Do tohoto schématu dobře zapadá i Hincusovo prohlášení, že byl jeden z jeho vaků zneužit a obratně změněn ve falešné zavazadlo, stejně jako okolnost, že paní Mausesová byla jediným člověkem, který Hincusova dvojníka viděl na vlastní oči.
V tomto obrázku zůstávalo pochopitelně ještě mnoho bílých a naprosto nepochopitelných míst. Ale bylo alespoň jasné rozvržení siclass="underline" Hincus na straně jedné, a Mausesovi, Olaf a Luarvik na straně druhé.
A v té chvíli mě napadlo, že možná zbytečně držím Hincuse pod zámkem.
Mauses si nejspíš myslí, že se Hincus pořád ještě válí pod stolem.
Uvidíme, jak se bude chovat, když se Hincus najednou objeví v jídelně u snídaně… Na to, kdo a jak svázal Hincuse a kdo a jak zabil Olafa, na to jsem se rozhodl zatím nemyslet. Zmuchlal jsem své poznámky, vložil je do popelníku a podpálil.
„Ke stolu, prosím,“ zapištěla někde nahoře Kajsa. „Ke stolu, prosím…“
14
Hincus byl už vzhůru. Stál uprostřed pokoje s dopnutými šlemi a utíral si obličej do velkého ručníku.
„Dobré jitro,“ řekl jsem. „Jak se cítíte?“
Díval se na mě úkosem, ostražitě, obličej měl trochu napuchlý, ale jinak vypadal docela dobře. Nezůstalo v něm nic z toho bláznivého, uštvaného zvířátka, které mi připomínal ještě před několika hodinami.
„Jakžtakž,“ zahuhlal. „Proč jste mě tady zamknul?“
„Měl jste nervový záchvat,“ vysvětlil jsem mu. Obličej se mu trochu zkřivil. „Ale nic hrozného. Šéf vám dal injekci a zamkl, aby vás nikdo nerušil. Půjdete se nasnídat?“
„Půjdu,“ prohlásil. „Nasnídám se a vypadnu odtud do horoucích pekel. A co jsem předem zaplatil za pokoj, to si vyzvednu zpátky.
Pěkná dovolená v horách.“ Zmuchlal ručník a odhodil ho. „Ještě jednu takovouhle dovolenou a budu pod kytičkama. Bez tuberkulózy…“
„Ano,“ souhlasil jsem. „Měl jste smůlu. Mohu vás jedině litovat…
No, o tom si ještě promluvíme.“
„O tom si nemáme co povídat,“ vykřikl za mnou zlostně.
Jídelna byla ještě prázdná. Kajsa rozestavovala talířky s obloženými chleby. Pozdravil jsem se s ní, přetrpěl jsem sérii grimas, vyslechl sérii hihňání a vybral jsem si nové místo zády k baru a čelem ke dveřím, vedle židle du Barnstokera. Jakmile jsem si sedl, vstoupil Simonet v tlustém pestrobarevném svetru, čerstvě oholený, s napuchlýma očima.
„To byla ale noc, inspektore,“ řekl. „Nespal jsem ani pět hodin.
Měl jsem nervy na pochodu. Pořád mi připadá, že se odněkud táhne mrtvolný pach, takový lékárnický, něco jako formalín…“ Usedl, vybral si chlebíček a pak se na mě podíval. „Našel jste?“ zeptal se.
„Jak co,“ odpověděl jsem.
„Aha,“ poznamenal a nejistě se uchichtl. „Moc krásně nevypadáte.“
„Každý vypadá tak, jak si zaslouží,“ poučil jsem ho a v tom okamžiku vstoupili Barnstokerovi. Oba byli jako jablíčka. Strýček měl do knoflíkové dírky frajersky vetknutou astru, jeho úctyhodné kučeravé šediny nadýchaně splývaly ve stříbrných pramenech kolem plešatého temene. Brun už zase měla brýle, nos jako předtím vrtošivě ohrnutý vzhůru. Strýček si mnul ruce a zamířil na své místo. Přitom se na mě díval podlízavě.
„Dobré jitro, inspektore,“ zašeptal něžně. „To byla strašná noc!
Dobré jitro, pane Simonete. Viďte?“
„Dobrý den,“ zamumlalo děťátko.
„Dal bych si koňak,“ řekl Simonet trochu lítostivě. „Ale ono se to asi nesluší, co? Nebo to nevadí?“
„A jak si stojí naše věci, inspektore?“ zeptal se du Barnstoker pochlebnicky.
„Pátrání se dostalo na stopu,“ oznámil jsem. „Policie má v ruce klíč. Dokonce mnoho klíčů. Celý svazek.“
Simonet znovu nasadil svůj chechtot, ale hned se zatvářil vážně.
„Asi budeme muset strávit celý den v domě,“ povzdychl si du Barnstoker. „Nejspíš nebude povoleno opustit dům…“
„Proč by ne?“ namítl jsem. „Jak je libo. A čím víc se bude odcházet, tím líp.“
„Uprchnout se stejně nikomu nepodaří,“ dodal Simonet. „Spadla ta lavina. Já bych ovšem mohl zmizet přes skály…“
„Ale…,“ navázal jsem.
„Ale v tomhle sněhu se ke skalám vůbec nedostanu, to za prvé. A za druhé, co tam budu dělat? Poslyšte, panstvo, pojďte na procházku po silnici, podíváme se, jak to vypadá v Trychtýři…“
„Vy byste to povolil, inspektore?“ informoval se du Barnstoker.
„Zajisté,“ odpověděl jsem a v tom okamžiku vstoupili Mausesovi.
Ti byli taky jako jablíčka. Lépe řečeno, madam byla jako jablíčko, jako broskev… jako zářivé sluníčko. A co se týče Mausese, ten starý paprika zůstal paprikou. Nikoho nepozdravil, v chůzi usrkával z hrnku, došel ke své židli, žuchnul na ni a přísně se podíval na obložené chlebíčky před sebou.
„Dobré jitro, pánové,“ zazvonila křišťálovým hláskem paní Mausesová.
Zašilhal jsem po Simonetovi. Ten zase šilhal po paní Mausesové.
V očích se mu zračila jistá pochybnost. Pak křečovitě cuknul rameny a pustil se do kávy.
„Máme kouzelné ráno,“ pokračovala paní Mausesová. „Takové teplo, sluníčko. Chudák Olaf! Takové ráno a on se ho nedožil.“
„Všichni tam musíme,“ prohlásil najednou Mauses chraptivě.
„Amen,“ připojil du Barnstoker zdvořile.
Zadíval jsem se na Brun. Seděla načepýřená, s nosem zabořeným do koflíku. Dveře se znovu otevřely a objevil se Luarvik L. Luarvik v doprovodu hoteliéra. Majitel se smutně usmíval.
„Dobré jitro, panstvo,“ pronesl. „Dovolte, abych vám představil pana Luarvika Luarvika, který přijel dnes v noci. Cestou ho stihlo neštěstí a my mu pochopitelně neodmítneme pohostinství.“
Soudě podle vzezření pana Luarvika L. Luarvika to muselo být neštěstí opravdu strašlivé a on naše pohostinství potřeboval jako sůl.
Hoteliér byl nucen vzít ho za loket a doslova ho vmáčknout vedle Simoneta na místo, kde jsem původně seděl já.
„Těší mě, Luarviku,“ zachraptěl pan Mauses. „Tady jsou samí dobří lidé, Luarviku, můžete se tu cítit jako doma.“
„Ano,“ odpověděl Luarvik, jedno jeho oko směřovalo na mě, druhé na Simoneta. „Krásné počasí. Úplná zima…“
„Na tom houby záleží, Luarviku,“ řekl Mauses. „Radši moc nemluvte a víc jezte. Vypadáte vyčerpaně… Simonete, jak to bylo s tím vrchním? On snědl někomu filé nebo co…“
A teprve teď se objevil Hincus. Vstoupil a okamžitě se zarazil.
Simonet začal znovu vykládat o tom vrchním, a zatímco vysvětloval, že zmíněný vrchní žádné filé nejedl, že to bylo všechno naopak, stál Hincus na prahu a díval se na něho, ale přitom nespustil z očí ani manžele Mausesovy. Sledoval jsem ho a nešlo mi to na rozum. Paní Mausesová jedla toasty, upíjela smetanu a nadšeně poslouchala únavného vtipálka. Pan Mauses sice po Hincusovi stočil pohled, ale naprosto lhostejně, a hned se zase věnoval svému hrnku. Na rozdíl od nich Hincus výraz svého obličeje ovládat nedokázal.
Nejdřív se zatvářil tak vyjeveně, jako by byl dostal ránu palicí do hlavy. Pak se mu na tváři objevila neskrývaná radost, až nepříčetná, najednou se dokonce rozzářil dětským úsměvem. Pak vztekle vycenil zuby a vykročil vpřed se zaťatými pěstmi. Ale k mému velkému údivu se nedíval na Mausesovy. Díval se na Barnstokerovy, nejdřív vysloveně připitoměle, pak s ulehčením a radostí, nakonec zlostně a nějak škodolibě. Tu postřehl, že ho pozoruji, uvolnil svaly v obličeji a se sklopenýma očima zamířil na své místo.
„Jak se cítíte, pane Hincusi?“ otázal se du Barnstoker a účastně se naklonil kupředu. „Ten zdejší vzduch…“
Hincus po něm zuřivě zakoulel žlutýma očkama.
„Copak já, já se cítím dobře,“ odpověděl a sedl si. „Ale jak se cítíte vy?“
Du Barnstoker se v údivu opřel o opěradlo židle.
„Já? Děkuji…“ Pohlédl nejdřív na mě, potom na Brun. „Jestli jsem se nějak dotkl, nějak nechtěně…“
„Tak co, nevyšlo to?“ pokračoval Hincus a zuřivě si cpal ubrousek za límec. „Pohořel jste, kamaráde!“