„Čedi,“ zavolala na ni Eviza, „právě mě napadlo, jak citlivě jste reagovala na komedii, kterou sehrály Fai Rodis a Olla Dez. Ale nezdá se vám, že úmysl, vmísit se mezi lidi na Jan-Jachu jako tormanťanská dívka, má v sobě taky zárodek podvodu? Dívat se cizíma očima na věci, které vám lidé odhalí jako pravé Tormanťance? Není to vlastně špehování…?“
„Já… ano… ne, představovala jsem si to jinak. Chtěla jsem se jim prostě přiblížit, žít stejným životem jako oni, prožívat stejné těžkosti i radosti, trápení i nebezpečí!“
„Ale mít přitom možnost odejít kdykoli ke svým, že?
Disponovat vymoženostmi člověka éry Spojených Rukou?
A pak se šťastně vrátit do krásného světa na Zemi?“ útočila Eviza.
„Vidíme to každá jinak,“ začala Čedi, „ale já jsem myslila na důležitější věc.“
„Pro koho důležitější?“ Eviza byla nemilosrdná jako vyšetřovatel.
„Pro nás. Ale jim,“ Čedi ukázala na mapu Tormansu, „to nijak neublíží. Vždyť to děláme jen proto, abychom se nezmýlili, abychom poznali, jak jim pomoci.“
„Nejdřív musíme zjistit, jestli je to zapotřebí!“ řekl Grif Rift. „Může se ukázat…“
V tom okamžiku vyšlehl za oknem pro přímá pozorování oslnivý proud rudého ohně. Hvězdolet se zachvěl. Gen Atal zmizel bleskurychle ve výtahu, Grif Rift a Div Simbel se vrhli k náhradním systémům řídícího pultu.
Následoval další záblesk a trup Temného Plamene se znovu lehce otřásl. Zapojené zvukové přijímače zachytily ohlušující rachot a řev rozrážené atmosféry.
Lidé zaujali svá místa podle havarijního řádu, stáli nehnutě u přístrojů a pořád ještě nechápali, co se vlastně přihodilo.
Kosmická loď se dál řítila tmou na neosvětlené straně planety. K terminátoru nechybělo víc než půl hodiny.
Zazněly stříbrné zvonky, signalizující, že nebezpečí nehrozí. Rift i Simbel opustili řídící kabinu a Gen Atal své místo u přístrojů pro kosmickou ochranu.
„Co to bylo? Útok?“ ptala se přicházející Fai Rodis.
„Zřejmě,“ přikývl ponuře Grif. „Ostřelovali nás patrně raketami. Předvídali jsme s Genem takovou možnost a nechali jsme zapojené vnější odrazové pole, i když to působí v atmosféře příšerný hluk. Hvězdolet neutrpěl sebemenší škrábnutí. Jak na to odpovíme?“
„Nijak,“ řekla Rodis rozhodně. „Budeme se tvářit, že jsme nic nezpozorovali. Oni vědí, že oba výbuchy se odrazily, a to je přesvědčí o naprosté nezranitelnosti naší lodi.
Jsem si jista, že pokus opakovat nebudou.“
„Máte asi pravdu,“ souhlasil Rift, „ale ochranné pole necháme zapojené. Líp když řve, než abychom riskovali život celé posádky kvůli zbabělé proradnosti.“
„Teď ještě víc trvám na skafandrech,“ řekla Eviza.
„A s přílbami,“ připojil Rift.
„Přílby nepotřebujeme,“ odporovala Fai. „Neměli bychom styk s obyvatelstvem a naše poslání by zůstalo skoro bez užitku.“
„Kromě toho nám přílby stěží poskytnou dostatečnou ochranu,“ pokrčila Eviza nádhernými rameny.
Útok na hvězdolet se neopakoval. Temný Plamen přešel na vysokou orbitu a vypnul motory. Přípravné práce pro výstup na planetu pokračovaly bez přerušení. Do nosů, uší i úst sedmi „výsadkářů“ bylo třeba co nejpečlivěji zavést biofiltry. Osobní doprovodní roboti, zastávající funkce sluhů, ochránců i nosičů, nařizovali se na akční potenciál jednotlivých astronautů. Největší pozornost jako obvykle vyžadovaly skafandry. Vyráběly se ve speciálním institutu z nejtenčích vrstev molekulárně přeskupeného kovu, s podkladem, který nedráždil pokožku. Přes dokonalou tepelnou izolaci a neobyčejnou pevnost, nepředstavitelnou ještě pro techniku nedávné minulosti, měl skafandr tloušťku jen zlomku milimetru a napohled se nijak nelišil od nejjemnějšího cvičebního úboru s vysokým límcem. Člověk se v něm podobal kovové soše, jenže živé, pružné a teplé.
Olla se snažila vybrat pro každého skafandr takové barvy, aby v něm vypadal co nejefektněji, zejména ženy.
Fai si bez rozmýšlení zvolila černý s namodralým leskem havraních křídel, který dobře harmonoval s jejími černými vlasy, s rozhodnými rysy tváře a zelenýma očima.
Eviza žádala stříbřitě zelený tón vrbového listí, protože nechtěla měnit odstín svých temně rusých vlasů a topasových kočičích očí. Černý pás a límec ještě zvýrazňovaly plamenný lesk její husté kštice.
Čedi se rozhodla pro popelavě modrý skafandr s nádechem pozemské oblohy a stříbrnými ozdobami; a Tivisa bez váhání sáhla po granátově rudém s růžovým opaskem, který slušel její olivové pleti a trochu podmračeným tmavomodrým očím.
Muži si chtěli obléci jednotné šedé skafandry, ale podlehli naléhání žen a přijali nakonec kovová brnění pestřejších barev.
Fai si zamyšleně prohlížela tváře svých druhů. Zdáli se bledí ve srovnání s osmahlými obyvateli planety Jan-Jach, a proto jim poradila, aby všichni polykali opalovací pilulky.
„Neměli bychom si změnit i barvu očí, aby byly stejně černé, jako mají Tormanťané?“ zeptala se Eviza.
„Ne, proč?“ namítla Rodis. „Ať zůstanou takové, jaké jsou. Jen jim přidáme trochu víc lesku. Dá se to zařídit, Evizo ?“
„Pod podmínkou, že budu mít čtyři dny na sérii chemických stimulací!“
„Čtyři dny dostanete, a udělejte nám oči zářící jako hvězdy, ať všude na planetě už zdaleka poznají Pozemšťana!“
„Zajímalo by mě, jaké oči se nejvíc líbily našim vzdáleným předkům, když ještě nedovedli libovolně měnit jejich barvu,“ řekla Olla. „Fai například zná vkus lidí z éry Rozděleného Světa.“
„Vkus v oněch dobách byl velmi rozdílný, záliby nejasné a neopodstatněné. Ale krása se tehdy, nevím proč, vyžadovala hlavně u žen. Literární díla, fotografie i filmy vypočítávají rozličné ženské přednosti, o mužských se téměř nemluví. Ale vraťme se k očím. Největší oblibě se těšily čistě zelené oči jako mám já,“ usmála se Fai. „Podle biologických zákonů zdraví a síly je to zcela přirozené.“
„A kdo z nás by byl na druhém místě?“
„Čedi se svýma temně modrýma očima s fialkovým odstínem.
Další v pořadí pak byly oči šedé, hnědé a bledě modré. Vzácností, a proto velmi ceněné, byly oči topasové barvy, jako má Eviza, nebo zlatožluté jako u Olly. Ale byly považovány za démonické, protože se podobaly očím dravých šelem.“
„Pro muže zřejmě žádná kritéria neexistovala?“ ptala se Eviza.
„Zelené oči se u nich patrně nevyskytovaly, a soudě podle literatury, ani tmavě modré,“ pokrčila Fai rameny.
„Nejčastěji se mluví o očích šedých jako ocel nebo světle modrých jako led. Byly známkou pevné vůle a opravdových energických mužů, kteří si podřizovali své okolí a byli vždy připraveni užít pěsti nebo zbraní.“
„Podle toho bychom se měli obávat Grifa Rifta a Vira Norina,“ rozesmála se Eviza.
„Grif je opravdu velitelská povaha, ale Vir je příliš měkký i na muže éry Spojených Rukou,“ namítla Olla Dez.
„Nechme oči očima, stejně se musíme navléci zde do toho kovu a nadlouho se rozloučit s dotekem vlastní pokožky,“
povzdechla Eviza a přejela si dlaní po rameni a obnažené paži s gestem člověka, zvyklého od dětství důkladně pečovat o své tělo.
„Dáme se do toho! Kdo bude asistovat, vy, Ollo, a Neja?“ „Bez Neji by to nešlo,“ odpověděla Olla Dez.