Tohle Bilbo věděl. Četl o spoustě věcí, které sám nikdy neviděl ani nedělal. Byl hrozně vyplašený a právě tak znechucený, toužil být na sto mil odsud, a přece — přece jen se nemohl odhodlat vrátit se k Thorinovi a spol. s prázdnýma rukama. Tak tedy stál a váhal ve stínu. Z různých lupičských kousků, o kterých slýchal, mu vybrání zlobřích kapes připadalo nejméně obtížné, takže se nakonec připlížil za strom těsně za Vildu.
Berta a Tom poodešli k sudu. Vilda právě znovu lokal ze džbánu. V tom okamžiku sebral Bilbo kuráž a sáhl svou malou ručkou do Vildovy ohromné kapsy. Byl v ní měšec, pro Bilba veliký jako pytel. „Ha!“ pomyslel si a rozehříval se pro své nové počínání, když ho opatrně vytahoval ven. „Tohle je začátek!“
To taky byl. Zlobří měšce bývají zrádné, a tenhle nebyl žádnou výjimkou. „Hele, kdo seš?“ zapípal, když opouštěl kapsu, Vilda se okamžitě otočil a popadl Bilba pevně za krk, dřív než se hobit stačil schovat za strom.
„Sakra, Berto, koukej, co sem to načapal!“ řekl Vilda.
„Co je to?“ podivili se ti dva druzí a přistoupili blíž.
„Bac mě hrom, esli to vím! Co seš zač?“
„Bilbo Pytlík, lup — hobit,“ vykoktal chudák Bilbo, všecek roztřesený, a lámal si hlavu, jak vyloudit soví zahoukání, než ho zlobři uškrtí.
„Luphobit?“ vyvalili na něj oči. Zlobři mají dlouhé vedení a jsou hrozně podezíraví, kdykoli se setkají s něčím, co je pro ně nové.
„Co má takovej luphobit co hledat v mý kapse?“ zamračil se Vilda.
„Dá se to vařit?“ zajímal se Tom.
„Můžeš to zkusit,“ odpověděl Berta a sáhl po kosince.
„Byl by nanejvejš jednou do huby,“ podotkl Vilda, který se už dobře navečeřel. „Ani ne, dyby se stáhnul a vykostil.“
„Třebas je jich tady kolem víc a mohli bysme si z nich udělat paštiku,“ navrhl Berta. „Hele, ty, courá se tady po lese víc takovejch jako ty, králíku jedna vošklivá?“ zeptal se s pohledem na hobitovy srstnaté nohy, popadl ho za ně a zatřepal s ním.
„Je, spousta!“ vyhrkl Bilbo, než si uvědomil, že by své přátele neměl prozrazovat. „Ne, vůbec ne, nikdo!“ opravil se vzápětí.
„Jak to myslíš?“ zabručel Berta a zvedl ho tentokrát za vlasy.
„Jak to říkám,“ zalapal Bilbo po dechu. „A prosím vás, nevařte mě, drazí páni! Sám jsem dobrý kuchař a líp vařím, než se vařím, jestli mi rozumíte. Uvařím vám báječnou snídani, když mě nesníte k večeři.“
„Chudák skrček malá,“ politoval ho Vilda. Sám už se navečeřel až k prasknutí a taky vypil spoustu piva. „Chudák skrček malá! Pusť ho!“
„Nepustím, dokaď neřekne, jak to myslí s tou spoustou a vůbec nikým,“ odsekl Berta. „Nedám si vod nikoho podřezat ve spaní krk. Přidrž mu nohy k vohni, dokaď nepromluví!“
„S tím nechci nic mít,“ odmítl Vilda. „A stejně sem ho chytnul já.“
„Seš tlustej blbec, Vildo,“ utrhl se na něj Berta, „jak už sem ti to dneska večer řek jednou.“
„A ty seš halama!“
„Todle si vod tebe nenechám Líbit, Vildo,“ opáčil Berta a praštil Vildu pěstí do oka.
Tak vypukla nádherná rvačka. Bilbo byl ještě natolik při smyslech, že když ho Berta upustil na zem, odplížil se honem z dosahu jejich nohou, dřív než se do sebe pustili jako psi a nadávali si z plných plic všemožnými naprosto pravdivými a výstižnými přízvisky. Brzy se popadli do křížku, kopali a dupali a svalili se málem až do ohně, zatímco Tom je oba řezal větví, aby je přivedl k rozumu, — a to je ovšem dohánělo k ještě větší nepříčetnosti.
V tom okamžiku měl Bilbo samozřejmě zmizet. Jenže měl chudinky nožičky zle pohmožděné Bertovou velikou prackou, byl bez dechu a hlava se mu motala, a tak tedy chvíli zůstal ležet a lapal po dechu, těsně za okruhem, kam dopadalo světlo od ohně.
Právě uprostřed rvačky se objevil Balin. Trpaslíci slyšeli zdálky rámus, a když nějakou dobu čekali, až se Bilbo vrátí nebo až zahouká jako sova, začali se jeden po druhém plížit ke světlu, co nejtišeji dokázali. Jakmile Tom zahlédl Balina ve světle plamenů, strašlivě zařval. Zlobři prostě nesnášejí už pouhý pohled na trpaslíky (neuvařené). Berta s Vildou se okamžitě přestali prát. „Pytel, Tome, honem!“ vykřikli, a dřív než Balin, který si lámal hlavu, kam se v té mele poděl Bilbo, stačil pochopit, oč vlastně jde, už měl pytel přes hlavu a už byl v něm.
„Vono jich přijde ešte víc,“ prohlásil Tom, „nebo bysem se musel moc mejlit. Spousta a vůbec nikdo, todle to znamená! Žádnej luphobit, ale spousta takovejchdle trpajzlíků!“
„Máš nejspíš pravdu,“ přisvědčil Berta, „a měli bysme se ztratit ze světla.“
A taky to udělali. Popadli pytle, ve kterých nosili skopové i jinou kořist, a čekali ve stínu. Pokaždé, když se přiblížil další trpaslík a překvapeně se zadíval na oheň, na převržené džbány a na ohryzané skopové kosti, šup, a už měl ohavně páchnoucí pytel přes hlavu a už byl v něm. Brzy ležel Dvalin vedle Balina a Fili a Kili vedle sebe a Dori a Nori a Ori na jedné hromadě a Oin a Gloin a Bifur a Bofur a Bombur v jedné kupě nepříjemně blízko ohně.
„Todle jim dá za vyučenou!“ odfoukl si Tom, poněvadž Bifur a Bofur mu dali hodně práce a rvali se jako šílenci, jak to už trpaslíci dovedou, když se dostanou do úzkých.
Thorin přišel naposled — a nebyl zaskočen znenadání. Tušil už nějakou neplechu a nepotřeboval ani vidět nohy svých přátel čouhající z pytlů, aby pochopil, že něco není v pořádku. Zůstal stát ve stínu kus opodál a řekl si: „Co je to za šlamastyku? Kdo to tady chytá moje lidi?“
„Zlobři!“ ozval se Bilbo za jedním stromem. Na něho v tom rozruchu zapomněli. „Schovávají se s pytli v křoví.“
„A podívejme!“ prohlásil Thorin a skočil k ohni, dřív než se na něj mohli vrhnout. Popadl velkou větev, která na konci plápolala, a vrazil ten konec Bertovi do oka, než zlobr stačil uhnout. To ho na nějakou chvíli vyřadilo z boje. Bilbo dělal, co mohl. Chytil jednu Tomovu nohu — pokud to šlo, protože byla tlustá jako kmen stromu -, jenže odletěl jako čamrda až na vrchol nějakého křoví, když Tom kopnutím vmetl Thorinovi do obličeje jiskry.
Tom za to dostal větví do zubů a o jeden přední zub tím přišel. To vám tedy řeknu, že pořádně zavyl! Ale právě v tom okamžiku se za Thorinem objevil Vilda, šoupl mu pytel přes hlavu a stáhl mu ho až k prstům na nohách. Tak tedy boj skončil. Teď byli všichni v pěkné kaši: trpaslíci důkladně zavázaní v pytlích, a tři rozzuření zlobři (dva z nich navíc se spáleninami a pohmožděninami, na které se tak hned nezapomíná) seděli vedle nich a dohadovali se, jestli je mají pomalu opékat nebo je nadroboučko rozsekat a uvařit či si prostě na jednoho po druhém sednout a rozmačkat je tak na rosol, zatímco Bilbo trčel v křoví, s potrhanými šaty i kůží, a ze strachu, aby ho neuslyšeli, netroufal si ani pohnout.
A právě v té chvíli se vrátil Gandalf. Jenže ho nikdo neviděl. Zlobři se zrovna rozhodli upéci trpaslíky hned a sníst je později — byl to Bertův nápad a po spoustě dohadování s ním všichni souhlasili.
„To nemá fazónu, píct je teďka, bude to trvat celou noc,“ ozval se nějaký hlas. Berta myslel, že Vildův.
„Nezačínej se zas hádat, Vildo,“ okřikl ho, „nebo to vážně bude trvat celou noc!“
„Kdo se hádá?“ bránil se Vilda, který myslel, že to prve promluvil Berta.
„Ty se hádáš!“ odsekl Berta.
„To seš teda lhář!“ ohradil se Vilda, a tak celá hádka začala znovu. Nakonec se rozhodli rozsekat trpaslíky nadroboučko a uvařit je. Tak tedy připravili veliký černý hrnec a vytáhli nože. „Vařit je nemá fazónu! Nemáme vodu, k pramenu je daleko a vůbec!“ řekl nějaký hlas. Berta i Vilda mysleli, že to promluvil Tom.