Astronavigátor se zarazil jako přibitý. Devítinožka vedle zvířila prach. Napříč alejí stála řada Tormanťanů osvětlených vzdálenou rtuťovou svítilnou. Vir se rozmýšlel, má-li jim jít vstříc, nebo vyčkat. Nebál se ničeho, i kdyby šel docela sám, a v přítomnosti robota mu nehrozilo vůbec žádné nebezpečí. Ale kdyby se musil bránit, mohl by Tormanťanům ublížit, a tomu se chtěl vyhnout.
„Ty jsi pozemský?“ zeptal se trhaně jeden z mladých mužů, zřejmě KŽI, a přiblížil se k Pozemšťanovi.
Vir Norin kývl na souhlas.
„Pak tě potřebujeme. U vás je šíleně krásná žena. Viděl jsem ji v parku za městem. Jmenuje se Eviza Tanet. Eviza Tanet…,“ opakoval či spíše snivě zazpíval Tormanťan.
„Je lékařkou naší výpravy a Mezihvězdného Loďstva.“
„Hele!“ zvolal neurčitě KŽI. „Tak tedy ona mi řekla, abych šel za vaší velitelkou. Má taky hezké jméno, třebas ne tak jako Eviza, ale zní příjemně: Fai Rodis. Řekla, abych s ní určitě promluvil, protože je to důležité jak pro vás, tak i pro nás. Proč, to nevím. Ale slíbil jsem to. A stalo se, že já, všem známý Gzer Bu-Jam, před kterým se třesou KŽI i KŽI, nemůžu svůj slib splnit. Vládkyni Fai Rodis chrání celé vojsko fialových zmetků, a DŽI mi nevěří.
Myslí, že mě podplatili hadonoši. Ale k čemu by mi bylo podplácení?“
„Opravdu, k ničemu,“ usmál se Vir Norin.
„No tak. Můžeš mi uvěřit a zařídit rozhovor s vládkyní?“
„Věřím ti a zařídím to.“
„Kdy?“
„Hned. Pojďme někam, kde nikdo nechodí a kde je nějaká stěna, která zachytí světlo obrazovky.“
„Tohle je přece něco!“ zvolal spokojeně KŽI a vedl Vira stranou od hlavní aleje, kde stála přes cestu dlouhá deska popsaná mentorskými výroky. Podobné desky stály v různých částech města, ale Vir nikdy neviděl, že by nápisy někdo četl.
Norin znal Fain rozvrh. Teď by měla být nahoře.
Opravdu se na výzvu jeho devítinožky ozvala téměř okamžitě.
Neobjevila se na improvizované obrazovce v černých tormanťanských šatech, které obvykle nosila v Památníku Historie, nýbrž v bílém oděvu s bledě modrými ozdobami.
„Hrome!“ vyrazil Tormanťan zpola rozčileně, zpola uchváceně.
Astronavigátor vyprávěl Fai o KŽI, který se s ní chce sejít na žádost Evizy Tanet. Rodis vybídla Gzer Bu-Jama, aby vstoupil do světelného pole vysílače, několik vteřin ho zkoumala, a pak řekla:
„Přijďte!“
„Kdy a jak?“
„Chcete hned? Jděte, aby vás nikdo nepozoroval, k pomníku Všemohoucného Času a zahněte vpravo od něho k osmému domku v ulici Poslední Války. Poprvé přijďte sám. Kolik času k tomu potřebujete? Budu čekat a zavedu vás k sobě.“
Rodis vypnula spojení a Vir okamžitě zhasil devítinožku.
„To je prima!“ zvolal KŽI radostně. „Jak je všechno jednoduché u skutečných lidí! Dobrá, vyřiď můj pozdrav Evize Tanet! Škoda že už ji neuvidím.“
„Pročpak ne? Až přijdete k Rodis, poproste ji, aby vás spojila s hvězdoletem a zavolala Evizu.“
„Myslíš to vážně? Ale o čem s ní budu mluvit?“ polekal se náhle KŽI.
„Můžete se na ni třeba jen podívat.“
„Tak jo. Panečku, děkuju ti, příteli. Musím už jít.“
Tormanťan vztáhl ruku a pevně stiskl Virovu dlaň.
Ten se usmál. Nebylo snadné uslyšet poděkování od obyvatele hlavního města Jan-Jachu.
Teď, i kdyby astronavigátor podruhé zabloudil ve starých uličkách, přivedl by ho k cíli jemný sluch Pozemšťana.
Psí štěkot bylo slyšet zdálky, protože psi tu byli stejně špatně vychovaní jako jejich páni.
Su-Te vyběhla do předsíně, jakmile uslyšela rachot odemykaných zámků. S výkřikem „díky, díky“ se vrhla k Virovi, ale náhle ztuhla jako přimražená, přemožena studem.
Ukázalo se, že už dostala onen kousíček bledě modré plastické hmoty s patřičnými znaky a razítky, a tím i právo na pobyt v hlavním městě.
Vir Norin se zaradoval, když uslyšel osobitý dívčin hlas, nižší než hrdelní falsetové hlasy Tormanťanů, ale vyšší a jasnější než hrudní mezzosoprány žen z hvězdoletu.
Su-Te s odvěkou mateřskou starostlivosti připravila večeři z profesorových zásob a zesmutněla, když zjistila, že Vir večer nic nejí, nýbrž pije jakýsi zvláštní nápoj. Kdyby astronaut věděl, s jakými obtížemi byla na Tormansu spojena příprava jídla na primitivních topných zařízeních, vynasnažil by se něco sníst. Ale protože neměl ani zdání o rozpálených plotnách a věčně špinavém nádobí, klidně večeři odmítl. Dívka požádala, aby k němu směla zajít, jakmile si odpočine. Má prý velice důležitou otázku.
„Důležitá otázka“ byla vyřčena, sotva děvče stanulo na prahu. Vir nemohl uhnout, ani se vytáčet pod otevřeným pohledem, který naléhavě toužil znát pravdu.
„Ano, Su- Te, nejsem obyvatel Jan-Jachu, ale z docela jiné, velmi vzdálené planety Země. Ano, jsem ze stejného hvězdoletu, o kterém jste slyšela, ale jak vidíte, nejsme banda kosmických lupičů ani špiónů. Jsme stejné krve, naši společní předkové před více než dvěma tisíci lety žili na téže planetě. Jste ze Země, ne z Bílých Hvězd.“
„Věděla jsem to!“ zvolala Su-Te vítězoslavně. „Jsi úplně zvláštní, hned jsem to pochopila. Proto je mi s tebou lehce a hezky, jak mi ještě v životě nebylo!“ Dívka se svezla na kolena, uchopila astronavigátorovu ruku a přitiskla si ji k tváři. Tak zůstala, s očima zavřenýma.
Vir jemně a opatrně uvolnil svou ruku, zvedl malou Tormanťanku a posadil ji do křesla vedle sebe.
Vyprávěl jí o Zemi, o tom, jak se tu objevili, a také o záhubě tří členů posádky. V robotu bylo pár hvězdicových krystalů pro první seznámení s životem Země.
Tak začaly jejich společné večery. Nevyčerpatelný zájem i nadšení milé posluchačky povzbuzovaly Vira Norina a zaháněly předtuchu, jež ho od jisté doby trápila, že už neuvidí rodnou Zemi, kterou nesmírně miloval.
Od první chvíle, kdy vstoupil na Tormans, cítil celým povrchem svého těla nedobrou psychickou atmosféru, která se podobala špatné vodě, do níž někdy zapadne neopatrný plavec. Místo osvěžení a klidu vznikne v člověku pocit odporu, svědění a nečistoty. Za starých dob se taková místa na Zemi označovala jako „zlá voda“. Byla všude, kde řeky netekly z hor přivrácených ke slunci, kde potůčky nenabíraly nové sily z pramenů, lesů a čistého deště, nýbrž mokvaly v močálech, slepých ramenech a uzavřených zátokách, nasycovány zahnívajícími organickými zbytky. Z pobytu ve špatné „psychické vodě“ se zrodilo patrně i Virovo nejasné tušení tragického konce. V celém tormanťanském životě se nahromadila všeobecná a trvalá nevraživost, bolestivě útočící na city Pozemšťanů, vyrostlých v dobré psychické atmosféře na Zemi.
Tím úžasnější připadala Virovi Su-Te, z níž vyzařovala starostlivost, dobrota a láska, které bůhvíjak mohly vzniknout ve světě Jan-Jachu. A přece ho dívka ujišťovala, že takových žen jako ona jsou na planetě tisíce.
To nahánělo astronavigátorovi strach, protože utrpení v životě takových lidi bylo větší než všech ostatních. V očích Su-Te viděl Vir hlubokou duši, která v sobě přemohla tmu a zoufale se bránila noci kolem sebe.
Nesnadno a pomalu narůstala v Pozemšťanu starostlivá něha a mučivá lítost, vlastnosti kdysi tak charakteristické pro jeho předky a ztracené ve světlé epoše komunistických ér.