Znamená pro ně oporu a spojení s tímhle kousíčkem pozemského světa,“ velitel obsáhl prostor hvězdoletu rozmáchlým gestem. „Na Zemi nás obklopuje všude pozorné a chápavé prostředí. Zde je na každém kroku všechno cizí, nepřehledné a nepřátelské. Ještě nikdy jsme nebyli tak sami, a vnitřní osamělost je horší než vzdálenost od světa, na který jsme zvyklí. Je to deprimující v tak těžkých podmínkách.“
Jednoho večera seděl Grif Rift před pultem osobních signálů, lokty na lesklé desce a těžkou hlavu podepřenou v dlaních.
Zezadu k němu pomalu a neslyšně přistoupil Sol Sajin.
„Co tu bloudíte, Sole?“ zeptal se Grif, aniž se otočil.
„Trápí vás něco?“
„Připadám si jako běžec, který vyrazil příliš prudce od startu a odpadl daleko před finišem. Těžko snáším nucenou nečinnost.“
„Rozhodl jste se přece shromažďovat a třídit získané zprávy?“
„To je práce, která nestojí za řeč. Málokdy se nám podaří dostat něco kloudného. Potíž je v tom, že Tormanťané s námi nespolupracují, naopak, často nám přímo překážejí.“
„Počkejte ještě nějaký čas. Navážeme spojení s lidmi, a ne s mocenskými institucemi.“
„Už aby to bylo! Člověk by si tolik přál udělat pro Tormanťany něco dobrého! A s větším úspěchem. Ale takhle aby začal kouřit nějaké lehké narkotikum.“
„Co to říkáte, Sole!“ Inženýr Sajin zvedl hlavu a jeho hubený obličej s napjatou hladkou pokožkou dostal v zeleném přísvitu nezdravý odstín.
„Třeba je to v našich poměrech nevyhnutelné?“
„Co máte na mysli, Sole?“
„Nemohoucnost. Nemůžeme prolomit jednu z nejpevnějších hradeb, kterou nás obklopili, totiž psychologickou.“
„Proč bychom nemohli? Já na vašem místě bych využil svých znalostí i konstruktérského nadání a připravil pro obyvatele Tormansu nejdůležitější přístroje. Budou je velmi potřebovat.“
„A co podle vás je ze všeho nejdůležitější?“
„Indikátor nepřátelství a zbraně. Jedno i druhé v maximálně miniaturních rozměrech, asi jako knoflík, třeba v podobě malé sponky nebo ženské náušnice.“
„A zbraně?“
„Ano. Od bombiček VBT až k paprskometům.“
„VRT? Dokážete myslit na něco takového, a přitom pokládáte za amorální, když mluvím o kouření narkotik?
Co lidských životů zničily VRT před dvěma tisíciletími nejen u nás, ale i na jiných planetách!“
„A kolik jich zachránily tím, že zničily hordy vrahů?“
„Nemohu vám dát zapravdu. To bylo nutné v pravěkých dobách a my o tom víme jen z knih. Nemohu…“ Sol Sajin zmlkl, když uviděl, jak se velitel znenadání prudce vzpřímil.
Levé zelené oko potemnělo, asi dvakrát zamrkalo, a Znovu zazářilo stejnoměrným jasem. Griftova soustředěná tvář ožila, instinktivně zaťaté pěsti se rozevřely. Sajin vydechl úlevou. Oba dlouho mlčeli.
„Rifte, vy ji velice milujete?“ Inženýr se lehce dotkl jeho ruky. „Neptám se ze zvědavosti,“ řekl odhodlaně, „vždyť já také…“
„Kdo je to?“ zeptal se přerývavě Rift.
„Čedi!“ odpověděl Sol Sajin, a když zachytil stín údivu ve velitelově pohledu, dodaclass="underline" „Ano, maličká Čedi, ne skvělá Eviza!“
Rift hleděl na levé horní světlo a přitom se prsty opatrně dotýkal vnější řady tlačítek, jako by podléhal pokušení zavolat hlavní město Tormansu.
„Rodis neustále riskuje život, to ji ode mne vzdaluje. A za mými zády stojí také stín smrti.“ Rift vstal, přešel několikrát kabinou a s mírnými rozpaky přistoupil k Solu Sajinovi:
„V jedné staré písni se říká: — Nevím, co na mě číhá ve tmě vpředu, a zpátky se ohlédnout bojím!“
„K tomu se přiznáváte vy, který mi vyčítá slabost?“
„Ano, protože ji vyčítám i sám sobě. A zároveň odpouštím.“
„Ale co když oni se opováží…“
„Řekl jsem jí, že rozbrázdím planetu na kilometr hluboko, abych ji našel.“
„A ona vám to zakázala?“
„Ovšem! Řekla mi: ,Rifte, copak byste dokázal něco takového udělat s lidmi?’“ Velitel se pokoušel napodobit Fain vyčítavý a smutný tón. „ ,Nesmíte použít ani sebemenšího násilí…’ „ „Ale co přímý útok na Temný Plamen?“ zeptal se Sol.
„To je jiná záležitost. Třetí Newtonův zákon už pochopili ze zkušenosti. Škoda že se v téhle společnosti neuplatňuje při individuálním násilí. Celý jejich život by byl mnohem šťastnější a jednodušší…“
„Proto tedy zbraně?“
„Právě proto!“
„A co když je získají všichni?“
„Nevadí. Každý bude vědět, že riskuje krk, a dvacetkrát si rozmyslí, než začne s násilím.“
Horní očko vlevo na okamžik zhaslo, rozsvítilo se a několikrát zamžikalo.
Rift se ulehčeně zasmál, vrhl se k pultu a zapojil systém okrajové frekvence. Malá obrazovka pomocného televideofonu poslušně zazářila a čekala na impuls. Grif vyřadil zpětný spoj a obrátil se na Sola Sajina:
„Už jsem začal mít obavy, zdálo se mi… Ale vzpomněl jsem si na dohodu s Rodis, že kdykoli se bude chtít se mnou poradit, dá znamení v době, kdy budu mít službu.“
Sajin zamířil ke dveřím.
„Zůstaňte zde! Nečekám žádná tajemství, myslím ta věčná milá tajemství, jediná, která se ještě uchovala na naší Zemi,“ řekl Rift smutně.
Sol Sajin se nerozhodně zastavil.
„Možná že s ní bude i Čedi,“ utrousil Rift.
Inženýr se znovu posadil do křesla.
Nemusili dlouho čekat. Obrazovka zaplála fialovým přísvitem plynových lamp, typických pro planetu Jan-Jach.
V záběru byla nevelká čtvercová zahrada vybíhající od paláce směrem k horám. Grif Rift věděl, že zahradu mají k dispozici pozemští hosté, a nedivil se tedy, když uviděl Fai Rodis pouze ve skafandru. Vedle ní šel Tormanťan s hustou černou bradkou. Rift poznal podle popisu inženýra Taela. Sol Sajin lehce strčil do velitele a ukazoval na roboty ve dvou protilehlých rozích zahrady. — Odcloněný přenos pro soukromé rozhovory, říkal si v duchu Rift, proč tedy mám být při tom já? Odpověď na svou otázku nedostal hned. Fai se nedívala směrem k hvězdoletu a počínala si tak, jako by o vysílači, který sama zapojila, neměla nejmenší tušení.
Šla se sklopenou hlavou a zamyšleně naslouchala inženýrovi.
Astronauti, kteří měli malou praxi v hovorovém jazyce Jan-Jachu, rozuměli jeho řeči jen částečně. Vysoká tráva šelestila ve větru, vějířovité nepěstěné keře se zmítaly a těžké disky temně rudých květů se klátily na tuhých stoncích.
Malá zahrada byla plna neklidného křehkého života, který zejména silně vnímali astronauti v nepřístupné řídící kabině kosmické lodi.
Kolem zahrady byla tma. Na Tormansu se noční osvětlení soustřeďovalo ve velkých městech, na důležitých dopravních uzlech a v továrnách. Na celém ostatním území planety vládla vždy dvanáct hodin temnota. Malý a vzdálený měsíc Tormansu nestačil ji ani rozptýlit. Ojedinělé hvězdy od galaktického pólu ještě zvýrazňovaly čerň oblohy.
Směrem ke středu Galaxie slabě zářila rozmazaná skvrna hvězdného prachu, bezútěšně ztracená v propastech vesmíru.
Fai Rodis vyprávěla Tormanťanovi o Velikém Okruhu, který pomáhal pozemskému lidstvu už více než půldruhého tisíce let tím, že v něm podporoval víru v moc rozumu a radost ze života, odhaloval mu nekonečný kosmický prostor a zbavoval jeho cestu za poznáním bezúčelného tápání a slepých uliček. To, co jsme dříve sice viděli, ale nechápali, a proto bez užitku míjeli na obrazovkách vnějších kosmických stanic Země, stalo se nám blízké od té doby, kdy bylo objeveno tajemství spirálního prostoru a paprskových hvězdoletů.