„Sbal si fidlátka,“ řekl plukovník, ale hned si to zase rozmyslel. „Ačkoli, ty vem ďas… Přece tady nebudeš tvrdnout. Letíme domů.“
Ohlédl jsem se na raketoplán a přikývl. To je pravda, jaká já tady mám fidlátka: pár suvenýrů, nějaké prádlo…
A počtáře!
Bylo to jako rána na solar.
Jako by se mi najednou vrátilo vědomí.
Kde je počtář?!
Nejdřív jsme vrazili do autobusu, pak já letěl k přechodové komoře — a reptiloid si mezitím rozvazoval to pojistné lanko.
Kde je?
„Alexandre Olegoviči,“ zašeptal jsem. Danilov se zamračil. „Alexandre Olegoviči, tam je eště…“
Danilov mě popadl za rukáv a mlčky mě táhl k lodi. U otevřeného nouzového východu už stál samopalník, ale dovnitř zatím nevstoupil nikdo.
„Proč jsi nevysunul schůdky?“ zeptal se a zadíval se na vstup do lodi.
„Měl jsem naspěch,“ hlesl jsem provinile.
„Spěch je dobrej jen občas, však víš kdy… Povysaď mě trochu!“
Sledován pozorným pohledem samopalníkovým jsem plukovníka povysadil, ten se přitáhl nahoru a zmizel uvnitř. Za okamžik se z boku lodi pomalu vysunuly schůdky.
„Tak dělej,“ ozvalo se z útrob raketoplánu.
Danilov zatím stál v přechodové komoře, nikam dál nešel. Když jsem vylezl za ním, otevřel dveře do nákladového prostoru a zamyšleně si prohlédl štosy kortrizonu.
„Já vám něco musím říct, Alexandre Olegoviči,“ spustil jsem pološeptem.
„Ty nemusíš vůbec nic,“ oznámil mi plukovník, aniž se otočil. „Každej pilot něco pašuje, Petře. Já tomu rozumím. Vem si tu svejch pět švestek a jdem.“
„Ale to jsem nemyslel, to vůbec ne!“
„Hoď sebou!“ štěkl po mně plukovník. „Já prohlídnu náklad a ty se sbal.“
Jako omráčený jsem vklopýtal do pilotní kabiny.
Na řídicím pultu blikaly indikátory. Pod ním ležel povalený jumper. Na sklech se zvenčí dál skvěly rajčatové skvrny. Z otevřené skříňky vypadl balíček čistého prádla, zataveného do fólie.
Pro jistotu jsem prohlédl všechny police ve skříňce i v lednici.
Ale proč mi není divné, že je reptiloid fuč?!
Jistě, byl to šok, když stroj narazil do toho autobusu. A pak ta úleva, když mi šofér řekl, že uvnitř žádní mrtví nejsou.
Ale proč jsem tak snadno zapomněl, a to nadobro, že je tu taky počtář?
Vybavil jsem si poslední okamžik, kdy jsem ho viděl. A rychlý dotek jeho tlapky… Té tlapky, která tak snadno dokázala vymazat paměť počítače.
Člověk není stroj. Ale existuje tenhle rozdíl taky pro počtáře? Donutil mě na svou existenci zapomenout — a co na tom, že to bylo jen na chvilku?! No a zatímco jsem se šoférem popíjel vodku a cpal se čínskými rajčaty, on zmizel!
Samosebou jsem moc dobře věděl, co mám dělat. Mám všechno okamžitě ohlásit Danilovovi, aby nechal uzavřít celou oblast. A pak by přišla šťára… Vojáci, psi, vrtulníky i místní obyvatelstvo. Rozkaz by zněclass="underline" Najít šupinatého Karla!
Jistě, jsem člověk mírně naivní a vím o tom. Ale že bych byl tak naivní?
A kdo mi to vůbec uvěří? Po Cizákovi už v lodi nezbyla jediná stopa. U mě doktoři s největší pravděpodobností prokážou veškeré symptomy otřesu mozku a stresu. Pak pro pořádek terén mírně pročešou a nenajdou nikoho. Počtář ti to doopravdy dokonale propočítal. Teď může třeba někde ležet zahrabaný v zemi nebo se za pomoci nějakých těžko představitelných transformací proměnit v kance, strom nebo kámen… Nebo se taky rychlostí tři sta kilometrů v hodině dál žene po silnici. Co my o nich víme, o Cizácích, obzvlášť o tak vzácných, jako jsou počtáři?
Mě pak bude čekat už jen špitál a stažení z aktivní služby. Pro jistotu. Pak nepříliš vysoký armádní důchod a práce učitele vojenské přípravy ve škole, inženýra na závodě nebo řidiče. Budu stejně jako Kolja jezdit s finskými jogurty či s polskou šunkou a vykládat svým novým kumpánům historky o dalekých světech.
„Jsi sbalenej, Péťo?“ Na mé rameno dolehla Danilovova tlapa. Až jsem se zachvěl.
„Nnno… skoro.“
Pod jeho dobromyslným dohledem jsem popadl bundu a tašku se suvenýry — samozřejmě povolenými, já nejsem žádný pašerák! Navykle jsem přistoupil k pultu a postupně odpojil všechny palubní systémy. Teď už se lodi bude věnovat havarijní tým.
„Tenhle ptáček už si asi nezalítá,“ poznamenal suše plukovník.
Obhlédl jsem malou pilotní kabinu a polkl nasucho. Přece jen jsem na tuhle spirálu byl zvyklý, však jsem v ní absolvoval dvanáct letů…
„Nebuď smutnej. Přece nebudeš furt lítat na škrpálu. Já ti rád pomůžu. Když budeš chtít, můžeš dělat druhýho pilota na mým buranu.“
To mě tak ohromilo, že jsem se ani nezmohl na odpověď. Danilov mi nabízí místo ve své posádce! A tím pádem i ty nejzajímavější a finančně nejvýhodnější cesty!
„Pojď,“ postrčil mě plukovník lehce směrem k východu. „Vrtulník už čeká.“
Nezapomněl jsem tu ještě něco?
„Hned…“ sáhl jsem nad pult a přetrhl vlasec, na němž se pohupoval plyšový myšáček. Pak jsem strčil hračku do kapsy a provinile loupl očima po Danilovovi.
Ten se ale nerozesmál.
Když jsme vzlétali, po silnici už sem přijížděly tři zaplachtované náklaďáky plné vojáků, dvě osobní auta a obrněný transportér. Danilov si kolonu změřil spokojeným pohledem.
„Tak jaký máš plány, pilote?“ snažil se překřičet hluk motorů. „Uspořádáme tiskovku?“
Prudce jsem zakroutil hlavou — to by tak ještě scházelo, lhát na celý svět!
„Správně,“ schválil mi mé rozhodnutí. „Však voni do zejtřka počkaj.“
Už dávno jsem věděl, že Danilov není jen nejlepší pilot Transaera a pýcha ruské kosmické flotily. Slyšel jsem totiž, že je taky pracovník kontrarozvědky a majitel řádného balíku akcií naší společnosti. Asi to tak bude, protože jinak by rozhodnutí nečinil tak snadno.
„Cvakni si!“ a Danilov mi podal elegantní láhev. Pravý armagnac… Po tom šoférském hnusu se mi ještě pořád dělalo špatně od žaludku!
Poslušně jsem si lokl.
„Ten šofér byl vožralej, co?“ zajímal se věcně plukovník. Zakuckal jsem se a pokrčil rameny. „No nic, necháme ho na pokoji! Koneckonců tě přece zachránil. A tu popelnici mu zaplatíme, to nestojí za řeč!“
Vrtulník chvíli sledoval silnici a pak zabočil doprava, přímo ke Svobodnému. Já zíral na vystříhaný zátylek pilota a uvažoval o tom, jak jsem v tuhle chvíli mohl být šťastný.
Návrat z daleké cesty, zázračné nouzové přistání, povýšení a nakonec i místo v prestižní Danilovově posádce… K tomu poprask v médiích, nějaký ten řád z rukou prezidenta… To by měl děda radost!
S hlavou zabořenou do dlaní jsem se díval na přibližující se hlavní budovu kosmodromu. Pod námi se táhly sklady, pavučina kolejnic a jakési odporně špinavé, černé vodní nádrže. Před hodinou jsem tudy prolétal a byl si jistý, že brzy bude po mně. Teď se vracím, ale u srdce je mi těžko…
„Jsi v pořádku, Petře?“ naklonil se ke mně plukovník. „Nebolí tě hlava? Nelítaj ti mžitky před vočima?“
Je to skvělý chlap, to tedy ano. I když je to lampasák od tajné služby…
„Všechno v pořádku, Alexandře Olegoviči.“
Přikývl a znovu mi podal láhev.
„A pěkně do dna. Doktorům se stejně nevyhneš, Petře, to se nedá nic dělat… Vidíš, co se jich tu seběhlo?“