Vrtulník už začal klesat na přistávací plochu. Na té už skutečně stály dvě bílé sanitky.
„Nařídím, aby ti v hotelu připravili nějakej pěknej pokoj,“ uvažoval mezitím Danilov nahlas.
„To ne, Alexandře Olegoviči. Já bych radši domů,“ poprosil jsem ho.
Danilov zmlkl a zvědavě na mě pohlédl. Pak přikývclass="underline"
„No dobře. Já ti rozumím, pilote. Takže: nejdřív lékařská prohlídka, pak voběd a pak tě dopravíme do Chabarovska. Na večerní letadlo do Moskvy to stihneš.“
Kapitola čtvrtá
Doktoři mě trápili celou hodinu. Nejdřív rentgen, pak všelijaké testy, encefalograf a dokonce i gastroskopie. Z jejich drápů jsem unikal s přesvědčením, že na jásot nad mou spásou je ještě brzy. Z oběda, který mi Danilov slíbil, se vyklubal malý banket s náčelníkem kosmodromu generálem Kiseljovem a asi deseti dalšími jeho podřízenými. Reportéry, jichž se sem prý už sjelo na padesát, dovnitř naštěstí nepustili. Zato tu byli dva Američané z Delty, kteří se minulé noci vrátili z Karinnari-3 — bělozubí usměvaví šviháci.
„Na hrdinství ruských pilotů!“ pronesl první přípitek seschlý stařeček Kiseljov a obrátil do sebe svou sklenku. Američané zatleskali a já se taky musel napít.
Během dvaceti minut zavládl v malém sále chaos a hluk. Všichni povstali, rozdělili se do malých skupinek a živě se přeli o všechno možné. Uhlazený banket se rázem proměnil v čistě ruskou pitku. S hrůzou jsem sledoval, jak si američtí piloti s ruským generálem bujaře připíjejí na družbu a bratrství. Důstojníci do sebe lili koňak a vodku a zajídali to malinkými chlebíčky se šunkou a kaviárem. Měl jsem pocit, jako by lidí v místnosti neustále přibývalo. Ke stropu v mračnech stoupal cigaretový dým a v talíři se salátem, po němž jsem sáhl, se přímo uprostřed skvěly dva čadící nedopalky.
Z chaosu se na okamžik vynořil Danilov. Pohlédl na mě, pak chytil číšníka, který zrovna běžel kolem (byl to vojáček v bílém plášti), a něco mu nařídil. Za minutu mi vojáček na velkém tácu přinesl talíř boršče.
„Najez se,“ poradil mi plukovník, který se nečekaně objevil přímo za mými zády. „A toho kolem si moc nevšímej, lidi z toho ráno byli celý nesvý…“
Jako bych já nesvůj nebyl!
To šílenství trvalo ještě asi půl hodiny. Já se jen hrbil nad stolem, z celého srdce jsem si v tu chvíli přál, abych byl pokud možno co nejnenápadnější, a rychle jsem dojídal boršč. Jeden z Američanů se ovšem prodral až ke mně, celý se rozzářil, vytáhl fotoaparát a několikrát si mě vyblejskl. Záběr přitom vždy zásadně komponoval tak, aby se v něm objevilo i několik prázdných lahví od vodky. Pomalu se mě začal zmocňovat vztek, ale ve chvíli, kdy zmatený dav už tvořilo nejméně třicet lidí, budících dojem, jako by se plukovníci množili dělením a generálové řízkováním, se naštěstí opět objevil Danilov. Měl jsem dojem, že nepije o nic méně než ostatní, ale byl naprosto střízlivý.
„Tak tyhle fotky očekávej někde v Playboyi,“ potěšil mě úvodem. „Odpočinek ruského hrdiny — takhle nějak by se to mohlo jmenovat… Vytrať se k východu, já tam budu hned.“
„A co…“
„To je v pořádku, svou roli celebrity už máš za sebou. Pusť to všechno z hlavy a plav.“
Vstal jsem od stolu a s telecím úsměvem ve tváři jsem se začal proplétat k východu. U teď již opuštěného stolu stál pomenší ostýchavý major a ze zbylých chlebíčků sbíral do mikrotenového sáčku kousky šunky a lososa.
„Zdravím vás, Péťo!“ řekl poněkud stydlivě a podal mi ruku. „Já jsem Maxim, Maxim Giller. To já jsem vás dneska naváděl…“
„Díky, Maxime,“ poděkoval jsem mu od srdce.
„Mám doma kočky,“ přiznal se mi. „Je to velice vzácná rasa — bez srsti, víte?“
Pokýval jsem hlavou.
„Tak jsem se rozhodl, že jim udělám radost… tohle je přece jen opravdové maso, a ne nějaký Whiskas!“
„Tak to jim k tomu přidejte i sýr!“ poradil jsem mu.
Nadšeně přikývclass="underline"
„No ano, na tom si taky pochutnají…“
Proklouzl jsem kolem číšníků a dostal se do Kiseljovova předpokoje. Vchod tu střežili dva seržanti se samopaly. Když mě spatřili, vypjali se jako strunky. Posadil jsem se na první židli, co mi přišla do cesty, a otřel si z čela pot.
No to je hrůza!
Seržanti předváděli divy pořadové přípravy.
„Bejvaj tu takový veselice často, kluci?“ zeptal jsem se.
„Ale ne, tak dvakrát tejdně, soudruhu majore…“
„Copak vy jste tady u nás ještě nikdy nebyl?“ zajímal se druhý, o něco kurážnější samopalník.
„Ne,“ přiznal jsem se.
Obvykle jsem koukal všechny návratové formality stihnout co nejdřív, tak za půl dne. Absolvoval jsem prohlídky, podepsal předávací protokoly a odevzdal raketoplán, vzal jsem si letenku a diety a nějakým šikovným autobusem nebo vrtulníkem cestoval do nejbližšího města s letištěm, odkud jsem co nejrychleji odlétal do Moskvy. Nanejvýš jsem si dal sklenku koňaku s náčelníkem směny ve středisku řízení letů nebo jedno dvě piva s nějakým kolegou pilotem…
Bouchly dveře a v předpokoji se objevil Danilov. Seržanti znovu zkameněli.
„Tak jsi tady. Výborně,“ poznamenal spokojeně. „Takže jdem. Jo, a ten film jsem Jonathanovi osvítil…“
„Opravdu?“
„No, dělal jsem, že si ten jeho aparát chci prohlídnout a přitom jsem ho náhodou otevřel,“ ušklíbl se plukovník. „Ale teď už dělej, ať ti to neuletí.“
„Musím se eště stavit pro svoje věci…“
„Jdeme!“
Když jsme dobíhali k vrtulníku, rotor už se roztáčel. Hned vedle stál mladý poručík, který si jednou rukou držel neposlušnou brigadýrku a druhou mi podával můj malý kufřík.
„Něco jsem ti tam přihodil,“ poznamenal na půl úst Danilov. „Neboj, bomba to rozhodně není. Jen dárek pro tvýho dědu. Bejval bych mu to zavez sám, ale musím tu eště den smrdět… Poručíku, vy tady Chrumova doprovodíte až k letadlu.“
„Provedu!“
Ještě jsme se s Danilovem na rozloučenou objali a já se vyškrábal do mašiny. Za mnou do vrtulníku vklouzl i poručík.
„Za pár dní ti brnknu!“ křikl ještě Danilov. „A pozdravuj ode mne dědu, Péťo!“
To s tím dědou mě překvapilo, ale na vyptávání, odkud ho plukovník zná, už nezbyl čas. Vrtulník zvolna stoupal.
„To bychom stihnout měli,“ podíval se poručík na hodinky. „Určitě…“
Nakonec bychom to bývali nestihli, ale start letadla společnosti Transaero z Chabarovska do Moskvy se neznámo proč o půl hodiny zdržel. Sotva jsme vyskočili z vrtulníku, přihnala se k nám stařičká volha s blikajícím nápisem FOLLOW ME! Vzápětí už jsme se přes celou letištní plochu řítili k boeingu. Poněkud pozdě jsem si uvědomil, že jsem si vlastně ani nevyzvedl letenku.
Na schůdkách stály dvě letušky a zadumaně pokuřující kapitán letadla. Poručík splnil Danilovův rozkaz doslova — dovedl mě až pod schůdky, předal mi můj kufřík, zasalutoval a vzdálil se.
„Moc mě těší!“ podal mi ruku pilot. „Já jsem Gennadij.“
Letušky se usmívaly a prohlížely si mě s netajeným zájmem.
„Nápodobně,“ ozval jsem se s rozpaky. „Já jsem Petr. Ale pokud jde o letenku…“
Kapitán se rozchechtal a vecpal mě do útrob boeingu.
„Jestli chceš, můžeš ke mně do kabiny,“ navrhl mi. „Už jsi někdy pilotoval sedmasedmdesátku? Raketoplán to samozřejmě není, ale stejně…“