„Fai Rodis.“
„Zní to pěkně, i když my jsme zvyklí na jiná hlásková spojení. Já jsem Jantre Jachach, zkráceně Jan-Jach…“
„Nazvali vás podle jména planety!“ zvolala Rodis. „To se hodí pro ženu nejvyššího vládce.“
Na rtech Tormanťanky se mihl povýšený úsměv:
„Co vás napadá! Planetě dali mé jméno.“
„To přece není možné! Přejmenovávat planetu, kdykoli se objeví nová vládkyně. Co ohromné a zbytečné práce je pak s přepisováním všech názvů, jaký zmatek tím vznikne v knihách!“
„Starosti se změnou jmen, to je maličkost!“ vmísil se do rozhovoru Čojo Čagas. „Naši lidé nemají dost práce a síly se na to vždycky najdou.“
Fai Rodis poprvé upadla do rozpaků. Mlčky stála před vládcem planety a jeho ženou.
Oba svým způsobem vycítili její stísněnost a usoudili, že nastal příhodný okamžik pro zakončení audience.
„Dole ve Žlutém sále čeká inženýr, který byl určen, aby vám pomáhal při získávání informací. Bude tu stále a přijde okamžitě, jakmile ho zavoláte.“
„Řekl jste inženýr?“ zeptala se pro jistotu Rodis. „Počítala jsem s historikem. Vždyť se vůbec nevyznám v otázkách technologie. Kromě toho u nás na Zemi je historie nejdůležitější vědecká disciplína, věda věd.“
„K disponování informacemi je zapotřebí inženýr. U nás to tak je.“ Čojo Čagas se shovívavě usmál.
„Děkuji.“ Fai se uklonila.
„Ó, uvidíme se ještě nejednou! Kdy mi ukážete filmy o Zemi?“
„Kdykoli si budete přát.“
„Dobře. Najdu si čas a dám vám vědět. A teď,“ Čojo Čagas kývl k drapériím, „vraťte je do normálního stavu.“
„Můžete jim dát znamení, jsou volní.“
Čagas luskl prsty a oba strážci v okamžení vystoupili z úkrytů se sklopenými hlavami. Jeden z nich vedl Fai chodbami do sálu ověšeného černými závěsy a pokrytého černými koberci. Odtud ve dvou půlkruzích vedlo schodiště z černého kamene do spodního zlatě žlutého sálu. Strážce se zastavil u balustrády a Fai sestoupila dolů sama. Cítila zvláštní úlevu, jako by s ponurou černí nahoře zmizela i její obava o osud expedice.
Uprostřed na žlutém koberci stál člověk, bledší než normální Tormanťané. Měl hustou a krátkou černou bradku a připomínal starodávný portrét z epochy Rozděleného Světa. Mohutně klenuté čelo, husté obočí nad poněkud vystouplýma fanatickýma očima, tenký černý knír… Jako v transu hleděl na Pozemšťanku, sestupující po černém schodišti, jejíž překvapivě pravidelné a pevné rysy obličeje zpola zakrýval průzračný štítek. Něco nelidského vycházelo ze záře jejích široce rozevřených zelených očí pod rovným obočím. Jako by hleděla skrze něho do nekonečných dálek, o nichž ví jen ona sama. Tormanťan okamžitě pochopil, že je to dcera světa, který se neuzavírá na jediné planetě, nýbrž je otevřen prostorám vesmíru. Když překonal první rozpaky, přistoupil inženýr k ženě:
„Jmenuji se Chonteelo Tollo Frael,“ pronesl zřetelně své třídílné jméno, jež označovalo nižší hodnost.
„Já jsem Fai Rodis.“
„Fai Rodis, poslali mě, abych vám byl k dispozici. Mé jméno je složité, zvláště pro hosty z cizí planety. Říkejte mi prostě Tael,“ inženýr se nesměle a přátelsky usmál.
Rodis pochopila, že je to první opravdu dobrý člověk, s nímž se na planetě Jan- Jach setkala.
„Přidávají se u vás ke jménům tituly a hodnosti jako u nás na Zemi?“
„Ne, nic takového. Většině se stručně říká KŽI, to znamená lidi, kteří žijí krátce. Vědci, technikové a umělci nepodléhají předčasné smrti, mohou žit dlouho a nazývají se DŽI.“
Fai přemýšlela o tom, co slyšela, a inženýr nervózně přejížděl po koberci špičkou boty, která na rozdíl od měkkých střevíců „hadonošů“ byla tvrdá a vrzala.
„Nechtěla byste se projít v zahradě?“ navrhl skoro pokorně.
„Tam můžeme…“
„Pojďme… Taeli,“ řekla Rodis a obdařila ho úsměvem.
Zbledl, otočil se a vyšel napřed. Zasklenými dveřmi sestoupili do parku, mezi úzké aleje, vysázené podobným způsobem jako na Zemi.
Fai se rozhlížela a přemýšlela, kde viděla něco podobného.
Možná že v některé ze škol třetího cyklu v Jižní Americe?
Diskovité květy bez korun, zářivě žluté při krajích a temně fialové uprostřed, ničím nepřipomínaly Zemi. Cize vypadaly i žluté trychtýřovité stromy. Skrze biofiltry téměř nezachytitelně pronikala kořenná vůně modře zbarvených květů, které v hroznech visely z keřů kolem oválné louky.
Rodis přikročila k široké lavici a chystala se posadit, ale inženýr energicky ukázal na druhou stranu, kde na vrcholu kuželovitého kopce byla besídka ve tvaru koruny s tupými výřezy.
„Tohle jsou květy pro bezstarostný odpočinek. Stačí tu posedět jen pár minut a člověk upadne do netečné strnulosti, bez myšlenek, strachu nebo starostí. Zde rádi pobývají mocní vládci, a sluhové je pak v určenou dobu odvedou.
Jinak se tu dá trávit libovolně dlouhý čas.“
Tormanťan a návštěvnice ze Země vystoupili k besídce, odkud byl rozhled do coamských zahrad. Dole v dálce za modravými stěnami obory, rozkládalo se při úpatí náhorní roviny obrovské město. Jeho sklovité ulice se leskly jako povrch vodní hladiny. Ale vody v zahradách Coamu nebylo nazbyt.
V potrubí pod povrchem šuměly potůčky, a tu a tam ústily do malých bazénů. Od vysokánské brány zaléhala až sem nesourodá hudba, slitý šum hlasů, smích i jednotlivé výkřiky.
„Tam se něco děje?“ zeptala se Rodis.
„Kdepak. To jsou jen stráže a zahradní personál.“
„A proč jsou tak hluční? Copak vládci tu nepotřebují klid?“
„Nevím. Ve městě je hluk mnohem větší. V paláci to slyšet není a pohodlí druhých je nezajímá. Ostatně, sluhové vládců se nikoho nebojí, jsou-li vhod svým pánům.“
„Pak jsou ale velmi špatně vychovaní!“
„A proč? Co rozumíte tím slovem?“
„Především schopnost ovládat se, nevadit ostatním lidem.
To je jediná možnost, jak udělat společný život snesitelný pro všechny bez výjimky.“
„Vám na Zemi se to podařilo?“
„Ještě mnohem víc. Dosáhli jsme nejvyšší míry uvědomění a sebekázně, kdy člověk myslí především na druhé, a teprve pak na sebe.“
„To je nemožné!“
„A přece se nám to podařilo už před několika tisíciletími.“
„Chcete říci, že to u vás vždycky tak nevypadalo?“
„Ovšem že ne. Člověk musel překonávat nesčíslné překážky.
Ale ze všech nejdůležitější a taky nejtěžší bylo překonat sebe sama.“
Inženýr neodpověděl. Naslouchal vzdálenému hluku z rádia a směsici lidských hlasů.
„Teď mi řekněte něco o tom, jak se uchovávají informace na planetě Jan-Jach. A pomozte mi, abych je získala.“
„Co vás především zajímá?“
„Historie osídlení planety od okamžiku, kdy sem vaši lidé přišli, až po současnou dobu. Zvlášť důležité je pro mě znát období maximální zalidněnosti, po nichž následoval prudký úbytek obyvatelstva. Ovšem, s ekonomickými údaji a změnou vládnoucí ideologie.“
„Všechno, co se týká našeho příchodu na planetu, je tajné. Stejně tak je zakázáno poskytovat informace o obdobích Veliké Bídy a Moudrého Zákazu.“
„To nechápu.“