Atmosféru sladké hrůzy, která u stolu zavládla, narušil pan fyzik.
„To jednou přijel jeden major do neznámého města,“ spustil.
„Ubytoval se v hotelu a rozkázal, aby mu zavolali…“
Najednou se odmlčel a rozhlédl se.
„Pardon,“ pravil. „Nejsem si jist, jestli v přítomnosti dam,“ přitom se uklonil směrem k paní Mausesové, „a rovněž dí… omladiny,“ teď pohlédl na děťátko.
„Aha, to je ta pitomá anekdota,“ poznamenalo děťátko opovržlivě.
„Jak to končí: Je to krásné, ale nedá se to rozdělit napůl. Je to ona?“
„Přesně tak!“ vykřikl Simonet a vybuchl smíchy.
„Dá se rozdělit napůl?“ informovala se paní Mausesová s úsměvem.
„Právě že nedá!“ opravilo ji děťátko zlostně.
„Ne, nedá?“ podivila se paní Mausesová. „A co vlastně se nedá rozdělit?“
Děťátko už otevřelo ústa, ale du Barnstoker učinil nepostřehnutelný pohyb a ústa bratrovy odnože byla ucpána velikým růžovým jablkem, do něhož se děťátko okamžitě zakouslo.
„Když se to tak vezme, podivné věci se nedějí jenom v našem hotelu,“ řekl du Barnstoker. „Stačí připomenout proslulé neidentifikované létající předměty…“
Děťátko s rachotem odstrčilo židli, vstalo a s hlasitým chroupáním zamířilo k východu. Pořád jsem uvažoval, koho bych se měl ksakru zeptat, je-li to kluk nebo dívka, a du Barnstoker zatím drmolil dáclass="underline" „Giordano Bruno, panstvo, nebyl spálen pro nic za nic. Kosmos bezpochyby není obydlen jen námi. Otázkou zůstává jen to, jak hustě je rozptýlen rozum ve vesmíru. Kdybych byl matematikem, panstvo, pokusil bych se vyjádřit aspoň pravděpodobnost toho, že je naše Země objektem vědeckého zájmu někoho jiného…“
Ptát se samotného Barnstokera, to by bylo trapné, uvažoval jsem.
Kajsa je truhlík. Zeptat se Simoneta, to by znamenalo přivolat na svou hlavu další příval záhrobního veselí. Ale proč vlastně o tom uvažuju?
Co je mi do toho? Neměl bych si radši ještě přidat maso?
„Uznejte to!“ hrčel du Barnstoker. „Představa, že nějaké cizí oči pozorně a svědomitě studují naši stařenku planetu odněkud z černých propastí kosmu…“
„Tak jsem to spočítal,“ oznámil Simonet. „Jestliže dovedou rozlišovat obydlené soustavy od neobydlených, tak by to dělalo jedna minus é, to celé na minus jedna.“
„Podívejme, je to vůbec možné?“ užasla paní Mausesová rezervovaně a oblažila Simoneta nadšeným úsměvem.
Ten zaržál jako splašený kůň. Dokonce se rozhoupal na židli. Oči mu zvlhly.
Du Barnstoker počkal, až utichne ten akustický nápor, a informoval se: „A kolik by to bylo, kdyby se to vyčíslilo?“
„Asi tak dvě třetiny,“ odpověděl Simonet a otřel si oči.
„Ale to je přece obrovská pravděpodobnost!“ prohlásil du Barnstoker ohnivě, ale v tu chvíli za mými zády zarachotily a zadrnčely dveře, jako by do nich někdo prudce vrazil ramenem. Otočil jsem se.
Na prahu se objevila podivuhodná postava. Starší hromotluk s vysloveně buldočím obličejem, který měl na sobě jakousi nevkusnou imitaci středověké kamizoly lososové barvy. Jednu ruku držel za zády, ve druhé třímal vysoký plechový hrnek.
„Polívku!“ zahučel a díval se před sebe kalnýma očima.
Nastal chvilkový zmatek. Paní Mausesová přiskočila až s nedůstojným chvatem ke stolku s polévkami, hoteliér se odloupl od baru a začal rukama provádět pohyby, které měly naznačovat ochotu být jakkoli k službám, a pan Mauses — protože to byl bezesporu on — se slavnostním pocukáváním v obličeji odkráčel se svým hrnkem k židli proti paní Mausesové a tam si sedl. Jen taktak, že se neposadil vedle.
„Tak, panstvo, padá sníh!“ oznámil. Paní Mausesová před něho postavila polévku, on zamračeně nakoukl do talíře a pak upil z hrnku.
„O čem je řeč?“ zeptal se.
„Pan Simonet nám vypočítal pravděpodobnost…,“ začal du Barnstoker.
„Nesmysl!“ usoudil pan Mauses. „Matematika není žádná věda, Barn… Bar le… Duc! A kdo je tohle?“ zeptal se a vyvalil na mě pravé oko. Takové kalné, nedobré.
„Dovolte, abych vás přestavil,“ pospíšil si hoteliér. „Pan Mauses — inspektor Glebski.“
„Inspektor,“ zavrčel Mauses. „Padělané směnky, falešné doklady…“
Znovu zachmuřeně nahlédl do talíře a usrkl z hrnku. „Dneska je dobrá polívka,“ liboval si. „Olgo, odnes tohle pryč a dej mi nějaký maso. Copak že všichni mlčíte, pánové? Jen pokračujte, pokračujte, poslouchám.“
„Když jsme u toho masa,“ navázal pohotově Simonet. „To přišel jeden žrout do restaurace a objednal si filé…“
„Filé. Správně!“ schválil pan Mauses a pokoušel se rozříznout maso jednou rukou. V druhé neustále držel hrnek.
„Číšník si to napsal,“ pokračoval Simonet, „a ten břichopásek si v očekávání svého oblíbeného jídla prohlížel děvčata na pódiu…“
„To je legrační,“ řekl pan Mauses. „Zatím je to ohromně legrační.
Mám to málo slaný. Olgo, podej mi sůl. No?“
Simonet zaváhal.
„Pardon,“ řekl nerozhodně. „Začínám mít značné obavy…“
„Ano. Obavy,“ opakoval pan Mauses spokojeně. „A dál?“
„To je všechno,“ řekl Simonet malomyslně a zvrátil se na opěradlo.
Mauses na něho vyvalil oči.
„Jak to?“ zeptal se rozhořčeně. „A přinesli mu to filé?“
„No… vlastně… ne,“ řekl Simonet.
„To je drzost,“ rozzlobil se Mauses. „Měl si zavolat majitele.“ S nechutí odstrčil talíř. „Vyprávěl jste nám ale sakramentsky nepříjemnou historku, Simonete.“
„Jak jsem koupil, tak prodávám,“ odpověděl Simonet a usmál se.
Mauses upil z hrnku a otočil se na hoteliéra.
„Sneware, už jste našel toho darebáka, co krade pantofle? Poslechněte, inspektore, vy tady nemáte nic na práci. Nějaký prevít tu krade pantofle a nakukuje do oken. Co si o tom myslíte?“
„Myslím, že to jsou žerty někoho z přítomných.“
„Zvláštní myšlenka,“ poznamenal Mauses pochybovačně.
„Vůbec ne,“ namítl jsem. „Předně, všechny tyto činy nesledují jiný cíl než si z někoho vystřelit. A za druhé, pes se chová tak, jako by v domě byli jen známí lidé.“
„To ano!“ pronesl hoteliér svým dutým hlasem. „Samozřejmě, že jsou v domě jen známí lidé. Ale ON byl pro Lelia víc než jenom známý člověk. ON byl pro něho bůh, panstvo!“
Mauses na něho upřel pohled.
„Kdo — ON?“ zeptal se přísně.
„ON. Mrtvý.“
„Neblbněte mi hlavu,“ prohlásil Mauses. „A jestli víte, kdo tyhle skopičiny vyvádí, tak mu poraďte, ale hezky důrazně, aby s tím přestal.