„Díky, to snad radši ne,“ zakroutil jsem hlavou. Samozřejmě by se mi docela zamlouvalo odstartovat s dopravním boeingem, ale ne ve chvíli, když je plný lidí!
„No nic, kdyby sis to náhodou rozmyslel, tak přijď…“
Posadili mě do poloprázdné první třídy. Tam už se nudilo několik Číňanů a Japonců v solidních podnikatelských oblecích, pár výrazně nalíčených stárnoucích dam a také několik mladých finančníků v hypermódních šatěch z karrinarské „vlněné bavlny“. Všichni se na mě zadívali jako na povel. Japonci si vzápětí začali cosi tiše štěbetat a pak jsem byl obdařen několika zářivými úsměvy.
Úsměvy jsem poněkud nuceně opětoval, hodil jsem kufřík nahoru do police a uvelebil se do širokánského křesla vedle podřimujícího pána, zřejmě vysokého státního úředníka. Zavřel jsem oči a předstíral, že jsem hned usnul.
Nad hlavou mi cosi cvaklo a ozval se Gennadijův hlas:
„Vážené dámy, vážení pánové, společnost Transaero se vám omlouvá za malé zdržení z technických důvodů…“
Zavrtěl jsem se ve snaze zaujmout co nejpohodlnější polohu. Letadlem proběhla letuška a cosi všem cestujícím zdvořile šeptala. Pak se na okamžik zastavila u mě, zapnula mi bezpečnostní pás a spěchala dál. Boeing pomalu roloval na start.
„Jsem nesmírně potěšen, že mohu na palubě našeho letadla uvítat statečného kosmonauta Petra Chrumova, jehož hrdinství zachránilo tisíce lidských životů,“ pokračoval mezitím kapitán. Všichni cestující první třídy se pohotově roztleskali. Nezbylo mi než oči zase otevřít a rozdat ještě pár křečovitých úsměvů.
Ale nevadí — ono tohle břímě slávy nikdy není nadlouho. Boeing se mezitím zvolna rozběhl po ranveji, nemotorně vzlétl a vzápětí nasadil k táhlému oblouku. Cestující ve svých křeslech ztuhli a srdnatě se zahleděli před sebe. Pohlédl jsem oknem ven na vzpínající se letištní plochu, volně jsem vydechl a uvolnil se.
Brzy už budu doma.
Kdyby nikomu, tak dědovi o tom svém dobrodružství vyprávět musím.
Po zádech mi přeběhl chlad.
Veliká je moje rodná země!
Dokonce i když přes ni přelétáte americkým tryskovým letadlem.
Cesta trvala skoro šest hodin. Docela jsem se vyspal, jen jednu chvíli jsem se po laskavém šepotu letušky na chvilku probudil a najedl se. Všechno by vlastně bylo báječné, kdyby se v této chvíli po planetě Zemi nepromenoval počtář. Cizák. Lstivý a úskočný nepřítel, jehož jsem do svého domova vpustil já sám. Co jsem to vyvedl?
V polospánku se mi zdálo cosi zcela šíleného. Po vrcholku betonové přehradní hráze se plazil reptiloid, opásaný kulometnými pásy. Jeho malá očka se zrádně leskla. Připravoval nějakou diverzi, protože v dáli se tyčily antény skobáckého štábu. Počtář teď vyhodí vodní elektrárnu do vzduchu, antény přestanou fungovat a Země zbavená obrany padne do cizáckých rukou…
Asi jsem v dětství četl až příliš mnoho knih o špionech. Děda má celý jeden pokoj zastavěný knihovnami s detektivní a špionážní literaturou. A jen si v nich číst mu nestačí, on si z nich s notebookem na kolenou dělá excerpta…
„Za několik minut náš stroj přistane na letišti Šeremeťjevo jedna. Vraťte se na svá místa, zapněte si bezpečnostní pásy a během přistání prosím nekuřte…“
Nad Moskvou se právě stmívalo. Boeing hladce přistál a dojel k terminálu. Mí sousedé se chvatně chystali k odchodu a halili svá těla v drahých oblecích do neméně drahých kabátů, plášťů a bund. Nějaká starší dáma mě obdařila pronikavě tajemným pohledem, kdežto můj rozespalý soused prudce zakroutil hlavou a vytřeštil na mě oči tak, jako by vůbec nechápal, kde jsem se vedle něj vzal.
„Petře!“ zavolal na mě ze dveří pilotní kabiny Gennadij a zamířil ke mně. „Zrovna mi oznámili, že venku na tebe čekají novináři… Co ty na to?“
V mé tváři si zřejmě přečetl všechno. „Jasně, tak jdem.“
A tak jsem společně s kapitánem a jednou letuškou vystoupil přímo na letištní plochu. Kráčeli jsme po betonu ke služebnímu východu. Vzduch byl vlhký a těžký jako před deštěm.
„Kam se teď chystáš?“ zajímalo kapitána.
„Domů.“
„Do Hvězdného městečka?“
„Ale ne, normálně domů. K dědovi do Peredělkina.“
„A čeká tu na tebe někdo?“
„Jedině novináři.“
„No, dobře. Tak se měj. A až s námi příště poletíš, tak se stav u mě v kabině.“
Přikývl jsem a podal pilotovi ruku.
„Možná se nakonec stane, že já taky…“ Pilot se ostýchavě usmál. „Každopádně jsem si podal žádost.“
„Ale tam přece berou jen vojenský piloty,“ vyhrkl jsem nechápavě.
„To už neplatí. Před týdnem vyhlásili, že do astrokurzů berou každého s průkazem obchodního pilota.“
To jsou mi věci…
„A jak je mezi hvězdami?“ zeptal se ještě kapitán. Naprosto vážně a bez ironie.
Podíval jsem se na letištní budovy, na bloumající autobusy a girlandy přistávacích světel.
„No, vcelku normálně…“
Vstoupili jsme do budovy.
Vrátit se domů je ohromná věc. To člověka přejde i stesk po jumpové euforii. Vstoupil jsem služebním vchodem do budovy, rozhlédl se a vydal se napříč letištní halou. Všude se tu motali lidé, kteří do bývalé ruské metropole zrovna přiletěli nebo se naopak na cestu teprve chystali, všude zářily třpytné výklady obchodů. Kosmonaut, který se ještě včera motal někde v mezihvězdném prostoru, tady nikoho nezajímal.
Což bylo báječné.
Když už jsem se chystal vlézt do taxíku, najednou jsem zaslechl křik:
„Petře! Chrumove!“
Ztěžka mě dobíhal kapitán boeingu.
„Sakra…“ Zastavil se a rychle oddechoval. „Měl jsem co dělat, abych tě dohnal.“
„Co se děje?“
„Venku na tebe čeká auto. To by mi utrhli hlavu, kdybych ti to nestihl říct.“
„Ale proč?“
Pilot jen otráveně mávl rukou. Z letištní haly jsme vycházeli obklopeni vlezlými nabídkami:
„Já nejsem drahej, pánové… Tak kam to bude, mládenci? Potřebujete někam do centra?“
Gennadij se na taxikáře zaškaredil a vysvětlil mi:
„Včera tu někoho z našich okradli. Taky… nasedl do černýho taxíka. Tak ho zmlátili a o všechno obrali. Proto firma vydala pokyn, že z letiště bude všechny vozit služebníma autama.“
„A koho to zmlátili?“
„To nevím. Ale to ti určitě řeknou.“
Došli jsme na stanoviště služebních vozů. Gennadij se rozhlédl.
„Támhle je to… To šedivý volvo. Zatraceně, ještě že jsem tě dohnal…“
Služebních aut jsem využíval často, jenže dřív jsme z letiště směli jezdit i soukromě.
Nějak mi nelezlo do hlavy, že někdo může zmlátit a oloupit kosmonauta. Jednoho z těch, co v Galaxii bojují o to, aby v ní své místo měla i Země.
„Měj se, Petře…“ Pilot mi podal ruku. „Jsi dobrej kluk…“
„Jenže?“ napověděl jsem mu.
„Jak to myslíš?“ zrozpačitěl Gennadij.
„Jsi dobrý kluk, jenže…“
Pilot přikývclass="underline"
„Asi to tak bude. Dobrý, jenomže až moc. Až moc seriózní. Tak se měj…“
Posadil jsem se dozadu. Na předním sedadle vedle řidiče volva seděl ponurý bodyguard z firemní bezpečnostní služby.
„Ty jsi Chrumov?“ přesvědčil se řidič.