčení sám Thorin a hlas měl přidušený hněvem. „Ten kámen patřil mému otci a teď je můj,“ řekl. „Proč bych si měl kupovat svůj majetek?“ Ale přemohla ho zvědavost, takže dodaclass="underline" „Ale jak jste přišli vy k dědictví mého rodu — jestli má smysl ptát se na něco takového zlodějů?“
„Nejsme žádní zloději,“ odpověděl Bard. „Váš majetek vám bude vrácen za náš majetek.“
„Jak jste k němu přišli?“ vykřikl Thorin s narůstající zuřivostí.
„Já jsem jim ho dal!“ pípl Bilbo, který vykukoval přes hradbu a hrozně se teď bál.
„Vy! Vy!“ vrhl se na něj Thorin a popadl ho oběma rukama. „Vy bídný hobite! Vy zakrnělý — lupiči!“ křičel z nedostatku jiných slov a třásl chudákem Bilbem jako králíkem.
„Při vousech Durinových! Kéž bych tady měl Gandalfa! Proklínám ho za to, že mi vás doporučil! Ať mu vypadají vousy! A vás, vás hodím dolů na skaliska!“ křičel Thorin a zdvihl Bilba do vzduchu.
„Zadržte! Vaše přání se splnilo!“ ozval se nějaký hlas. Stařec se skříňkou odhodil kapuci a plášť. „Gandalf je tady! A zdá se, že právě včas. Jestli se vám nelíbí můj lupič, tak ho laskavě nepoškoďte! Postavte ho a poslechněte si napřed, co vám poví!“
„Všichni jste se zřejmě spikli!“ odpověděl Thorin a upustil Bilba na hřeben hradby. „Nikdy si už nic nezačnu s žádným čarodějem ani s jeho přáteli. Co mi máte co povědět, vy potomku krys?“
„Jemináčku! Jemináčku!“ zanaříkal Bilbo. „Namouduši, tohle je ale nepříjemná situace! Vzpomínáte si, jak jste mi řekl, že si můžu sám vybrat svou čtrnáctinu? Vzal jsem to možná až moc doslovně — slýchal jsem, že trpaslíci jsou někdy zdvořilejší ve slovech než v činech. Ale přesto bývaly časy, kdy jste si zřejmě mysleli, že jsem vám byl k něčemu dobrý. Potomek krys, no tohle! To je celá ta služba vaší rodiny, kterou jste mi sliboval, Thorine? Berte to tak, že jsem naložil se svým podílem podle svého a tím to skoncujte!“
„Taky že skoncuju!“ odpověděl Thorin sveřepě. „Především skoncuju s vámi — a kéž se už nikdy nesetkáme!“ Potom se otočil a promluvil přes hradbu. „Byl jsem zrazen. Správně jste uhodli, že se neudržím, abych nevykoupil Arcikam, poklad mého rodu. Dám za něj čtrnáctinu pokladu ve stříbře a ve zlatě, bez drahokamů; ale ta se bude počítat jako slíbený podíl tohohle zrádce, s tou odměnou odejde, a vy se o ni můžete podělit, jak budete chtít. Nepochybuju, že on přitom přijde pěkně zkrátka. Odvelte si ho, jestli chcete, aby zůstal naživu; a neprovází ho žádné moje přátelství!
Slezte si dolů ke svým kamarádům,“ vyzval pak Bilba, „nebo vás k nim shodím!“
„A co bude s tím stříbrem a zlatem?“ zapípal Bilbo.
„To pošleme za vámi, až bude možné zařídit to,“ odpověděl Thorin. „Lezte!“
„Do té doby si necháme drahokam!“ zvolal Bard.
„Nevedete si zvlášť skvěle jakožto král pod Horou,“ poznamenal Gandalf. „Ale všechno se ještě může změnit“
„To skutečně může,“ řekl Thorin. A byl už tak dalece omámený pokladem, že uvažoval, jestli by se mu s Dainovou pomocí nepodařilo zmocnit se znovu Arcikamu bez vyplacení podílu z pokladu.
A tak Bilbo sešplhal s hradby a odešel s prázdnýma rukama za svou námahu, až na tu zbroj, kterou mu Thorin dal už předtím. Nejeden z trpaslíků při jeho odchodu pocítil lítost a stud.
„Na shledanou!“ zavolal na ně Bilbo. „Třeba se ještě setkáme jako přátelé.“
„Už ať jste pryč!“ křikl Thorin. „Máte na sobě brnění vyrobené mým lidem, kterého je pro vás škoda. Nedá se prostřelit šípem, ale jestli si nepospíšíte, napálím vám ho do vašich pajdavých nohou. Tak sebou mrskněte!“
„Ne tak ukvapeně!“ napomenul ho Bard. „Dáváme vám čas do zítřka. V poledne se vrátíme a přesvědčíme se, jestli jste připravil tu část pokladu, kterou máte vyplatit za drahokam. Jestli to uděláte bez klamu, odtáhneme potom a vojsko elfů se vrátí do hvozdu. Zatím buďte sbohem!“
S tím odešli zpátky do tábora; ale Thorin poslal po Roakovi posly za Dainem, aby mu sdělili, co se stalo, a vyzvali ho k co nejrychlejšímu opatrnému příchodu.
Uplynul zbytek toho dne a noc. Nazítří se vítr stočil k západu a zavládlo šero a chmury. Bylo dosud časné ráno, když se v táboře rozlehly výkřiky. Běžci se přihnali s hlášením, že zpoza východního ostrohu Hory se objevil voj trpaslíků a spěchá teď k Dolu. Dain dorazil. Pochodoval kvapně celou noc, a tak se objevil dřív, než ho v táboře čekali. Každý z jeho trpaslíků měl na sobě ocelovou drátěnou košili až ke kolenům a nohy měl kryté nohavicemi z jemného a ohebného kovového pletiva, jehož výrobní tajemství Dainův lid ovládal. Trpaslíci jsou na svou výšku překvapivě silní, ale většina z těchhle byla nadměrně silná i na trpaslíky. V boji se oháněli těžkými obouručními motykami, ale každý z nich měl po boku i krátký široký meč a přes záda připjatý okrouhlý štít. Plnovousy měli rozčísnuté do vidlice, zapletené v copánky a zastrčené za opasky. Přílby měli železné, do železa byli rovněž obuti a tvářili se sveřepě.
Trubky svolaly lidi i elfy do zbraně. Zanedlouho bylo vidět trpaslíky, jak se rychle hrnou údolím. Zastavili se mezi řekou a východním ostrohem, ale pár jich. pokračovalo v pochodu, a když se přebrodili přes řeku, přiblížili se k táboru. Tam odložili zbraně a zvedli ruce na znamení míru. Bard jim vyšel vstříc a s ním šel i Bilbo.
„Posílá nás Dain, syn Nainův,“ odpověděli trpaslíci na otázky. „Pospícháme za svými příbuznými v Hoře, poněvadž jsme se dověděli, že je obnoveno staré království. Ale kdo jste vy, že sedíte v údolí jako nepřátelé před hájenými hradbami?“ To byl ovšem zdvořilý a dost staromódní obrat užívaný při podobných příležitostech, který prostě znamenaclass="underline" „Tady nemáte co dělat. My jdeme dál, tak nám uhněte z cesty, nebo se do vás dáme!“ Zamýšleli protlačit se mezi Horou a zákrutem řeky, poněvadž úzký pruh země se tam nezdál silně střežený.
Bard ovšem odmítl pustit trpaslíky přímo k Hoře. Rozhodl se vyčkat, než bude přineseno zlato a stříbro výměnou za Arcikam, poněvadž nevěřil, že by k tomu došlo, jakmile by byla pevnost obsazena tak početným a válečnickým vojem. Přinesli si s sebou spoustu zásob, neboť trpaslíci unesou náramně těžká břemena, a skoro všichni Dainovi vojáci, přestože pochodovali rychle, nesli na zádech kromě zbroje ohromné batohy. Vydrželi by obléhání po celé týdny a za tu dobu by mohli přijít ještě další trpaslíci a ještě další, poněvadž Thorin měl spoustu příbuzných. A také by mohli otevřít a střežit nějakou další bránu, takže obléhatelé by museli obklíčit celou Horu, a na to jich nebylo dost.