tathonomie,1 „měl všechny předpoklady“ vést vědeckou fantastiku spíše směrem pouhého popularizátorství.
A po vědeckých úspěších jako by počátky Jefremovovy umělecké dráhy této tendenci nasvědčovaly. Ony povídkové „neobyčejné příběhy“ a „podivuhodná setkání“, „cestopisné zápisky“ a „stíny minulosti“ atd. čerpají z jeho vlastní vědecké práce, z exotických výprav za poznáním přírody, neznámých zemí či dávné minulosti, a nikde nepřekračují hranici reality, hranici vědecky dostupného a zdůvodnitelného.
Svou poutavou a přístupnou formou v nejednom připomenou historické obrázky našeho E. Štorcha. Dokonce děj první kosmické povídkyNávštěvníci z hvězdsetrvává výhradně na Zemi a vychází z reálných faktů. Nález dinosauřích koster s neobvyklými průstřely byl vědecky popsán v tehdejší paleontologické literatuře. Teprve na základě tohoto nálezu z doby křídové (kdy po myslící bytosti, jež jediná by mohla vlastnit takovou zbraň, nemohlo být na Zemi ještě ani potuchy), jakož i na základě prokázaného zjištění, že dinosauří kostry se zachovaly v oblastech horského zvrásnění, vzniklého předpokládaným rozpadem uranu, a konečně na základě tehdy populární Šmidtovy kosmogonické hypotézy, podle níž se naše planetární soustava mohla dočasně octnout v relativní blízkosti jiných galaxií, konstruuje Jefremov poutavé vyprávění o možných návštěvnících naší Země. Přibýt mohli z jiné galaxie, jež se 1 Pomocí této nové pomezní disciplíny (překrývání, splývání dvou styčných oborů, z něhož posléze vznikne samostatná specializace, je pro moderní vědu vůbec příznačné) Jefremov po živelně dialektickém postřehu Darwinově určil zákonitosti vzájemně se podmiňujících biologických a geologických procesů v usazeninách s praktickými důsledky pro studium někdejších životních podmínek a pro zjišťování nalezišť nerostů organického původu.
tehdy dostala do blízkosti naší planetární soustavy, a při hledání atomových zdrojů pro zpáteční let mohli způsobit průstřely obtěžujícím je obludám. Dodejme ještě, že tato „nefantastická“, avšak napínavá povídka, typicky těžící z několika vědních oborů souběžně, vyšla už r. 1947 - tedy dvacet let předVzpomínkami na budoucnost, v nichž na Západě Erich von Däniken v obdobném žánru až příliš neseriózně rozehrál téma údajných „božských návštěvníků“.
Kromě početné povídkové tvorby ověřil si Jefremov v historické dilogii ze starého EgyptaVelký oblouk(1952 - 1953) nejen umění kompozice dobrodružného syžetu a psychologické kresby postav v rozsáhlé románové stavbě, ale především zde vykrystalizovala jak jeho vědeckofantastická představivost, tak jeho třídně materialistické pojetí dějin.
Tak, vyzbrojen vědeckou i uměleckou zkušeností a mimořádnou erudicí, přistoupil k svému nejvýznamnějšímu vědeckofantastickému románuMlhovina v Andromedě(1957), který mu rázem získal světovou proslulost. Jistě i proto, že svět, nadšený úspěchy sovětské kosmonautiky, chtěl se pochopitelně dozvědět, z jakého vědeckotechnického a ideového prostředí se zrodil první kosmický krok lidstva, tím spíše, že Jefremovův román vznikal ještě před vypuštěním prvých družic a sám první kosmický hrdina jej uvedl mezi svou oblíbenou četbou: „Zamilovali jsme si jeho malebné obrazy budoucnosti, zalíbily se nám popisy mezihvězdných cest a byli jsme zajedno s autorem, že technický pokrok dosažený lidstvem za několik tisíc let by bez vítězství komunismu byl nemyslitelný“ (z besedy J.
Gagarina s novináři v Pravdě 26. V. 1961).
„Mlhovina v Andromedě“, která podle autorova svědectví byla zároveň zaměřena polemicky k antihumanistické vědeckofantastické produkci západní, byla v dosud největší monografii o sovětské vědeckofantastické literatuře z pera A. F. Britikova (1970) označena přímo za mezník ve vývoji tohoto žánru, kdy právě dík marxistické aplikaci dialektiky přírodních zákonů na historické procesy v nejširším, přímo kosmickém měřítku dosáhl Jefremov tak žádoucí pozitivní perspektivnosti. Z podtextu veškerého Jefremova díla přesvědčivě vyplývá, že se vůbec nemusíme obávat žádného přepadení kosmickými gangstery, jak to např. se sadistickými podrobnostmi líčí západní comics. Neboť jen vysoce vyvinutá společnost, která „dokáže spojit národy vlastní planety v jednu bratrskou rodinu, zničit nerovnost, útisk, rasové předsudky… bude mít dost sil k tak velkolepému překonání mezihvězdných prostor“(Návštěvníci z hvězd).Neboť „nikoliv zbožná přání, abstraktní morální hodnoty, nýbrž sama železná životní nutnost přivedla zemský rozum k socialistickému řádu“(Mlhovina v Andromedě).
Neboť „člověk je jedinou silou ve vesmíru, která může jednat rozumně a navzdory sebefantastičtějším překážkám vést k vědomému a všestrannému přetvoření světa“(Hadí srdce).
Sovětská kritika, která vysoce vyzvedla encyklopedický charakter „románového eposu myšlenky a snu“ (E. Brandis a VI. Dmitrijevskij ve své společné monografii o autorovi z r. 1963), „příkladnou syntézu románu filosofického, sociálně psychologického, vědecky technického, dobrodružného, utopického a románu o pracovním hrdinství“ (J. Rjurikov), zaujala apologetické stanovisko i k dílčím výhradám, vzešlým spíše z okruhu samotných spisovatelů. Tak vytýkali- li Jefremovovi kupř. určitou schematičnost, racionalismus a asketismus postav, hájila jej kritika tvrzením, že schematičnost hrdinů vědeckofantastického žánru vyplývá — jak potvrzují i postavy J. Verna — z výjimečnosti jejich prostředí, v němž ideje a intelekt nutně potlačují jejich emoce a vášně… Kritizovala-li např. M. Šagiňanová vyumělkovanost „esperantských“ vlastních jmen, bránila kritika tuto zřejmou poplatnost Marrově teorii o splývání jazyků poukazem na souvislost pozůstatků jmenných kořenů s etnickým původem jednotlivých hrdinů („Rus“ Dar Veter, „indická“ krasavice Čare Nandy atd.), čímž prý chtěl autor podtrhnout vyšší, internacionální charakter sjednocené společnosti. A objevily-li se konečně výhrady k Jefremovově „naivnímu geocentrismu a antropocentrismu“
(Země a člověk, resp. Pozemšťané jsou centrem vesmíru), poukazoval Britikov na to, že působení, odraz objektivních přírodních zákonů kdekoli a v kterémkoli vědomí vede k jednotnému myšlení, k universálnímu vesmírnému fenoménu rozumu, jehož prismatem také autor vesmír nazírá.
Nesměl by to však být spisovatel Jefremovovy fantazie a elánu, aby na sebemenší podněty v další tvorbě nezareagoval.
Hned v následující, citované už kosmické povídceCor Serpentis(Hadí srdce, 1959) líčí setkání vesmírné lodi Pozemšťanů s kosmickým korábem ze vzdálené planety s odlišnou, pro Pozemšťany smrtelnou atmosférou. Nedojde ovšem k obávanému konfliktu, jak jím kdysi strašili „spisovatelé z pochmurného období konce kapitalismu“; astronauté a astronautky tak odlišných dvou světů přes rozdílnost svého tělesného ústrojí, přes fantastickou vzdálenost mezi jejich planetami při setkání naopak pochopí“ všepřekonávající sílu a moc lidské lásky“!
NaOstří břitvy— jak se nazývá předposlední román z r. 1963 — vyhnal Jefremov svůj pokus o polemicky antifreudovskou a antihomogenni prózu. Vychází v ní z nových poznatků psychofyziologie o existenci utajených psychických i tělesných sil v člověku, ale sám v předmluvě doznává, že složitou vědeckou tkáň se mu zatím nepodařilo spojit se systémem uměleckých obrazů. Jejich vzájemná symbióza nevyšla a na „ostří břitvy“ (zamýšlené jako hranice, „zlatý řez“ absolutní, jedinečné a jediné objektivně existující krásy) se spíše dostala soudnost kritiků, když jeden z nich označil román za „estetického kentaura“.