Filmy „Člověk přírodě“ ukazovaly, jak z povrchu Země mizely lesy, vysychaly řeky, ničila se úrodná půda, rozvátá větry nebo prosycená solemi, jak zanikala jezera a moře, zaplavována odpadem a naftou. Obrovské plochy půdy, rozryté důlními pracemi, byly zaváženy haldami ze šachet nebo rozbláceny bezvýslednými pokusy udržet pitnou vodu při narušené rovnováze vodního koloběhu na pevninách.
Záběry, pořizované na stejných místech v průběhu několika desetiletí, byly obžalobou lidstva. Místo mohutných pralesů z cedrů, sekvojí, araukárií, eukalyptů a ostatních gigantů tropických pásem, krčily se při zemi jen nicotné křovinaté porosty. Mlčenlivé, hmyzem dohola ožrané stromy stály v místech, kde lidé vyhubili ptactvo. Následovala celá pole uhynulých divokých zvířat, otrávených neodborným používáním chemikálií. A znovu přišly snímky o nehospodárném spalování miliónů tun uhlí, nafty a plynu, nashromážděných za miliardy roků existence Země; dřevo se ničilo donekonečna. Povrch planety pokrývaly celé hory z rozbitého skla, lahví, zrezavělého železa a nezničitelných plastických hmot. Obnošená obuv se hromadila v triliónech párů a tvořila neforemné hromady, vyšší než egyptské pyramidy.
Série „Příroda člověku“ byla ze všech nejnepříjemnější.
Ukazovala záběry z posledních století, v nichž se střetávala ničivá síla techniky s obrovskými masami lidí. Lidská individualita zanikala, rozplývala se v oceánu všeobecné hrůzy a utrpení. Z gigantických velkoměst, opuštěných pro nedostatek vody, zbyly jen rozpadlé haldy betonu, železa a rozpukaného asfaltu. Obrovské hydroelektrárny zanesl jíl, přehrady byly zničené otřesy a posuvy zemské kůry. Zátoky a mořské průlivy zahnívaly, protože jejich biologický režim byl narušen, toky byly otráveny nakupením těžké vody při zrychleném odpařování malých umělých bazénů na přehrazených řekách. Podél zpustlých břehů se táhly ohavné pruhy mrtvé pěny, buď zčernalé naftovými zplodinami, nebo bílé od miliónů tun čisticích prostředků, vypuštěných do moří a jezer.
Lékaři vedli zoufalý boj s neustále přibývajícími nemocemi.
Bakteriologická střediska potlačila epidemie napadající lidstvo zvnějšku. Ale neočekávaný nepřítel začal ničit člověka zevnitř. Objevily a rozmnožily se nejrůznější druhy alergií, jejichž nejhroznějším důsledkem byla rakovina, defekty dědičnosti, psychická méněcennost. Medicína nebyla na nové formy nemocí připravena. Těžké životní podmínky minulých dob vedly k předčasnému opotřebování srdce, takže lidé plní energie a touhy po činnosti předčasně umírali.
Fai Rodis byla otřesena tou podívanou, i když chápala, že filmy ze starověkých hvězdoletů prošly speciálním výběrem.
Lidé, kteří nenáviděli svou planetu a přestali věřit, že by lidstvo bylo schopno pozvednout se z pekla neuspořádaného života, vzali s sebou všechno, co zlehčovalo celou civilizaci, aby si příští generace představovaly opuštěnou Zemi jako místo nepředstavitelného utrpení, kam se nelze vrátit za žádných okolností. Zřejmě stejný pocit naprostého odpoutání od minulosti přinutil předky dnešních Tormanťanů, když se jim kupodivu poštěstilo objevit neobydlenou planetu dokonale vhodnou pro život, aby prohlásili, že přišli z mýtických Bílých Hvězd a že jsou potomky mocné a moudré civilizace. Nic nestálo v cestě tomu, aby později začali promítat filmy o pozemských hrůzách. Proti nim by se současný život na Tormansu zdál úplným rájem.
Ale teď už bylo nebezpečné rušit zakořeněnou víru v nejvyšší moudrost Bílých Hvězd i jejích strážců. A existovali určitě i další motivy.
Rodis vstala. Svlékla si pseudotormanťanský oděv z jemné látky, absolvovala složitou soustavu cviků a skončila improvizovaným tancem. Nervózní sled myšlenek ustal a Fai byla znovu schopna klidně uvažovat. Usedla na konci mohutného stolu v klasické póze starověkých východních mudrců a soustředila se tak, že všechno kolem ní zmizelo.
Před jejím duševním zrakem zůstala jenom rodná planeta.
Ani ona, specialistka pro nejtemnější a nejkritičtější epochu ve vývoji pozemského lidstva, nedovedla si do té doby představit celou šíři a hloubku inferna, kterým prošel svět na cestě k rozumnému a svobodnému životu, než po epochách Rozděleného Světa, Spojeného Světa a Společné Práce nastoupila konečně šťastná éra Spojených Rukou…
Fai se tak hluboko ponořila do svých myšlenek, že ani nezaslechla, když Čojo Čagas opatrně otevřel pancéřové dveře. Hlavní osvětlení bylo vypnuté. Jen bledé paprsky fialových plynových lamp se křižovaly v přítmí podzemního sálu. Čojo Čagas hned nepochopil, že vidí svou návštěvnici v pevně přiléhajícím skafandru, a lačně si ji prohlížel.
Fai se zase vrátila do skutečnosti, seskočila lehce se stolu a pod upřeným pohledem Čojo Čagase přistoupila k židli, kde ležel její oděv. Zastavil ji pokynem ruky. Nechápavě na něho pohlédla a upravovala si vlasy.
„Jsou všechny ženy na Zemi tak krásné?“
„Já sama jsem docela obyčejná,“ usmála se Fai a dodala:
„Působí vám potěšení vidět mě ve skafandru?“
„Ovšem. Jste nádherná.“
Fai stočila jemný oděv do nadýchaného zámotku a ovinula si ho kolem hlavy jako turban. Seděl trochu nakřivo a dodával jejím pravidelným rysům bezstarostný, trochu uličnický výraz.
Čojo Čagas rozsvítil horní světlo, stál a prohlížel si ji s netajeným nadšením.
„Je možné, že by ve hvězdoletu byla ještě krásnější žena, než jste vy?“
„Samozřejmě. Třeba Olla Dez, ale ta se tu neobjeví.“
„Škoda.“
„Požádám ji, aby vám zatančila.“ Vrátili se do zeleného pokoje, který Fai opustila před třemi dny. Čojo Čagas navrhl, aby si odpočinula, ale Fai odmítla.
„Pospíchám. Cítím se vinna před svými přáteli. Určitě mají o mě strach. Kvůli filmům z minulosti naší planety jsem na ně docela zapomněla. Ale jsem vám velmi vděčna za otevřenost a důvěru! Umíte si snadno představit, jak důležité je pro historika setkat se s dokumenty a díly starověkého umění, na Zemi dávno ztracenými.“
„Jste jedna z mála, kteří to viděli,“ řekl tvrdě Čojo Čagas.
„Žádáte ode mne tedy slib, že o tom nebudu hovořit s obyvateli vaší planety?“
„Přesně tak!“
Rodis mu podala ruku, a znovu se Čojo Č__________agas pokusil zadržet ji ve své, ale vtom se ozval lehký šelest dorozumívacího zařízení. Vládce se otočil ke stolu a řekl několik nesrozumitelných slov. Krátce nato vstoupil do pokoje rozčilený inženýr Tael. Stanul u dveří v uctivém postoji a poklonil se Čojo Čagasovi, aniž hned zpozoroval Rodis v pozadí pokoje.
„Hosté ze Země hledají svou velitelku. Přišli do Sálu Rozhodnutí a přivedli s sebou jeden z devítinohých přístrojů.
Jaké jsou vaše příkazy?“
„Žádné. Jejich velitelka je zde, a hned se k nim připojí.
Ale vy tu zůstanete na poradu.“
Inženýr Tael se otočil a strnul. Rodis v kovu a poněkud vyzývavém černém turbanu, pod nímž zářily její zelené oči, mu připadala jako mocná bytost z neznámého světa.
Stála volně a sebevědomě, což bylo nemožné pro ženu Jan- Jachu, zcela odhalená a zároveň tak vzdálená a nedostupná, že pocítil až zoufalou bolest.
Fai se na něho přátelsky usmála a obrátila se k předsedovi Rady Čtyř:
„Dovolíte, abych se s vámi zas brzy setkala?“
„Samozřejmě. Nezapomeňte na svou Ollu a tanec!“