„Vy se trápíte, Su- Te? Podívejte se mi do očí!“
Dívka zvedla k Virovi smutné oči, v nichž mohl číst, že vidí svou životní dráhu až do konce.
„Ne,“ řekla zvolna, „je mi dobře, jen jsem se dnes podruhé setkala s pravěkou smrtí.“
,,Jak? I tohle je památník? Co zde bylo?“
„není to památník, nýbrž chrám. V epoše Hladu a Vražd žil vynikající lékař Rce-Juti. Vynalezl prostředek Sladké Smrti. Jeho následovníci a spolupracovníci vybudovali tenhle chrám Přátelské Ruky nad bezednou studnou z pradávných dob. Rce-Juti řekl všem slabým, těžce nemocným, životem znaveným, pronásledovaným a vylekaným lidem:
— Přijďte sem, a já vám daruji sladkou smrt. Zjeví se vám laskavá a krásná, mladá a vábivá. Nic lepšího vám dnes nikdo na planetě dát nemůže, sami se přesvědčíte, že sliby jsou jen pustou lží. — A přicházela k němu spousta lidí. V prvním pokoji ze sebe smyli prach, shodili oděvy a nazí vstupovali do klenutého sálu, kde v příjemném spánku umírali, aniž to pozorovali, bezbolestně… Bezedná studna pohlcovala jejich těla. Všichni trpící, kteří ztratili naději, zdraví nebo své blízké, vyhledávali a chválili moudrého lékaře. To bylo dávno…“
„A z toho dobrodiní učinil stát povinnost umírat předčasně.
Chrámy Sladké Smrti, lidé rozdělení na DŽI a KŽI… Jestlipak mohl moudrý Rce-Juti předvídat tak hrůzné následky?“
„Nevím,“ odpověděla dívka bezradně.
„Ani to není třeba.“ Vir ji pohladil po vlasech rozevlátých větrem.
Su-Te vztáhla ruku k jeho tváři a Pozemšťan měl pocit, že rozechvělá, něžná dlaň se dotkla přímo jeho srdce. Představil si obrovské tmavé stěny inferna, které dívku obklopovaly a za nimiž nebylo pro její duši a víru žádné opory.
Silou vůle přemohl přízrak, usmál se a řekl jí, jak je chytrá, půvabná a jak se mu libí.
Důvěřivá, zářící Su-Te na něho pohlédla a vstala pružně a rychle jako obyvatelka Země. Vydali se k pochmurnému městu a nad pustou planinou se rozlehl Tormanťančin zvonivý hlas:
„Svůj poslední rok žiju na světě, v jiných městech jsem nebyl, nikoho dobrého nepotkal…“ — jasná třepotavá melodie připomínala Viru Norinovi cosi velmi známého, co slýchával ještě v raném dětství.
KAPITOLA XIII
Nařizuji start!
Vir Norin se rozloučil se Su-Te na křižovatce ulice, vedoucí k nevelkému závodu přesné mechaniky, v němž pracovalo mnoho Taelových přátel. Dívka se chtěla sejít s jedním z nich, aby s jeho pomoci našla práci.
Vrátila se domů vzrušená, protože všechno se vyvíjelo tak, jak o tom snila. Ale její radost brzy pohasla a zachvátil ji mučivý stesk, když se dozvěděla, že doba pobytu Pozemšťanů na Jan-Jachu se chýlí ke konci. Jenom dva zůstali ve Středu Moudrosti, všichni ostatní už byli ve hvězdoletu.
Vir večer dlouho čekal, až dívka vyjde ze svého pokoje, ale Su-Te se neobjevovala. Nechápal její rozpoložení, psychická intuice mu nesignalizovala nic zlého, a tak sám konečně zaklepal na dívčiny dveře.
Seděla u stolu, s hlavou položenou na rukou. Výraz škádlivé provinilosti, který jí byl vlastní, když se cítila v něčem neobratná nebo se přiznávala k nějaké slabosti, neobjevil se tentokrát na její tváři, když spatřila Vira. Ano, Su-Te opravdu připomínala smutného ptáka gitau. Vyskočila a horlivě se snažila usadit Vira co nejpohodlněji. Sama si sedla na tvrdou podušku na podlaze a dlouho mlčky hleděla na svého pozemského přítele. Vir pochopil, že přemýšlela o něm a jejich blízkém rozloučení.
„Brzy odletí tvůj hvězdolet?“ zeptala se nakonec.
„Brzy. Chceš letět s námi?“ vyhrkla z něho otázka, která neměla být vyřčena.
Klidný smutek na dívčině tváři vystřídal prudký vnitřní boj. Oči se nalily slzami, dech jí přeskočil. Po dlouhé odmlce řekla s úsilím:
„Ne… Nemysli, že jsem nevděčná jako mnozí z nás, nebo že… tě nemiluji.“ Snědé tváře jí ztemněly ještě víc.
„Vrátím se hned!“ Vstoupila do skříně ve zdi, která jí sloužila za převlékárnu.
Vir hleděl na pestrou vazbu koberce a přemýšlel o dívčině odmítnutí letět na Zemi. Přirozená moudrost, která Su-Te nikdy neopouštěla, ji odrazuje od podobného kroku.
Mladá Tormanťanka chápe, že by to byl útěk, že by na Zemi ztratila cíl a smysl života, které tu právě našla, že by se cítila osamocená.
Dveře skříně skoro neslyšně klaply.
„Vire!“ ozvalo se za ním šeptem. Otočil se a strnul.
Před ním ve vší čistotě upřímného vzplanutí stála nahá Su-Te. Směs ženské odvahy i dětského studu byla dojemná.
Dívka pohlížela na Vira zářícíma a zároveň smutnýma očima, jako by litovala, že mu nemůže dát víc. Rozpuštěné černé vlasy s popelavým odstínem jí po obou stranách oblého polodětského obličeje spadaly na hubeňoučká ramena.
Mladá Tormanťanka stála slavnostně pohroužená do sebe, jako by konala nějaký obřad. Položila si obě dlaně na srdce a sepjaté je vztáhla k astronavigátorovi.
Takovou oběť nemohl odmítnout, nemohl pohrdnout darem, který byl na Tormansu nejvyšším projevem lásky a vděčnosti. A on ani odmítat nechtěl. Zdvihl Su-Te a pevně ji k sobě přitiskl.
Do svítání nebylo daleko. Vir seděl u dívčiny postele.
Su-Te spala tvrdě, s dlaněmi podsunutými pod tvář.
Pozemšťan hleděl na klidný a krásný obličej své milé.
Láska ji pozvedla nad svět Jan-Jachu a Virova síla i něha ji učinily nepřístupnou strachu, studu i mlhavým obavám.
Způsobil, že pocítila vlastní krásu a naučila se lépe chápat nuance své proměny. A ona zase v něm probudila vzpomínky na krásné dny života…
Před Virovým vnitřním zrakem defilovala dlouhá řada nezapomenutelných obrazů ze Země. Třeba posvátná dolina v Karakorumu, obklopená baštou fialových skal, nad nimiž v bezprostřední blízkosti zářily sněžné vrcholy. Tam, u řeky barvy berylu, zurčící neúnavně po černých kamenech, stála jako vidina lehká budova výzkumné stanice.
Cesta dolů vedla v mírných zákrutech přes háj obrovitých himálajských jedli k sídlišti Vědeckého ústavu pro poslechový průzkum hlubinných zón vesmíru. Astronavigátor si velmi rád připomínal roky strávené na stavbě nové observatoře ve stepi brazilské náhorní plošiny, nízké oblety Vysokých Lianosů s ohromnými stády zeber, žiraf a bílých nosorožců, převezených sem z Afriky. Nebo prstence vysázených lesů s namodralým a stříbřitým listím v jižní Africe, temně modré noci v zasněžených lesích Grónska či hrozným větrem zmítané budovy jedenáctého uzlu astrosítě na břehu Tichého oceánu.
V mysli si Vir vybavil i další uzel na Azorských ostrovech, kde v klidných dnech je moře tak bezedné a průzračné…
A pak cesty za odpočinkem na posvátná místa pravěkých chrámů: Řecka, Indie, Rusi…
Ani sebemenší obava o budoucnost, kromě přirozených starostí nad svěřenou prací, kromě přání stát se lepším, odvážnějším, silnějším, vykonat co možná nejvíc ve prospěch celku. Hrdá radost pomáhat každému a zvyk spoléhat se na stejnou podporu a pozornost všech lidí kolem sebe.
Vir Norin se skláněl nad Su-Te a hrozně si přál, aby i ona mohla uvidět všechna překrásná místa jeho rodné planety.