Gandalf se zaradoval, když Bilba uviděl. „Pytlíku!“ zvolal. „To je překvapení! Přece jen žijete — to mám namouduši radost! Už jsem se začínal bát, aby i to vaše štěstí neselhalo. Byla to strašná řež, a div neskončila katastrofou. Ale ostatní novinky počkají. Pojďte!“ řekl vážnějším tónem. „Někdo vás volá,“ dodal a zavedl hobita do stanu.
„Zdravím vás, Thorine!“ řekl, jakmile vstoupili. „Přivedl jsem vám ho.“
Ležel tam skutečně Thorin Pavéza, posetý mnoha ranami, a jeho proděravělé brnění a otupená sekyra byly pohozeny na zemi. Vzhlédl, když k němu Bilbo přistoupil.
„Sbohem, můj milý lupiči,“ řekl mu. „Odcházím do síní čekání, abych tam seděl vedle svých předků, dokud se neobnoví svět. Poněvadž opouštím všechno zlato a stříbro a jdu tam, kde nemá žádnou cenu, chci se s vámi přátelsky rozloučit a odvolat, co jsem vám řekl a udělal v bráně.“
Bilbo poklekl na jedno koleno, zdrcený žalem. „Sbohem, králi pod Horou,“ řekl. „Je to hořké dobrodružství, když musí takhle končit, a žádná hora zlata to už nenapraví. A přece jsem rád, že jsem s vámi sdílel nebezpečí, — to je víc, než kterýkoli Pytlík zaslouží.“
„Ne!“ namítl Thorin. „Je ve vás víc dobrého, než sám víte, synu laskavého západu. Máte odvahu i moudrost, sloučené ve správném poměru. Kdyby si víc našinců dovedlo cenit jídlo a veselí a zpěv nad nahromaděné zlato, svět by byl radostnější. Ale ať už je radostný či smutný, já ho teď musím opustit. Sbohem!“
Tehdy se Bilbo odvrátil, vyšel sám ze stanu, sedl si o samotě, zahalený do pokrývky, a věřte si tomu nebo ne, plakal, až mu zčervenaly oči a hlas mu ochraptěl. Měl útlocitnou dušičku. A trvalo pak dlouho, než se natolik sebral, aby dokázal opět zažertovat. „Jediná milost je v tom,“ řekl si konečně, „že jsem se aspoň včas probudil. Přál bych si, aby Thorin zůstal naživu, ale jsem rád, že jsme se rozloučili v dobrém. Jsi blázen, Bilbo Pytlíku, a s tím drahokamem jsi to pořádně zpackal; přes všechnu tvou snahu vykoupit mír a pokoj došlo přece jen k bitvě, ale řekl bych, že za to ty sotva můžeš.“
O všem, co se stalo poté, kdy byl omráčen, se Bilbo dověděl později; ale měl z toho víc zármutku než radosti a byl už celým svým dobrodružstvím unaven. Až do morku kostí toužil vrátit se zpátky domů. Návrat se však trochu pozdržel, a tak vám zatím povím něco o průběhu událostí. Orlové už dlouho podezírali skřety z válečných příprav; před jejich bdělými zraky se přesuny v horách nedaly docela utajit. A tak se i oni shromáždili v ohromném počtu pod vedením Velkého orla z Mlžných hor; a když pak zdálky vycítili, že se strhne bitva, přiletěli bleskově na křídlech vichřice. To oni vyhnali skřety z horských svahů, svrhávali je do propastí nebo je zmatené a ječící nahnali dolů mezi jejich nepřátele. Osvobození Osamělé hory jim netrvalo dlouho, a elfové i lidé na ostrozích po obou stranách údolí mohli konečně zasáhnout do bitvy dole.
Jenže i s pomocí orlů byli stále v menšině. V poslední chvíli se však objevil Medděd — nikdo nevěděl odkud a jak. Přišel sám a v medvědí podobě, a zdálo se, že hněvem vyrostl téměř do olbřímí velikosti.
Jeho řev burácel jako bubny a děla; a Medděd si smetával vlky a skřety z cesty jako stébla slámy a jako peříčka. Vpadl jim do týlu a jako úder hromu rozrazil jejich kruh. Trpaslíci se právě shlukli kolem svých vůdců na nízkém okrouhlém pahorku. Medděd se sklonil a zvedl Thorina, který klesl probodán kopími, a odnesl ho z bitevní vřavy.
Rychle se pak vrátil se zdvojeným hněvem, takže mu nic nemohlo odolat a žádná zbraň ho zřejmě nedokázala poranit. Rozprášil tělesnou stráž, vrhl se na samého Bolga a rozdrtil ho. Na skřety padla hrůza a rozprchli se na všechny strany. Ale jejich protivníky s příchodem nové naděje přešla malátnost, jali se je v patách pronásledovat a zabránili většině z nich v úniku. Mnoho jich zahnali do Bystré řeky, a ty, kteří utíkali na jih či na západ, štvali až do močálů kolem Lesní řeky; a tam také zahynula většina posledních utečenců, zatímco ti, kteří se dostali sotva na pokraj říše lesních elfů, byli pobiti tam nebo byli zahnáni, aby pomřeli v tmavém bludišti Temného hvozdu. Zpívalo se pak, že ten den zahynuly tři čtvrtiny skřetích válečníků ze severu, a hory potom měly na dlouhá léta pokoj.
Vítězství bylo zajištěno už před příchodem noci, ale když se Bilbo vrátil do tábora, stále ještě pokračovalo pronásledování a v údolí zůstal jen málokdo kromě vážněji raněných.
„Kde jsou orlové?“ zeptal se hobit Gandalfa večer druhého dne, když ležel zachumlaný do mnoha teplých pokrývek.
„Někteří ještě honí skřety,“ odpověděl čaroděj, „ale většina se jich už vrátila do svých hnízd. Nechtěli se tu zdržet a odletěli s prvním svítáním. Dain korunoval jejich vůdce zlatou korunou a odpřísáhli si věčné přátelství.“
„To mě mrzí. Chci říct, že bych je byl rád ještě viděl,“ řekl Bilbo ospale. „Snad je uvidím cestou domů. Doufám, že se teď vypravím domů už brzy?“
„Jak brzy jen budete chtít,“ odpověděl čaroděj.
Ve skutečnosti to trvalo ještě pár dní, než se Bilbo opravdu vypravil. Pohřbili Thorina hluboko pod Horou a Bard mu položil na prsa Arcikam.
„Ať tam leží, dokud se Hora nezhroutí!“ řekl. „A kéž přinese štěstí všemu jeho lidu, který tady ode dneška bude žít.“
Král elfů položil na Thorinův hrob Orkrist, elfí meč, který Thorinovi odňali v zajetí. V písních se zpívá, že meč vždycky zazáří ve tmě, kdykoli se blíží nepřátelé, takže se pevnosti trpaslíků nemůže nikdo zmocnit překvapivým přepadením. Usadil se v ní teď Dain, syn Nainův, a stal se králem pod Horou, a za čas se kolem jeho trůnu v dávných síních shromáždilo mnoho dalších trpaslíků. Ze dvanácti Thorinových společníků jich zůstalo deset. Fili a Kili padli, když ho bránili svými štíty i těly, protože byl starší bratr jejich matky. Ostatní zůstali s Dainem, neboť Dain naložil s pokladem dobře.
Nepřicházelo už ovšem v úvahu rozdělit bohatství na takové podíly, jak bylo původně plánováno, mezi Balina a Dvalina, Doriho a Noriho a Oriho, Oina a Gloina a Bifura, Bofura a Bombura — a Bilba. Jedna čtrnáctina všeho zlata a stříbra, zpracovaného i nezpracovaného, však připadla Bardovi, jelikož Dain prohlásiclass="underline" „Dodržíme úmluvu uzavřenou mrtvým, a on teď má v držení svůj Arcikam.“
I ta jedna čtrnáctina bylo ohromné jmění, větší než bohatství mnoha smrtelných králů. Bard z toho podílu poslal hodně zlata starostovi Jezerního města a štědře odměnil své přívržence a přátele. Králi elfů daroval Girionovy smaragdy, které mu vrátil Dain, neboť tyhle drahokamy měl král elfů nejraději.
Bilbovi Bard řekclass="underline" „Tenhle podíl na pokladu je právě tak váš jako můj, třebaže nemůžeme dodržet staré dohody, poněvadž tolik bojovníků má nárok na odměnu za to, že pokladu dobyli a ubránili jej. Ale i když jste projevil ochotu vzdát se všech svých nároků, rád bych, aby se nepotvrdila Thorinova slova, kterých pak litoval, že totiž s námi přijdete zkrátka. Odměním vás nejbohatěji ze všech.“
„To je od vás velice laskavé,“ odpověděl Bilbo, „ale pro mne je to takhle opravdu úleva. Namouduši nevím, jak bych celé to jmění dopravil celou cestu až domů bez bojů a vraždění. A právě tak nevím, co bych si s ním doma počal. Určitě bude prospěšnější ve vašich rukou.“
Nakonec si vzal jenom dvě malé truhličky, jednu plnou stříbra a druhou plnou zlata, které unesl jeden silný poník. „To je tak akorát, co zvládnu,“ prohlásil.
Konečně nadešel čas, aby se rozloučil se svými přáteli. „Buďte zdráv, Baline!“ řekl. „Buďte zdráv, Dvaline, a buďte zdrávi, Dori, Nori, Ori, Oine, Gloine, Bifure, Bofure a Bombure! Ať vám nikdy nevylínají vousy!“ A pak se obrátil k Hoře a dodaclass="underline" „Sbohem, Thorine Pavézo! Sbohem Fili a Kili! Ať nikdy nevybledne vaše památka!“