Filmů, představení a scén o hrdinské minulosti a dobývání nové planety viděla posádka Temného Plamene celé spousty. Nelítostné rvačky, honičky a vraždy se střídaly s neobyčejně plochými výjevy a scénami z oblasti citového života. Podobná témata se opakovala v nejrozličnějších variacích a posádka jich měla brzy až po krk. Ale přece jen lidé zůstávali u obrazovek, aby zhlédli kus nefalšované kroniky z pravěkých dob. Ze starých úryvků vystupovala tvář přirozeného a bohatého života na planetě, než se jí dotkla ruka člověka. Stejně, snad jen s bohatšími živočišnými a rostlinnými formami, vypadala Země v předhistorických dobách.
Na Tormansu zpočátku převládaly stepi nad lesními porosty.
Příroda tu nezplodila zvířecí giganty, jako byli sloni, nosorožci či žirafy na Zemi. Největší mezi suchozemskými čtvernožci byly rohaté druhy velikosti průměrného pozemského býka, nyní už vyhynulé. Na rozsáhlých stepích se kdysi proháněla obrovská stáda, v mělkých mořích, proteplených paprsky rudého slunce, se ve spleti vodního rostlinstva hemžily ryby, až neuvěřitelně podobné zemským.
Na vyvýšeninách rovníkového pobřeží rostly v minulosti stromy, které dosahovaly rozměrů na Zemi nemyslitelných.
To znovu potvrzovalo hypotézu, že na planetě neexistovaly vichřice. V oblastech kolem pólů se prostíraly rozsáhlé močály s jednotvárnými porosty připomínajícími tisovce, jen s tím rozdílem, že jejich drobné, jehličí podobné lístky měly skořicový odstín.
To všechno na Tormansu dříve nesporně existovalo, svědčily o tom filmové záznamy. Ale v současnosti viděli Pozemšťané všude jen obdělaná pole nebo nekonečné plochy zalité sluncem, na nichž nerostlo nic než nízké křoviny.
I slabé větry, které tu vály, zvedaly nad keři kotouče prachu. Utěšenější byl pohled na suché stepi, ale i tam se zdála tráva nízká a řídká, podobná polopouštím rozkládajícím se kdysi v pasátových oblastech Země.
Možná že filmy z historie planety utišovaly přirozený stesk Tormanťanů po někdejší rozmanitosti rodné přírody?
Převážná většina obyvatelstva bydlila teď v ohromných městech a divoký život ve volných stepích či lovecké výpravy do lesů, dřímajících pod jasnými hvězdami, patřily nenávratné minulosti.
Pozemšťany překvapovalo, že obyvatelé planety musili chodit vždy oblečeni. Nikdo se nesměl objevit ve společnosti ani doma v přítomnosti cizích lidí jinak než s tělem patřičně zakrytým.
Ženy nosily nejčastěji volné, krátké haleny s dlouhými širokými rukávy a stojatým límečkem, stažené měkkým, obvykle černým pásem. K tomu buď široké kalhoty, nebo sukně sahající až po kotníky. Muži měli oblek téměř stejný, jen haleny byly o něco kratší. Pouze mládež směla nosit kalhoty nad kolena. Při veřejných shromážděních, nebo slavnostních příležitostech si lidé oblékali šaty ze světlých pestrých látek a přes ně krátké pláště nebo přehozy s bohatou výšivkou.
Oděv se zdál Pozemšťanům pohodlný a jednoduchý.
Odpovídal nejen teplému podnebí na planetě, ale byl vhodný i pro práci v nejrůznějších podmínkách. Nádherné kombinace odstínů rudé a žluté barvy se líbily zřejmě hlavně ženám a hodily se dobře k temné barvě jejich pleti i k černým vlasům. Muži dávali přednost fialově šedé a purpurové, jejichž kontrasty uplatňovali zejména na límcích a rukávech.
Část Tormanťanů měla na levé straně hrudi naležato přišité kosočtverce s jakýmisi znaky. Jak Čedi zpozorovala, všem lidem, v jejichž kosočtverci se blyštěl znak podobný lidskému oku, prokazovala se mimořádná úcta.
Když se vysílaly přenosy přímo ze stadiónu, z podniku, z ulic města či dokonce z obytných čtvrtí, byla hlasatelova řeč doprovázena svištivým hlukem, který astronauti zpočátku přičítali nedokonalé technice. Ale ukázalo se, že se obyvatelé Tormansu vůbec nenamáhají, aby hluk odstranili.
Motory vozidel řvaly a třaskaly, nebe se otřásalo rykem letadel. Tormanťané přitom hovořili, pískali i hlasitě pokřikovali bez nejmenšího ohledu ke svému okolí. Tisíce malých tranzistorových přijímačů ještě rozmnožovaly všeobecný řev z neuspořádané směsice hudby, zpěvu i hlasité řeči. Jak mohli obyvatelé planety vydržet ten neutuchající rámus, který jen pozdě v noci poněkud zeslábl, to bylo pro lékařku i bioložku na Temném Plameni dokonalou záhadou.
Jak postupně vnikali do cizího života, objevili Pozemšťané při vysíláni celoplanetárních zpráv zvláštní rys. Program se obsahem natolik lišil od přenosů na Zemi, že zasluhoval podrobnější studium.
Úspěchům vědy, uměleckým pořadům nebo historickým objevům a úvahám, které v pozemských přenosech zaujímaly hlavní místo, věnovali na Tormansu minimální pozornost, nehledě k tomu, že naprosto chyběly zprávy z Velikého Okruhu. Neexistovaly tu celoplanetární diskuse o změnách společenského uspořádání, o projektech nebo zdokonalováni velkých staveb či o důležitých výzkumech.
Nikdo tu nevyzdvihoval závažné problémy, aby je, jako na Zemi, přednesl různým Radám či osobně některému z nejlepších mozků lidstva.
Zato se v přenosech objevovala spousta filmů o krvavé minulosti, o dobývání přírody či masových sportovních hrách, které tu zabíraly nejvíce času. Lidem ze Země připadalo divné, že sportovnímu zápolení přihlíželo obrovské množství lidí, kteří se soutěží neúčastnili, ale z neznámého důvodu je zápasy sportovců nejvyšší měrou vzrušovaly.
Teprve mnohem později pochopili, v čem to spočívá. Sportovních soutěží se účastnili jen pečlivě vybraní lidé, kteří celý svůj čas věnovali úmornému a tupému tréninku ve svém oboru. Pro ostatní tu místo nebylo. Fyzicky i psychicky slabí Tormanťané zbožňovali své vynikající sportovce jako malé děti. Působilo to směšně, až protivně. Podobné postavení měli umělci. Z miliónů se vybírali jen jedinci. Pro ně se pak vytvářely nejlepší životní podmínky, měli právo účinkovat v libovolných představeních, filmech i na koncertech. Jejich jména byla vábničkou pro diváky, kteří se drali o místa v divadelních sálech. Byly to „hvězdy“ zbožňované stejně jako sportovci a nemusili vykonávat už žádnou jinou činnost. Nebylo zde zřejmě možné, aby mohl jako artista vystupovat kterýkoli člověk, jenž vlastní píli dosáhl vysoké umělecké úrovně. Vůbec se zdálo, že celý život na Tormansu se vyznačuje úzkým profesionalismem, který lidi citově ochuzoval a zužoval jejich rozhled. Ale třeba to byl jen mylný dojem astronautů, vyvolaný náhodným výběrem materiálů a informací. Definitivní odpověď mohl dát jen přímý styk s planetou.
V televizních a rozhlasových přenosech se věnovalo mnoho pozornosti malé skupince lidí, všemu, co řekli, kam jeli, o čem se radili a na čem se usnesli. Ze všeho nejčastěji se objevovalo jméno Čojo Čagase, jehož názory na nejrůznější jevy v životě společnosti vyvolávaly nezměrné nadšení a byly opěvovány jako výraz nejvyšší státnické moudrosti. Možná že výroky Čojo Čagase byly pro obyvatele Tormansu z nějakého důvodu velmi důležité? Jak to mohli posoudit cizinci, vznášející se šest tisíc kilometrů nad planetou?
Přes vytrvalá hlášeni o projevech a cestách Čojo Čagase a jeho tří nejbližších spolupracovníků, kteří s ním tvořili Radu Čtyř, nejvyšší orgán na planetě Jan-Jach, nikomu z astronautů se dosud nepodařilo je spatřit. Lidé, jejichž jména se vyslovovala nejčastěji, byli vlastně všude a nikde.
Jen jednou při přenosu z hlavního města bylo vidět, jak ulicemi Středu Moudrosti proudí mohutné davy a nadšeným řevem pozdravují pětici automobilů, připomínajících obrněné vozy ze starověkých dob Země a namáhavě se prodírajících shlukem lidi. Za temnými skly nebylo vůbec nic vidět, ale Tormanťané v zajetí masové psychózy křičeli a gestikulovali jako při sportovních zápasech.