Grif Rift se zvedl a přejel si dlaněmi obličej, jako by ze sebe smýval únavu. Div Simbel manipuloval číselníkovými disky na řídícím pultu. Hvězdolet se několikrát zachvěl jako uklidňující se zvíře a znehybněl. Nezměrná hluboká radost zalila Faino nitro. Podobný pocit zakouší asi člověk, když po dlouhém trmácení ve zkázonosné jeskyni uvidí opět modré nebe, ucítí teplé slunce a svěží vůni trávy.
Usmála se na Grifa, Čedi i oba astronavigátory, kteří se chystali sjet výtahem do sálu s výpočetními stroji. Před oválnými dveřmi se znenadání objevil Gen Atal. Pohnul zelenou pákou a masivní dveře se odsunuly napravo. Inženýr kosmické ochrany přistoupil k Čedi zároveň s Grifem Riftem.
„Hotovo!“ řekl Grif. „Ostatní je věcí astronavigátorů.
Jistě nám brzy řeknou, v jaké vzdálenosti od cíle jsme se vynořili. Jaký je váš názor, Dive?“ Inženýr ukázal na matné slunce o průměru čtyř či pěti centimetrů, napůl schované za rámem obrazovky. Fai ho předtím ani nezpozorovala.
„Jestli tohle je slunce Tormansu a má přibližně stejné rozměry jako naše, pak k němu zbývá tři sta až čtyři sta miliónů kilometrů. To je maličkost.“ „A když to není ono, nýbrž některé jiné z té pětice?“ zeptal se Sol Sajin.
„Pak budeme muset dlouho cestovat… anebo znovu vstoupit do nulového prostoru, ale bez diagramu, který nám předtím připravili na Zemi. To by bylo zlé, ale já věřím výpočtům z naší planety i našim astronavigátorům. Ani jeden z nich nenavádí paprskový hvězdolet poprvé,“ řekl klidně Div Simbel.
Čedi Daan spustila nohy opatrně na elastickou podlahu.
„Jak se cítíte, Čedi?“ zeptal se starostlivě Grif. „Neměl bych zavolat Evizu? Přece jen to bylo riskantní, vystavit vás takové zkoušce. Ale spoléhal jsem na důkladný trénink celé naší posádky.“ „A nezmýlil jste se!“ Čedi se vzpřímila, přemáhajíc vší silou slabost v nohou a mžitky před očima.
T ři piloti hvězdného korábu se po sobě uznale podívali.
Dívka odpovídá tak, jako by pro ni bylo docela obyčejnou věcí ztratit dvakrát za sebou vědomí během tak krátké doby.
Čedi postřehla šibalský záblesk v tmavých očích Sola Sajina.
„Proč se nestaráte o Fai Rodis? Octla se také poprvé v nulovém prostoru.“
,,O Fai nemusil mít nikdo obavy,“ Grif snížil hlas.“Nejen že už řídila vykopávky na vzdálených planetách, ale prošla i všemi deseti infernálními stupni.“ Čedi zrůžověla v návalu smíšených pocitů. Když odcházela do své kabiny, vrhla na Fai Rodis kradmý pohled.
Ta seděla opřena v křesle a sledovala mihotavý třpyt souhvězdí Rudých Sluncí. Mladá socioložka si náhle připomněla obraz, který uviděla na kterési výstavě. Představoval neutěšenou krajinu s haldami rudohnědých balvanů, pokrytých dlouhými chomáči skořicově zbarvených rostlin, podobných vodním řasám. Kupovitá mračna visela tak nízko nad zemí, že se zdálo, jako by nebeská klenba spočívala na řadě narudlých průsvitných věží jako na pilířích.
V popředí obrazu bylo vidět ženu ve složitém skafandru.
Zdvižené hledí helmy jí odkrývalo část obličeje s charakteristickými rysy čela, kořene nosu i s výraznýma očima.
Dívka náhle bezpečně poznala, že to byla Fai. Určitě, byla tam, na vlhkých planetách infračervených sluncí!
Čedi netušila, že zatímco ona uvažuje ve své kabině, autor obrazu, jinak známý astronom, sedí už tři noci beze spánku uprostřed Kavkazských hor u obrovitého teleskopu.
Miliónnásobná zvětšenina ukazovala na obrazovce pět rudých bodů v souhvězdí Rysa. Tam někde, u toho nicotného ohníčku, vzdáleného tisíce světelných let, se musí vynořit Temný Plamen. A na něm nezapomenutelná Fai Rodis, jejíž zjev mu z paměti může vymazat pouze smrt…
Ve stejném okamžiku pozorovali nafialovělou hvězdu i Grif Rift a Fai ze sféroidu řídící kabiny. Inženýr tušil správně. Matná hvězda, která vypadala na obrazovce jako malý disk, byla sluncem Tormansu.
Vir Norin a Menta Kor už vypočítali, že hvězdolet musí urazit tři sta osmdesát miliónů kilometrů s obyčejnými anamezonovými motory. Kdyby zbrzděný koráb užil jen pouhou desetinu přímočaré jednotky P, dosáhl by Tormansu přesně za tři a půl hodiny. Ale zrychlení a pak nové přibrzdění Temného Plamene spotřebují ještě asi třicet hodin.
Temný Plamen se obrovskými skoky řítil po nové dráze.
Už dříve, než se objevily paprskové hvězdolety, říkalo se normálním kosmickým lodím s magnetickými tlumiči inerce ,,mezihvězdní klokani“, protože dovedly tak neuvěřitelným způsobem nabírat rychlost.
Div Simbel a Sol Sajin nařídili pilotážní automaty tak, aby zrychlení, let i zabrzdění proběhly v jediném cyklu.
Celá posádka se pohroužila v hypnotický spánek a po celou dobu neopustila amortizační kabiny. Nikdo na hvězdoletu kromě robotů, kteří mapovali cestu a vedli palubní žurnál — nemohl pozorovat, jak fialové slunce narůstá a je stále rudější. Zpočátku rostlo pomalu, ale pak se začalo hrozivou rychlostí přibližovat a zalévalo hvězdolet svým žárem.
Když dosáhlo v průměru téměř dvou metrů, nevypadalo už jako plochý disk, byla to ohnivá koule s širokou, zářící koronou. Stejně rychle však uskočilo dozadu, jakmile koráb prošel anasteriem, a přijalo rozměry Slunce, jak se jeví pozorovateli ze Země.
Hvězdolet přestal opisovat exaktní křivku. Jeho rychlost klesla na stanovené minimum. V malé oddělené kabině, kde spali Div Simbel a Vir Norin, začaly pracovat budicí přístroje. Krátce nato se sešlo všech třináct členů posádky v pilotním sféroidu a pozorovali přibližující se planetu: byla druhá v pořadí a obíhala rudé slunce v menší vzdálenosti než Země svou mateřskou hvězdu. Měla také jeden vzdálený satelit s rovníkovou rotací. Astronauti dobře znali čistý azur rodné planety, který s ubývající vzdálenosti je stále jasnější. Tormans však vypadal temně modrý, s fialovým odstínem v místech, kde hustý oblačný příkrov odrážel a rozptyloval paprsky rudého slunce.
Tmavomodrá koule visela na černém nebi, a pod ní plul sotva rozeznatelný popelavý kotouček měsíce.
„Tormans byl kdysi určitě třetí planetou,“ pronesl hlasitě Tor Lik. „První už zřejmě dávno spadla na rudé slunce, jak tomu bude i s naším Merkurem. Tahle hvězda je starší…“
Astrofyzik zmlkl a zahleděl se na přijímací obrazovku předních lokátorů, kde se rýsoval oblouk ze samých teček.
Grif Rift se vrhl k pultu, ale Olla Dez ho předešla a zapojila síť. V protáhlém okénku pod lokátorem se míhaly řady vertikálně položených sloupečků a překladový stroj začal bez přestání opakovat noty d a g.
„Jazyk Okruhu!“ vyhrkl Grif.
Olla změnila index překladového stroje a v okénku příjmu běžela teď čísla 02, 02, 02, 02… Z Tormansu přicházely poznávací značky galaktických stanic Velikého Okruhu.
Volaly hvězdolet.
Jakési neuvěřitelně citlivé lokátory zaměřily blížící se Temný Plamen a hovoří k němu teď v jazyce společném pro milióny planet galaktických i mimogalaktických hvězdných soustav, spojených ve Velikém Okruhu. I Galaxie M-31, čili Mlhovina v Andromedě, spojila konečně s pomocí paprskových hvězdoletů kolosální moc rozumu vlastního Okruhu s naším. A kódovaná řeč, dešifrovaná synem Země, nezapomenutelným Kamem Amatem, zní teď v obvyklých symbolech z planety Tormans!