„Zavolejte ji tedy,“ a Fai první překročila práh do komory biologické kontroly.
Procedura při oblékání byla zdlouhavá a nepříjemná.
Uplynula drahná doba, než se všech sedm astronautů sešlo v kruhovém sále. Čedi Daan byla ve skafandru poprvé a musila si teprve zvykat na pocit, že má dvojí kůži. Nemohla odtrhnout oči od Fai, která se v přiléhavém úboru zdála ztělesněním krásy ženského těla. Černá barva ještě zdůrazňovala její bledý obličej a průzračně zelené oči.
Všichni si připevnili k pasu oválné schránky pro destrukci produktů metabolismu, na ramenou jim zářily proužky přístrojů pro videozáznamy a trojúhelníková zrcátka s přehledem na všechny strany. Na pravou ruku si navlékli signalizační náramek pro spojení s hvězdoletem prostřednictvím osobního robota a do jamky mezi klíčními kostmi umístili cylindr pro vzdušné proudění. Čas od času proběhla mezi tělem a skafandrem vzduchová vlna, působící jako příjemná masáž. Vzduch unikal záklopkami na patách a nezasvěcencům se mohlo zdát, že kovové tělo hraje mohutnými svaly.
Fai Rodis přehlédla své druhy, najednou vzdálené a cizí v chladné záři přiléhavého kovu…
„A takhle se hodláte objevit před Tormanťany?“ zazněl v pozadí Grifův hlas.
Rodis okamžitě pochopila, co ho znepokojilo.
„Jistěže ne!“ obrátila se k Riftovi. „My ženy si obléknem krátké sukénky, které se nosí v tropické zóně, a navléknem pulovry.“ „Snad by byly lepší haleny, jaké nosí Tormanťanky,“ podotkla Tivisa.
„Zkusíme to. Možná že budou vhodnější,“ souhlasila Rodis.
,,Pro muže navrhuji tropický oblek,“ řekl Vir Norin.
„Šortky se hodí, ale košile bez rukávů bude soustřeďovat pozornost na naše ,kovové’ ruce,“ namítal Grif Rift.
„Ženské haleny by byly vhodnější i pro muže.“
Po první dávce magnetické stimulace, připravené Evizou, se „výsadkáři“ hned rozešli. Cítili se v přiléhavých skafandrech nezvykle stísnění a nesví. Ale musili si zvykat, do přistání zbývalo jen pár dní. Tenoučký kovový obal, který ani sebemíň nebránil pohybu, vyvstal náhle jako neviditelná stěna mezi nimi a zbývající posádkou. Navenek zůstávalo všechno jako dřív, ale při diskusích o nejbližších plánech už neexistovalo jednolité „my“, nýbrž „oni“ a „my“.
Na signál, že hvězdolet je připraven, označila hlavní observatoř Nebeské Stráže místo pro přistání. Temný Plamen měl dosednout na široký povlovný mys při jižním pobřeží rovníkového moře, asi tři sta kilometrů od hlavního města. Zvětšené snímky ukázaly jednotvárný výběžek, porostlý vysokými tmavými křovinami, vklíněný do šedozeleného moře. Místo i moře vypadaly naprosto opuštěně, což vzbuzovalo obavy astronautů, kteří měli zůstat ve hvězdoletu.
,,Kraj bez lidí je základní podmínkou pro přistání paprskového hvězdoletu. Vždyť jsme na to Radu Čtyř sami upozornili,“ připomněl kolegům Grif Rift.
„Mohli vybrat místo někde poblíž města,“ řekla Olla Dez. „Stejně by nám nedovolili všem vystoupit.“
„Zapomínáte, Ollo,“ řekla nevesele Rodis, „že nedaleko od města by stěží zabránili přístupu zvědavců. Ale tady postaví kolem dokola hlídky a nikdo se k našemu korábu nedostane.“
„Ale dostane! Sám se o to postarám,“ prohlásil Grif s nečekaným zápalem. „Prorazím v křovinách zacloněný koridor, který se bude otvírat jenom na zvukové heslo.
Místo vstupu sdělím Fai po videopaprsku. A budete k nám moci posílat hosty, samozřejmě žádoucí.“
„Přijdou i nežádoucí,“ poznamenala Rodis.
„O tom nepochybuji. Ale Neja zastoupí Atala a společně odrazíme jakékoli nebezpečí. Musíme být ve střehu. Po neúspěchu s raketami mohou zkusit něco jiného.“
„Ne ovšem dřív, dokud se nepřesvědčí, že druhý hvězdolet, o němž jsem se zmínila, nepřiletí. To může trvat dva tři měsíce. Do té doby budete v bezpečí, stejně jako my,“ dodala Fai tiše.
Grif jí položil ruku na rameno v teplém kovu a zadíval se do jejích smutných, odvážných očí.
„Sama jste určila dobu svého návratu na hvězdolet, Rodis.
A měla byste ji spíš zkrátit než prodlužovat.“
„Chápu vaši obavu, Rifte…“
„Představte si, že narazíte na stěnu absolutního nepochopení a že se vám ji nepodaří prolomit. Bude další pobyt na planetě odůvodněný? Jeto příliš velké riziko.“
„Neumím si představit, že by mohli odmítnout poznatky a vědomosti Země. Vždyť to znamená vstoupit do jasné budoucnosti ze života, který je u nich krátký a plný utrpení.“
„Mluví z vás potřeba obětovat se, nejarchaičtější lidský cit, vlastní všem náboženstvím v historii pravěkých společností.
Naklonit si neznámé síly, obměkčit božstva, přidat trvalosti křehkému osudu. Od usmrcování lidí na oltářích před bojem, lovem, kvůli úrodě nebo při zakládání staveb, od kolosálních hekatomb vůdců, carů, faraónů, až k nepředstavitelným vraždám ve jménu nesmyslných politických a náboženských idejí či národnostních třenic. Ale my, tvůrci ochranných společenských zařízení, která mají vymýtit hoře a oběti, neměli bychom se už konečně rozloučit s oním starověkým rysem lidské psychiky?“
Fai vlídně prohrábla Riftovy vlasy.
„Jestliže násilím zasahujeme do života na Tormansu a užíváme pravěkých metod při vzájemném střetávání sil, jestliže vstupujeme na úroveň jejich představ o životě a snech…“ Rodis zmlkla.
„Už tím přijímáme i nutnost oběti. To jste chtěla dodat?“
„Právě to, Rifte…“
Sotva Rodis vstoupila do své kabiny, zazářil její signalizační náramek a Čedi Daan, která se od jisté doby vyhýbala příležitosti zůstat s Fai o samotě, prosila, aby k ní směla přijít.
Když Čedi přestoupila práh, velitelka expedice jí lehce stiskla horké ruce, obemknuté na zápěstích stříbrnými náramky skafandru, a s potěšením se zadívala na dívčin zahnědlý obličej, orámovaný popelavými vlasy. Posadily se na pohovku a Čedi na Rodis tázavě pohlédla.
„Povězte mi něco o teorii inferna,“ řekla po chvilce váhání.
„Je to pro mě velmi důležité.“
Rodis přešla zamyšleně kabinu, zůstala stát před poličkou mikrobibliotéky a přejela prsty po zelených deskách s kódovými značkami.
„Ve skutečnosti nejde o teorii, nýbrž o souhrn statistických pozorování spontánních vývojových procesů života, a zejména lidské společnosti na naší Zemi. Inferno je slovo latinského původu a znamenalo peklo. Až do našich dob se uchovala Dantova velkolepá báseň Božská komedie. Autor zamýšlel napsat jen politickou satiru, ale silou své fantazie vylíčil ponurý obraz mnohastupňového inferna. Nápis ,Zanechte vší naděje’, umístěný nad pekelnou branou, vystihuje celou bezútěšnost místa, které si stvořila lidská obrazotvornost.
Člověk jako myslící bytost procházel dvojím infernem, tělesným a duševním. Zpočátku se mu zdálo, že před životními útrapami a ranami osudu se může zachránit útěkem do přírody. Tak vznikly báje o prvotním ráji. Když se ale podařilo hlouběji proniknout do struktury lidské psýchy, zjistili vědci, že duševní inferno jsou vlastně primitivní instinkty, zajetí, v němž člověk drží sám sebe v domnění, že si tak uchovává vlastní individualitu. Teprve v podmínkách, kdy sebezdokonalující se jedinci získali převahu nad instinktivními, mohl být učiněn významný krok pro vzestup obecného poznání.“