„Co je to za oboru?“ přerušila Fai poprvé mlčení a obrátila se ke staršímu „hadonoši“.
„Zahrady Coamu,“ odpověděl s lehkou úklonou. „Místo, kde bydlí veliký Čojo Čagas a jeho spolupracovníci z Rady Čtyř.“
„Copak my nejedeme do města?“
„Ne, náš velký vládce ve své nekonečné dobrotě a moudrosti vám poskytne útulek v těchto krásných zahradách.
Budete jeho hosty po celou dobu, než opustíte planetu Jan-Jach… Tak, a jsme u cíle. Dál už se nedostane žádný vůz.“ Starší hodnostář s neobyčejnou hbitostí otevřel zadní dvířka a vystoupil na sklovitě hladkou plošinku před vraty. Pohnul kotoučkem, který mu zazářil před obličejem, a zmizel v postranním průchodu. Druhý „hadonoš“, dosud nemluvný, vyzval gestem Pozemšťany, aby vystoupili z vozu.
Astronauti se shromáždili před branou, protahovali si údy a upravovali hadice biofiltrů. Vir Norin s Čedi poodešli trochu dozadu, aby mohli obhlédnout mnohastupňovitou stavbu, plnou vnitřních výklenků a zlacených hřebenů, jež sloužila jako vchod do zahrad Coamu.
,,I zde je had!“ zvolala Čedi. „Nejdřív na prsou hodnostářů, na bocích aut, a teď i tady, na vládcových dveřích.“
„Na tom není nic divného,“ namítl astronavigátor. „Jsou přece původem ze Země, kde se symbol hada často vyskytoval ve starých civilizacích.“
„A nedovedu si představit, jak takovou křehkou a složitou architekturu zbavují prachu,“ řekla Eviza Tanet, jež se k nim přidala.
„Bez lidských rukou se to neobejde, ale je to nebezpečná práce,“ odpověděl Vir Norin.
„Zřejmě si tu necení rukou ani života,“ usoudila Čedi bez rozmyšlení. Její slova zanikla v křiku, který zahřměl z malé kryté věžičky nad branou:
„Vítám vás, cizinci. Vstupte bez obav, neboť zde jste pod ochranou Rady Čtyř, nejvyšších představitelů národa Jan-Jachu, i mne samotného, který jsem jejich hlavou…“
Při posledních slovech se dokořán otevřela ohromná křídla vrat. Pozemšťané se usmáli. Vládcova ujišťování byla zbytečná. Nikdo z nich necítil ani stín strachu. Astronauti šli po pružných deskách, tlumících jejich kroky. Cesta vedla klikatě a připomínala linie blesku.
„Není tu zbytečně mnoho slov o bezpečnosti?“ zeptala se Čedi s náznakem netrpělivosti.
„A zákrutů,“ dodala Eviza.
Spletí stromů pronikaly obrovské kontury paláce, rozmazaného za kobercem žlutých květů, jejichž ostrá kuželovitá květenství trčela vzhůru a ani se nezakolébala ve větru.
Dveře, vysokánské jako čtyři lidské postavy, vypadaly úzké. Tmavé obložení bylo pokryto lesklými kovovými pyramidkami. Všichni roboti se náhle prudce vyřítili kupředu a vydávali přerývaný výstražný zvuk. Postavili se v řadě přede dveřmi a zahradili astronautům cestu. Ale po několika vteřinách zmlkli a rozestoupili se.
„Jehlánky na dveřích jsou pod proudem,“ vysvětlil Gen Atal na tázavý pohled Fai Rodis.
„Ano, ale už to vypojili,“ potvrdil Tor Lik, který se držel stranou a nepřátelsky zkoumal architekturu coamských zahrad.
Vtom se neslyšně rozevřela tmavá škvíra dveřního průchodu a Pozemšťané vstoupili do nesmírně vysokého sálu, výrazně rozčleněného do dvou částí. Přední, s podlahou ze šestiúhelníkových zrcadlových ploch, ležela o dva metry níže než druhá, vystlaná tlustým černožlutým kobercem.
Paprsky vysoko stojícího slunce pronikaly rudě zlatými skly a vyvýšená část sálu tím nabývala zvláštní přízračný svit. Tam v obvyklém pořádku trůnily čtyři známé postavy:
jedna vpředu uprostřed, tři ostatní nalevo o něco vzadu. Ve snížené části sálu se od stropu prodíralo matné světlo mezi gigantickými kovovými hady. Byli zavěšeni ve výklencích a rozevírali čelisti s ohromnými tesáky nad hlavami pozemských hostí. Zrcadlové desky vrhaly nejasné, rozptýlené stíny a zesilovaly pocity stísněnosti v každém, kdo se odvážil postavit tváří v tvář Radě Čtyř.
Vládci Tormansu byli už zřejmě zpraveni o všem, co se týkalo Pozemšťanů. Nepodivili se, když spatřili legrační devítinožky, cupitající kolem kovově lesklých nohou astronautů.
Na Fain pokyn se všech sedm robotů postavilo do řady na zešeřelé zrcadlové podlaze. Hosté klidně vystoupili bočními schody do zvýšené části sálu, mlčky stanuli a vážně hleděli do tváří vládců planety. Čojo Čagas maličko zaváhal, pak vyšel Fai Rodis vstříc a vztáhl k ní ruku. Totéž o poznání rychleji učinili ostatní tři. Fai stiskla vládci dlaň, jak to dělali tisíce let předtím její předkové na důkaz, že nemají zbraně ani zlé úmysly. Ostatně, bylo těžké věřit, že by tu neměli zbraně. V každém výklenku mezi zářícími okny se skrývala téměř neviditelná postava. Jeden, dva, tři… osm nehybných lidí napočítal Tor Lik. Jejich tváře nevyjadřovaly nic než výhružnou pohotovost. Nepochybně stačil jediný pohyb, a strnulé postavy by se změnily v neuvažující vykonavatele jakéhokoli rozkazu. To se zjevně odráželo v jejich tupých tvářích s masivními kostmi pod osmahlou pokožkou.
Eviza si neodpustila čtverácký kousek a vysílala k strážím nejčarovnější pohledy, jichž byla schopna. Když viděla, že nereagují, změnila taktiku a její tvář přijala úlisně nadšený výraz. To účinkovalo. Obličeje dvou nejbližších strážných polil nafialovělý ruměnec.
Astronauti se usadili v křeslech s pazourovitými nožkami.
Mlčky si prohlíželi složité vzory na koberci, a proti nim stejně mlčky, s pohledy upřenými na hosty, seděli členové Rady Čtyř. Mlčení se protahovalo. Vir Norin a Fai Rodis, kteří byli k vládcům blíže než ostatní, mohli zachytit jejich sípavý dech, jaký mívají lidé, jimž chybí sport, fyzická práce i asketická zdrženlivost.
Čojo Čagas vyměnil pohled s tenkým a šlachovitým Gentlo Ši. Pozemšťané ho znali pod zkratkou Gen Ši a věděli, že vládne nad klidem a mírem na Tormansu. Gen povytáhl krk a řekl trochu hvízdavým hlasem:
„Rada Čtyř i sám veliký Čojo Čagas by rádi znali vaše plány a přání.“ Čedi se pozorně zahleděla na vládce planety.
Nechápala, že chytrý člověk jako on může poslouchat takové hloupé lichotky. Ale Čagasova tvář nejevila žádné pocity.
„Rada Čtyř zná všechna naše přání,“ odpověděla Fai.
„Nemusíme dodávat nic k tomu, o co jsme žádali prostřednictvím televideofonu.“
„Nu a vaše plány?“ zeptal se úlisně Gen Ši.
„Co nejdřív začít se studiem planety Jan-Jach i jejích obyvatel!“
„Jak to chcete provést? Uvědomujete si, jak je nesnadné za takovou krátkou dobu prostudovat ohromnou planetu?“
Všechno závisí na dvou faktorech,“ odpověděla klidně Rodis. „Především na spolupráci vašich vědeckých institucí, paměťových strojů, akademií i knihoven, a pak na rychlosti dopravních prostředků zde na planetě. Bylo by nesmyslné domnívat se, že sami stačíme poznat všechno, co nashromáždili vaši vědci za celá tisíciletí. Ale jsme schopni zaznamenat věci hlavní, a pomocí historie, literatury a umění proniknout k podstatě života lidí na Jan-Jachu.
Mnoho věcí můžeme zapsat paměťovými stroji rovnou z hvězdoletu. Rádi bychom přivezli na Zem co nejvíce informací.“
„Copak vy udržujete přímé spojení s kosmickou lodí?“