K údivu astronavigátora si však přítomní počínali docela nenuceně a vyjadřovali se dost ostře. Když už delší dobu poslouchal o zvůli oligarchů, zmocnily se Vira obavy. Za takové řeči mohli vědci okamžitě přijít do vězení. Teprve později pochopil psychologickou bystrost Čagasovy politiky, která nechávala vědce vymluvit, protože jim nemohla zakázat, aby o společenské situaci přemýšleli. Ať se tedy vybouří v planých řečech, aspoň nebudou vytvářet ilegální organizace, proti nimž by se musel vést boj, a to by pro stát znamenalo nežádoucí ztrátu nejinteligentnějších hlav.
První vystoupil mladý, asketicky vyhlížející vědec s hněvivě planoucíma očima a vystrčenou bradou. Mluvil o neužitečnosti dalšího rozvoje vědy. Čím širší je její fronta, čím hlouběji se proniká do tajů přírody, tím více úsilí a materiálních ztrát stojí každý další krok. Jednotlivci nemohou rychle postupovat kupředu. Ukázalo se, že poznání je příliš mnohostranné, stále složitější pokusy zpomalují chod vědeckého bádání, a kromě toho se kupí hory nevyužívaných informací. Při nepatrných prostředcích, které se vynakládají na vědu, není naděje, že by mohla vyřešit problémy, které před ní stojí, a proniknout do hlubokých rozporů v biologických mechanismech a sociálním vývoji. Z toho plyne, že vědci dostávají od státu privilegia za to, co udělat nemohou, čili jsou to parazité žijící z výtěžků dosažených hodností. Roztříštěné vědění se zabývá problémy, které jsou už prakticky nepotřebné, protože zásoby na planetě se vyčerpaly. Vědec ukončil svůj příspěvek výzvou skončit s velekněžskou ješitností a obrátit pohled k obloze, odkud přilétají hvězdolety mocných civilizací, které dokázaly nevydrancovat přírodu, již dostaly darem, především civilizace Pozemšťanů, podobných lidem na Jan-Jachu jako rodní bratři.
Zástupce ředitele, sedící vedle Vira Norina, pokýval hlavou a zašeptaclass="underline"
„Nebezpečná řeč, velmi nebezpečná.“
„Něco mu hrozí?“
„Ponese vážné následky.“
„Bude potrestán státem?“
„Nemyslím. Ale kolegové mu neodpustí, že se tak odhalil.“
Před stolem, kde zasedala „rada“, stanul jiný vědec, bledý a zachmuřený. Vyrážel jednotlivá slova s jízlivým posměchem:
„Nemůžeme zvát na pomoc jiné civilizace z kosmu.
Objeví se jako dobyvatelé a my se staneme jejich otroky.
To předvídal už veliký Ino-Kau ve Století Moudrého Zákazu, kdy jsme se poprvé dostali do kontaktu s kulturami jiných planet. Ať pozemský host promine, ale takový je názor realisty, a ne romantického snílka!“
Zástupce ředitele si vzal slovo a začal vypočítávat dobrodiní, jimiž k vývoji biologie a medicíny přispěli vědci ústavu: léky, zvláště halucinogenní narkotika a metody na přestavbu psychiky.
„To je reálné vyvrácení insinuací prvního řečníka, že naše věda není úspěšná v sociálních záležitostech. Naopak, má přímý vztah k hodnotám vytvářeným pro blaho lidstva.“
„Promiňte cizinci,“ vmísil se do diskuse Vir Norin. „Jak se ten vztah realizuje?“
„Informace, třeba sebeobšírnější, sama o sobě neplodí moudrost a nepomáhá člověku překonat obtíže. Nesmírná lidská hloupost nedává možnost pochopit pravou podstatu neštěstí. S pomocí našich aparátů a chemikálií vtloukáme do tupých hlav základní řešení sociálních problémů. Z pověření velikého a moudrého Čojo Čagase jsme vytvořili hypnotického hada, který odhaluje nepřátelské úmysly proti státu. Náš ústav vyrobil stroje pro nasycování vzduchu silnými uklidňujícími prostředky a halucinogeny, které i v mizivém množství dovedou změnit myšlenkové pochody sebezoufalejšího člověka a smířit ho s neštěstím, ba i se smrtí…“
Vir Norin vstaclass="underline"
„Dobrodiní, o kterých se tu hovořilo, jsou podle mého názoru vražedná a nedají se ospravedlnit žádným státním zájmem. Uklidňující prostředky, smiřující lidi s nedostatky života, se podobají kose, která utne u kořene stejně květy jako býlí, dobré právě jako špatné. Je zřejmé, že vaše biologie se zaměřila na potlačení vnitřní svobody s cílem vytvořit standardisovaná povrchní individua, čili dav. Vaše uvedené vědecké výzkumy jsou orientovány stejně. Jak je možné objevit krásu a vplést ji do lidských osudů, jak chcete pomáhat lidem, aby nacházeli a oceňovali všechno jasné v životě, když tlumíte jejich emoce, ničíte jejich duši?“
„Jedinečně řečeno!“ zakřičel první řečník.
„Nemyslete si, že jsem naplněn pýchou nad nedozírně širokým vědeckým rozhledem našeho světa. Skláním se před heroickou touhou po poznání na osamělé planetě, odtržené od všech ostatních. Každý váš krok je obtížnější než náš, a proto tím cennější — ale absolutně jen pod podmínkou, že chce zmenšit utrpení lidstva na Jan-Jachu, že mu pomáhá vymanit se z inferna. To je u nás jediné kritérium pro posouzení vědy.“
Vir Norin se přítomným hluboce uklonil. Ti mlčeli, a nezdáli se ani ohromení, ani rozhořčení.
Zástupce ředitele poděkoval Virovi a řekl, že pozemská moudrost je možná velká, ale on s ní nesouhlasí.
„Já s vámi také nesouhlasím,“ usmál se astronavigátor.
„Znám ještě příliš málo vaši planetu, ale zatím jsem se u vás nesetkal s opravdovou vědou. To, co zde tak nazýváte, je pouze technologie, úzký profesionalismus, který má k obětavé práci při poznávání světa stejně daleko jako řemeslná rutina k opravdovému mistrovství. Soutěžíte v efemérních aplikovaných objevech, jakých se u nás dělají statisíce denně. To je ovšem také důležité a nutné, ale netvoří to celou vědu. Syntetické poznání a lidovou osvětu nepovažujete za nutné komponenty vědeckého výzkumu, a přece i to jsou základní pilíře vědy. O nezralých objevech kupíte plytké informace, získané bez rozmyslu a pečlivého výběru, a to vám brání nahlédnout do širokých prostor světa poznání. Zároveň povýšenost mladých vědeckých pracovníků, kteří ve skutečnosti jsou jen technologové považující se za vědce, jde tak daleko, že sní o přestavbě vesmíru, bez nejmenší představy o jeho složitých zákonitostech.“
„Přeháníte!“ vykřikl zástupce ředitele.
„Zcela správně!“ souhlasil Vir Norin a odmítl pokusy dát se zatáhnout do sporu o hodnocení vědecké činnosti ústavu.
Byl rád, že mohl opustit špatně větranou budovu, a vyšel na ulici. Mezitím nastala časná tormanská noc, v jejíž prázdné bezhvězdné černi se utápěl matný, šedivý měsíc.
Na rohu, nad krychlí kiosku s omamnými nápoji, svítila lucerna. V houfu se tam tlačili muži a bylo slyšet chraptivé nadávky. Slabý vítr přinášel smíšený pach pití, tabákového dýmu a noci.
Vir Norin přišel do hotelu Azurový Oblak, „vzbudil“
devítinožku a postranním schodištěm ji vyvedl na ulici.
Pak naposled přelétl zrakem nepřívětivý útulek a radostně pomyslil na byt s mnoha zámky a na setkání s něžnou Su- Te. V doprovodu robota na opuštěné cestě zakrslým parčíkem vzpomínal na profesorova slova o gitae a rozhodl se podívat do přírodovědeckého muzea. Ale kdy? Příští den ho čeká pravidelná práce s Taelem nad materiály dodanými diskoletem. Pak se musí sejít s vědci Matematickofyzikálního ústavu. Čekají od něho nedočkavě zprávy o neslýchaných objevech, a on zatím nedokáže vyprávět ani o sférách kosmofyziky, které jsou mu blízké. Sblížit rozdílné myšlenkové pochody by snad uměl vynikající pedagog nebo popularizátor, ale ne on, Vir Norin. Kromě toho je jejich touha po vědeckých objevech metafyzická.