Mladé ženy jsou vnitřně méně usedlé než muži, daleko víc touží po změně dojmů, a proto tím hůře snášejí tíseň inferna. Vir snil o tom, že nesčetná zranění, jež utrpěla něžná duše mladé Tormanťanky, by se na Zemi zahojila beze stop. A věděl, že se to nikdy nesplní…
Su-Te ucítila jeho pohled, ještě se však úplně neprobrala ze spánku a šťastné únavy. Ležela dlouho se zavřenýma očima, až konečně se zeptala:
„Ty nespíš, miláčku? Odpočiň si zde, vedle mne.“ Mluvila ze spánku tenkým hláskem jako dítě. „Ještě nikdy se mi nezdál tak radostný sen! Jako bys ode mne odejel nakrátko do nějakého malého městečka. Vypravila jsem se za tebou.
Bylo to naše město, a přece úplně jiné. Lidé, kteří mě potkávali, zářili laskavostí, nabízeli se, že mi tě pomohou najít, zvali mě, abych si odpočinula, a doprovázeli mě tam, kde bych mohla zabloudit. Pak jsem šla měkkou svěží trávou po cestičce k veliké vodnaté řece, a tam jsem tě uviděla!“ Su-Te našla Virovu ruku, přiložila si ji ke tváři a znovu usnula.
Astronaut se ani nepohnul, hrdlo měl podivně sevřené.
Když sen, vyvolaný jeho myšlenkami, byl pro dívku nesplnitelnou touhou, jak málo lásky existuje dosud na Tormansu, kde tohle čisté stvoření, jakoby přesazené na zdejší planetu ze Země, prožije svůj kratičký život! Myšlenka, která ho už dávno trápila, stala se nesnesitelnou. Uchopil pomalu Tormanťančinu ruku a začal jeden po druhém líbat krátce ostříhané nehtíky s bílými skvrnkami, které stejně jako spleť modrých žilek na těle i lehce narudlé oční bělmo svědčily o špatné výživě, neléčených nemocech v dětství a těžkém životě matky. Su-Te s víčky pevně semknutými se usmála ve spánku. I bez rodiny, bez mateřské výchovy vznikají takoví lidé! To přece dokazuje, že Rodis má pravdu, když věří v prvotní dobrý základ člověka. Na Zemi taky neexistuje rodina ve starém pojetí, ale nezničili jsme ji, pouze rozšířili na celou společnost…
Vir nehlučně vstal, přehlédl pokoj s koberci i portiérami a zaposlouchal se do rámusu a dupotu, jež sem zaléhaly ze všech stran probouzejícího se domu. Na ulici pisklavě zaňafal psík, s rachotem se přehnal dopravní vůz.
Smutek zachvacoval Pozemšťana stále silněji. Astronavigátor, mezihvězdný cestovatel s náročným psychickým tréninkem, se ocitl ve slepé uličce, z níž neviděl východisko.
Jeho náklonnost k malé Su-Te se nečekaně a prudce změnila v lásku obohacenou o tak silnou něhu a lítost, jaké by v sobě nikdy nehledal. V člověku, vychovaném podle pozemských zásad, lítost nutně vyvolávala touhu po sebeobětování.
Ne, musí se poradit s Rodis. Kde vůbec je…?
Fai strávila noc debatami o problematice KŽI. Gzer Bu- Jam přišel do svatyně Tří Kroků ještě jednou s několika přáteli. KŽI začali svou první oficiální návštěvu sporem a chvástavě dokazovali vlastní výhody před DŽI, především daleko větší svobodu ve všem konání. Rodis je zdrtila, když jim řekla, že jejich domnělá svoboda jim dovoluje činit pouze to, co neškodí prestiži ani ekonomice státu a co není nebezpečné pro „hadonoše“, oddělené od normálních lidí hradbou privilegií.
„Zamyslete se nad svým pojetím svobody a pochopíte, že záleží jen v právu dopouštět se nízkých činů. Váš protest proti útlaku bije do nevinných lidí, kteří mají daleko k jakékoli účasti v podobných záležitostech. Vládci vám neustále tvrdí, že je třeba chránit lid. Před kým? Položili jste si někdy takovou otázku? Kde jsou, ti domnělí nepřátelé?
Jde jen o strašáky, s jejichž pomocí vás nutí, abyste všechno obětovali; a co nejhorší, podřizují si vaši psychiku, řídí vaše myšlenky a city falešným směrem.“
Gzer Bu-Jam dlouho mlčel, pak začal Rodis vyprávět o bezpříkladném útisku KŽI.
„To všechno,“ řekl, „je vyškrtnuto z historie a dochovalo se jen ústním podáním.“
Fai se dozvěděla o otravách v masových měřítcích v době, kdy výroba na vyčerpané planetě nepotřebovala dřívější množství dělníků. A naopak, o nuceném umělém oplodňování v epochách, kdy ženy odmítaly rodit děti pro předčasnou smrt.
Vědci vládcům vždycky pomáhali. Vynalézali strašné zbraně, jedy, znehodnocovali potravu i zábavu, balamutili lidi lstivými slovy, křivili pravdu. Tím se v lidech zakořeňovala nedůvěra a nenávist k DŽI, touha urážet je, mlátit, nebo jednoduše zabíjet jako přisluhovače utiskovatelů. KŽI nechápou jejich řeč, jednotlivá slova u nich znamenají docela něco jiného než u DŽI.
„Co se týká řeči, vy sami jste vinni,“ řekla Rodis. „U nás na Zemi byla doba, kdy při velkém množství jazyků a různé kulturní úrovni měla jednotlivá slova úplně rozdílný význam. Dokonce uvnitř jediného jazyka, v různých společenských vrstvách. A přece se nám podařilo obtížnou situaci překonat, když jsme spojili pozemské lidstvo v jedinou rodinu. Usilujte o jasnost a čistotu slov, a vždycky se s DŽI domluvíte.“
„O čem se domlouvat? Jejich pravda není naší pravdou!“
„Tak? Životní pravda se získává tisíciletou zkušeností národa. Ale rychlé změny v životě technicky rozvité civilizace komplikují cestu k pravdě, činí ji vratkou jako na příliš citlivých vahách, které nemohou přijít do rovnovážného stavu. Najít pravdu společnou pro většinu lidí se s pomoci exaktních věd nepodařilo, protože nebyla stanovena kritéria pro její definici. Kritéria, neboli míra, se ukázala v některých obdobích pro vývoj společnosti důležitější než sama pravda. Naši předkové na Zemi to věděli už před několika tisíciletími: v Řecku, Indii, Číně…“ Fai se na chvíli zamyslila a pokračovala: „Snahy o prohlédnutí se vyskytovaly odpradávna v proroctví duševně chorých, kteří intuitivně chápali ohromnou závažnost míry. V Apokalypse čili Zjevení svatého Jana, jednoho ze zakladatelů křesťanské víry, čteme slova: — I pohleděl jsem, a aj, kůň vraný, a ten, kterýž na něm seděl, měl váhu v ruce své…
Sen o míře, která by stanovila skutečnou pravdu lidstva, se splnil, když byly vynalezeny elektronické komputery. Získali jsme možnost odhadovat hoře a radost, což je důležité pro harmonii mezi citem a povinností. Máme ohromnou organizaci, která se tímto problémem zabývá. Říkáme jí Akademie Hoře a Radosti. U vás by DŽI s vaší pomoci měli stanovit kritéria a najít pravdu, za niž je třeba potom společně bojovat, a ničeho se nelekat…
Pravda je zároveň spravedlnost, lež se rodí ze strachu.
Ale netrvejte příliš na přesných definicích. Pamatujte, že spravedlnost je pojem subjektivní, člověk se ji snaží zobjektivizovat, ale je to vládkyně, jež se každému zjevuje v jiném rouše.
Výchova k pravdě nemůže být zahalena do abstraktních formulací. Je to především hrdinství uskutečňované na všech stupních života. Vzdejte se osočování, přerušte styk s těmi, kdo pravdu zrazují, buďte přístupní jen dobrým, čistým myšlenkám, a získáte osobní nepřemožitelnost v boji se zlem.“
Tak trpělivým přesvědčováním, působivě a s nezaujatostí napínala Fai Rodis vlákno za vláknem mezi příslušníky DŽI a KŽI. Ostatní bylo záležitosti osobních kontaktů.
Poprvé se DŽI a KŽI sešli jako rovnocenní partneři v podzemí Chrámu Času.
Tael byl překvapen bystrým úsudkem, podivuhodnou chápavostí v učení i zájmem o všechno nové u lidí, které si DŽI zvykli považovat za tupou a pasivní část lidstva. KŽI chápali nové myšlenky dokonce rychleji než DŽI, kteří měli sice vycvičené myšlení, ale byli zkostnatělejší.
„Proč se nesnažili získat vědomosti, proč se jejich vývoj zastavil?“ přemítal inženýr v rozmluvách s Fai. „Ukazuje se, že oni nejsou o nic horší než my!“