zeptal se rychle Zet Ug, nedávný Fain oponent v televideofonu.
„Samozřejmě. A hodláme vám předvést nejrůznější záznamy paměťových strojů. Bohužel, naše devítinožky nemohou uskutečnit projekci na velkých obrazovkách. Každý robot je určen nejvýš pro sál s tisícem diváků. To znamená, že můžeme promítat současně len pro sedm tisíc lidí“.
Gen Ši povstal se špatně skrývaným neklidem.
„Doufám, že toho nebude zapotřebí!“
„Pročpak, ne?“
„Lidé na Jan-Jachu nejsou připraveni na takovou podívanou.“
„Nechápu…,“ usmála se Fai trochu zaraženě.
„Na tom není nic divného,“ řekl náhle Čojo Čagas, který dosud mlčel. Při zvuku jeho velitelského, příkrého a netrpělivého hlasu ostatní členové Rady vzhlédli a otočili se k němu. U nás mnoho věcí nepochopíte. A to, co nám sdělíte, by si lidé mohli špatně vyložit. Proto se můj přítel Gen Ši obává promítání vašich filmů.“
„Ale každé nedorozumění se dá vyložit jen poznáním.
Tím důležitější je, abychom vám ukázali co nejvíc…,“
namítla Rodis.
Čojo Čagas vztáhl líně ruku k Pozemšťanům.
Nebudeme polemizovat o věcech předčasně. Dám příkaz institutům, bibliotékám i uměleckým institucím, aby pro vás připravili souhrnné zprávy a filmy. My totiž nemáme paměťové stroje, o nichž hovoříte. Ale informace, zakódované do nejjemnějších detailů, zaznamenáváme slovem i obrazem. To všechno dostanete zde, aniž byste museli opustit zahrady Coamu. Co se týká dopravních prostředků, při rychlosti našich plynových letadel…,“ Čagas udělal pauzu, „která činí asi tisíc kilometrů za pozemskou hodinu, dosáhnete v krátkém čase kteréhokoli místa na naší planetě.“
Teď zase bylo na Pozemšťanech, aby na sebe udiveně pohlédli: vládce Tormansu znal pozemské míry.
„Ovšem,“ pokračoval Čojo Čagas, „musíte nám sdělit předem, která místa chcete navštívit. Naše letadla nemohou přistávat kdekoli, a také ne všechny oblasti na planetě jsou bezpečné. „ „Snad bychom se měli nejdříve seznámit s celkovou planetografií Jan-Jachu, a teprve pak vám dát seznam míst, kam chceme zajet?“ navrhla Rodis.
„To je správné,“ souhlasil Čojo Čagas. Pak vstal a řekl s nečekanou přívětivostí: „A teď si můžete prohlédnout své pokoje v paláci.“
Vyšel napřed, našlapuje nehlučně po měkkých kobercích, a prošel postranním vchodem do chodby, jejíž stěny se leskly matným kovem.
„Tu masku před obličejem budete nosit pořád?“ zeptal se Rodis a zavadil o průzračný štítek.
„Pořád ne,“ usmála se. „Jen tak dlouho, dokud budu nebezpečná já vám a...“
„My vám,“ kývl vládce s pochopením. „Proto vás ani nezvu, abyste s námi stolovali. Ale zde se můžete cítit v naprostém bezpečí,“ a máchl rukou po rozlehlém sále s vysokými okny, jejichž skla byla dole zatemněná. „Na shledanou zítra!“
Fai se vděčně uklonila.
Pozemšťané si prohlédli pokoje s dveřmi umístěnými proti oknům na levé stěně. Pak se znovu sešli v sále.
„Divná architektura,“ řekla Eviza. „U nás takhle stavíme psychiatrické ústavy.“
„Proč nás nejvyšší vládce tak úporně přesvědčuje, že tu jsme v bezpečí?“ divila se Tivisa.
„Zřejmě proto, že to zde pro nás vůbec není bezpečné,“
řekla vážně Rodis. „Vyberte si každý svůj pokoj, a pak se dohodneme, kdo kam pojede, abych mohla vaše přání tlumočit Čojo Čagasovi.“ Když viděla údiv svých kolegů, dodala: „Jsem přesvědčena, že si Čojo Čagas pospíší, aby se mnou mohl mluvit tajně. Podle jejich představ jsem vaše vládkyně, a vládci musí spolu hovořit osamotě.“
„Opravdu?“ ptala se Eviza s údivem.
„V pravěkých dobách to na Zemi přinášelo spoustu utrpení.
Ale buďme zdvořilými hosty a podřiďme se zvykům svých hostitelů. Potřebuji co nejdřív znát vaše požadavky i rady. Jak bych je jinak mohla přednést vládci?“
Sedm astronautů sedělo na široké rudohnědé pohovce.
Vysokými okny z průzračné plastické hmoty narůžovělého odstínu byly vidět v parku stromy, prozářené paprsky tormanského slunce, které na rozdíl od Slunce pozemského neopisovalo po obloze oblouk, nýbrž klesalo pomalu a majestátně téměř po svislé čáře. Jeho paprsky se skrze růžová okna zdály fialové. Opálené tváře Pozemšťanů tím získaly nazelenalý tón.
„Tedy rozhodnuto,“ řekl Vir Norin, jehož robot plnil funkci sekretářky a kódoval výsledky porady pro vysílání na Temný Plamen.
„Rozhodnuto,“ potvrdila Rodis. „Vy zůstanete v hlavním městě mezi vědci a inženýry. Tor Lik s Tivisou přeletí planetu od pólu k pólu, zdrží se nějaký čas v přírodních rezervacích a na mořských základnách. Eviza navštíví lékařské ústavy, Čedi a Gen budou studovat společenský život a já se věnuji historii. Teď se musíme spojit s hvězdoletem a pak jít spát. Naši hostitelé uléhají brzy a vstávají časně.“
A skutečně, sotva zmizely poslední paprsky zapadajícího slunce a pod vysokými stropy se zapojilo automatické osvětlení nastalo kolem dokonalé ticho. Jen občas bylo možno zahlédnout v setmělém parku stíny pomalu obcházejících stráží, a znovu všechno znehybnělo, jako v mrtvé vodě pohádkového jezera.
Evize bylo dusno, přistoupila k oknu a začala se pachtit s uzávěrem. Široké okno se konečně rozlétlo a do pokoje zavál chladný vzduch, prosycený zvláštní vůní zahrady na cizí planetě. V týž moment odporně zaječela trubka. Ze všech stran se sbíhali lidé s rozsvícenými lampami a výhružně zvedali hlavně svých zbraní.
Vir Norin se jediným skokem ocitl vedle zmatené Evizy a přibouchl okno. Jekot ustal. Norin se posunky snažil uklidnit shluk strážců dole. Lampy zhasly, strážní se rozešli.
Pozemšťané dávali průchod svým pocitům a dobírali si rozčilenou Evizu.
„Jsem přesvědčen, že nás celou dobu poslouchají a pozorují,“
řekl Tor Lik.
„Dobře, že jazyk Země je pro Tormanťany naprosto nesrozumitelný!“
vzlykla Eviza. „Nemají od nás ještě dostatečně dlouhé texty.“
„Myslím, že ho lehce dešifrují,“ namítla Čedi. „Mají s námi mnoho společných slov a pojmů. Přesně vzato, jejich řeč je jeden z jazyků páté epochy v éře Rozděleného Světa, změněný ovšem za dvaadvacet století.“
„Ať je to jak chce, našim rozmluvám vládci Jan-Jachu zatím nerozumějí a nebudou je tedy zbytečně znepokojovat.
Měli bychom se občas zaclonit pomocí robotů, abychom své hostitele nezasvěcovali do intimní stránky našeho života. Třeba právě teď, když budeme hovořit s hvězdoletem.“
Faina modročerná devítinožka zaujala místo uprostřed pokoje. Pod jejím pláštěm zahučel dálkový vysílač televideofonu a místnost se ponořila do tmy. Astronauti se sesedli na pohovce. Na protilehlé straně zaplálo zelené světlo a zazněly melodické tóny písně o jívě nad řekou. Nejasné, míhající se kontury lidí dostaly najednou přesný tvar, jako by se zbylá posádka z kosmické lodi ocitla náhle v zahradách Coamu a usedla vedle kolegů pod vysokým stropem palácové komnaty.
Aby šetřili baterie robotů, jejichž energii mohli potřebovat při důležitějších věcech, řekl každý zhuštěně své dojmy z prvního dne na Tormansu. Rekord ve stručnosti získal Tor Lik. „Mnoho patosu, slov o velikosti, štěstí a bezpečnosti. Vedle toho všude strach a sbory strážců, které tu nejsou, aby zajišťovaly bezpečnost, nýbrž proto, aby se k vládcům nikdo nedostal. Tváře lidí jsou zasmušilé, ani ptáci tu nezpívají.“