Protože nejsou k dispozici odborníci, nástroje a laboratoře, nebylo (a nebude) možno provést lékařské, daktyloskopické ani žádné jiné speciální vyšetření. Podle všeho nastala smrt v důsledku toho, že byl Olafu Andvaraforsovi s nepředstavitelnou silou a krutostí zlomen vaz.
Nevysvětlitelný zůstává podivný pach z úst, nevysvětlitelné je i to, jak obrovskou sílu musel mít vrah, aby tomuto velikánovi zlomil vaz bez dlouhého hlučného boje, který by zanechal mnoho stop. Ostatně dvakrát minus dává někdy plus. Dá se předpokládat, že byl Olaf nejprve otráven, uveden do bezmocného stavu působením nějakého jedu, a teprve pak byl zabit tímto zákeřným způsobem, který ovšem i tak vyžaduje nesmírnou sílu…
Ba ne, takhle se nikam nedostanu. Ach, proč to není padělaný los státní loterie nebo zfalšovaná účetní kniha? To bych rozmotal raz dva…
Ozvalo se zaklepání. Vstoupil majitel, na podnosu nesl obložené chleby a šálek horké kávy.
„Auta jsou všechna na místě,“ ohlásil a postavil přede mě podnos.
„Lyže taky. Hincuse jsem nikde nenašel. Na střeše se povaluje jeho kožich a čepice, ale to jste patrně viděl.“
„Ano, to jsem viděl,“ přitakal jsem a usrkl horké kávy. „A co ten jednoruký?“
„Spí,“ řekl šéf. Ohrnul rty a ohmatal prstem kaluže zaschlé klovatiny na stole. „Ach jo…“
„Děkuji, Aleku,“ řekl jsem. „Zatím jděte a ať už je všude ticho.
Ať všichni spí.“
Hoteliér zavrtěl hlavou.
„To už asi nepůjde. Mauses je na nohou, svítí se u něho… No nic, tak já jdu. A Kajsu zamknu… ačkoli ona ještě o ničem neví.“
„Tak ať neví dál,“ poznamenal jsem.
Hoteliér odešel. S požitkem jsem vypil kávu, odstrčil talířek s chleby a zapálil si další cigaretu. Kdy jsem viděl Olafa naposled?
Když jsem hrál kulečník a on tančil s děťátkem. To bylo ještě předtím, než se rozešli karbaníci. A ti se rozešli, když hodiny odbily nějakou půli. Hned nato Mauses prohlásil, že je čas jít spát. Nebude tak jednoduché určit přesně tuhle dobu. Jak dlouho předtím jsem Olafa viděl naposledy? Nebude to moc dlouho. No dobrá, to se zjistí. Teď něco jiného: Kajsin náhrdelník, Barnstokerův lístek… A jestlipak něco neslyšeli Olafovi sousedé, du Barnstoker a Simonet?
Užuž jsem nabýval dojmu, že se mi začíná krystalizovat určitý plán pátrání, když tu jsem uslyšel duté a poměrně silné rány do zdi z pokoje, v němž bylo muzeum. Vzteky jsem až zaskučel. Shodil jsem sako, vyhrnul si rukávy a opatrně, po špičkách, jsem vyšel na chodbu.
Dostane do držky, do tlamy, blesklo mi hlavou. Já mu ukážu vtípky…
Prudce jsem otevřel dveře a jako blesk vpadl do muzea. Bylo tam tma. Okamžitě jsem rozsvítil. Pokoj byl prázdný, i klepání najednou přestalo, ale já cítil, že tu někdo je.
„Vylez!“ štěkl jsem.
V odpověď se ozvalo přidušené zasténání. Přikrčil jsem se a nahlédl pod stůl. Tam seděl zkroucený jako paragraf, vmáčknutý mezi noční stolky v strašně nepohodlné poloze, omotaný provazem a s roubíkem v ústech nebezpečný gangster, maniak a sadista Hincus a vyvaloval na mě z pološera uslzené trpitelské oči. Vytáhl jsem ho na prostředek místnosti a vytrhl jsem mu roubík z úst.
„Co to znamená?“
Místo odpovědi se rozkašlal. Kašlal dlouho, křečovitě, sípavě, odplivoval do všech stran, vzdychal a chroptěl. Nakoukl jsem do koupelny, vzal břitvu mrtvého alpinisty a rozřezal na Hincusovi provazy.
Byl chudák tak ztuhlý, že nemohl ani zvednout ruku a otřít si obličej.
Dal jsem mu napít vody. Pil dychtivě a konečně promluviclass="underline" květnatě a sprostě zaklel. Pomohl jsem mu vstát a usadil ho do křesla. Hincus mumlal nadávky a s obličejem bolestně svraštěným si začal ohmatávat krk, zápěstí a boky.
„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se.
„Co se stalo?“ opáčil. „Vždyť to vidíte, co se stalo! Sváže mě jako dobytče a strčí pod stůl…“
„Kdo?“
„Copak já vím?“ pronesl chmurně a najednou se celý zachvěl.
„Bože můj!“ zadrmolil. „Já bych pil… Nemáte něco k pití, inspektore?“
„Ne,“ řekl jsem. „Ale budu mít. Jakmile mi odpovíte na moje otázky.“
S námahou pozvedl levou ruku a odhrnul si rukáv.
„Ech, rozmačkal mi hodinky, gauner,“ zamumlal. „Kolik je teď hodin, inspektore?“
„Jedna po půlnoci.“
„Jedna po půlnoci,“ opakoval. „Jedna po půlnoci…“ Oči mu znehybněly.
„Ne,“ prohlásil a vstal. „Musím se napít. Zajdu si do bufetu a napiju se.“
Lehkým šťouchnutím do prsou jsem ho zase posadil.
„To vám neuteče.“
„Kdo vy jste, že mi poroučíte?“ zaječel hlasitě.
„Neřvete tu,“ řekl jsem. „Jsem policejní inspektor. A vy jste podezřelý, Hincusi.“
„Z čeho jsem podezřelý?“ zeptal se a hned ztlumil hlas.
„Poslechněte, Hincusi,“ řekl jsem, „v hotelu došlo k vraždě. Takže radši odpovídejte na mé otázky.“
Chvíli na mě zíral s pootevřenými ústy.
„K vraždě,“ opakoval jakoby zklamaně. „To jsou věci! A co já s tím mám společnýho? Já sám jsem byl málem odkrouhnutej… Sedím si na střeše a podřimuju. Najednou cítím, jak mě někdo škrtí. Povalil mě a pak už nevím nic. Přišel jsem k sobě pod tímhle prašivým stolem, div jsem se z toho nezbláznil, připadal jsem si jako zaživa pohřbenej.
Tak jsem začal bouchat. Bouchám, bouchám, nikdo nejde.
Pak jste přišel vy. To je všechno.“
„Můžete mi říct, kolik asi bylo hodin, když jste byl přepaden?“
Zamyslel se a chvíli seděl mlčky. Pak si dlaní otřel ústa, zadíval se na své prsty, znovu se otřásl a otřel si dlaň o kalhoty.
„No!“ pobídl jsem ho.
Pozvedl ke mně kalný pohled.
„Co?“
„Ptám se, kolik asi bylo hodin, když vás…“
„Aha… mohlo být tak devět. Naposled, co jsem se díval na hodinky, bylo za pět minut tři čtvrti na devět.“
„Dejte mi hodinky,“ požádal jsem.
Poslušně odepnul hodinky a podal mi je. Všiml jsem si, že má zápěstí plné fialových skvrn.
„Jsou rozbité,“ poznamenal.
Hodinky nebyly rozbité, byly rozmačkané. Hodinová ručička ulomená, minutová ukazovala čtyřicet tři minuty.
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se znovu.
„Jak to můžu vědět? Říkám přece, že jsem usnul.“
„A to jste se neprobudil, když vás někdo popadl za krk?“
„Bylo to zezadu,“ poznamenal zarputile. „A na zadku oči nemám.“
„Tak zvedněte bradu!“
Díval se na mě zarytě, úkosem, a já pochopil, že jsem na správné stopě. Vzal jsem ho dvěma prsty za dolní čelist a trhnutím jsem mu zvedl bradu. Sám pánbůh ví, co měly znamenat ty modřiny a škrábance na jeho hubeném žilnatém krku, ale řekl jsem s jistotou: „Přestaňte lhát, Hincusi. Škrtil vás zepředu a vy jste ho viděl. Kdo to byl?“
Pohodil hlavou a vymkl se mi.
„Jděte do háje!“ zasípal. „K čertu, co do toho strkáte čenich? Ať tady oddělali, koho chtěli, já s tím nemám nic společnýho a na ostatní kašlu… A musím se napít!“ zařval najednou. „Všecko mě bolí, chápete to, vy makovice policajtská?“
Nejspíš měl pravdu. Ať byl zapleten do čehokoli, k té vraždě vztah neměl, alespoň ne přímý.
„Dobře,“ řekl jsem, „půjdeme.“
„Kam?“
„Pro nějaké pití.“
Vyšli jsme do chodby. Vrávoral a chytal se mě za rukáv. Zajímalo mě, jak bude reagovat, až uvidí zapečetěný Olafův pokoj, ale on si toho vůbec nevšiml, zřejmě měl jiné starosti. Zavedl jsem ho do kulečníkového salónku, našel jsem na okně poloprázdnou láhev brandy, která tu zůstala ještě od večera, a podal mu ji. Dychtivě ji popadl a přisál se k jejímu hrdlu.
Díval jsem se na něho. Dalo se samozřejmě předpokládat, že je s vrahem nějak domluven, že tohle všechno bylo vymyšleno jen pro odlákání pozornosti, tím spíš, že právě Hincus přijel společně s Olafem, dalo se dokonce předpokládat, že vrahem je on sám a jeho společníci ho svázali dodatečně, aby měl alibi, ale něco mi říkalo, že tohle je příliš složité, než aby to byla pravda. Tedy on byl bezesporu docela zdráv, žádný tuberák nebyl a zřejmě nebyl ani právní zástupce ve věcech nezletilců. A navíc zůstávalo nevysvětleno, proč tak vysedával na střeše… Najednou se mi rozsvítilo. Připomněl jsem si všechny ty historky se zavřenou koupelnou, zapálenou dýmkou, tajemnými nápisy a vzpomněl jsem si, jak zelený a vyděšený byl Hincus, když ve dne sestupoval ze střechy.