„Jo. Vy tu na mě čekáte?“
„Už přes hodinu. Mělo to zpoždění. Kam pojedeme?“
„Do Peredělkina.“
Řidič přikývclass="underline"
„Rozumím. Už jsem tě tam jednou vez, vzpomínáš si?“
Pro jistotu jsem přikývl.
„Ta pakáž už taky neví, co by roupama dělala,“ zavrčel řidič. Auto vyklouzlo z parkoviště a prudce se rozjelo po široké silnici. „Teď musíme všechny naše lidi vozit až domů.“
Asi minutu jsem naslouchal jeho výlevům o černých taxikářích, výbuchu kriminality i věčných slibech primátora Poljankina, že s tímhle prokletím bude jednou provždy skoncováno — až jsem z toho všeho najednou začal dřímat.
Když jsme přijeli do slavné spisovatelské osady, byla už úplná tma. Řidič mě vzbudil a já ochrance u vjezdu ukázal svou propustku. Blížil se večer, už druhý večer tohoto dne, ale protože jsem spal, zrodil se ve mně pocit, jako by tentokrát bylo opravdu světlo jen pár hodin.
„Teď doprava,“ zavelel jsem. „A u Pasternakovy vily eště jednou…“
„Která to je?“
„Přece támhleta…“
Řidič mistrovsky odbočil do úzké uličky a zeptal se:
„Ten Pasternak je taky vod naší společnosti?“
Vyrazilo mi to dech a já honem nevěděl, jak zareagovat.
„Ačkoli ne, ten se snad menuje Patěrnyj,“ zauvažoval řidič. „A jo! To bude ten spisovatel, žejo?“
„Jo,“ přikývl jsem bezbranně. „Spisovatel. Básník. Dost slavnej…“
Řidič spokojený se svým vzděláním si začal tichounce pohvizdovat. Kamenný zátylek bodyguarda se nečekaně pohnul a nečekaně měkký, kultivovaný hlas pronesclass="underline"
„Být slavný není pěkné…“
Tahle náhodná setkání jsou moc divná věc… Auto mezitím zastavilo u dědova domku a já vystoupil. Snažil jsem se ještě prohlédnout si bodyguardovu tvář, ale nic z toho nebylo, v autě byla tma.
„Díky, kluci,“ řekl jsem jen. Volvo hladce odšelestilo.
A já zůstal sám s dědou.
Kdybych řekl, že se dědy bojím, nebyla by to pravda. Nebál jsem se ho ani jako malé dítě. Kluci se obvykle trochu bojí svých otců — a to je správné. Jenže já v životě neměl příležitost zjistit, co je to laskavá maminka a přísný otec.
Moji rodiče zahynuli. Byly mi tehdy teprve dva roky. Spadli s letadlem; bylo to zpropadené tučko stočtyřiapadesátka, tedy mašina, kterou měli z provozu stáhnout už někdy v devadesátých letech minulého století. A mě pak vychovával dědeček — pokud se tomu dá říkat výchova.
Chvilku jsem přešlapoval před brankou. Zamčená nebyla, protože celé Peredělkino mělo dokonalou ostrahu.
Teď si to zkrátka pěkně odskáču.
Strčil jsem do branky a vstoupil dovnitř. Za stromy v zahradě zářila okna domu — jedno tlumeně dole v předsíni a druhé jasněji; to vedlo do dědovy pracovny v prvním patře. Těsně před domem se od stromů odlepil němý černý stín a vrhl se ke mně. Zůstal jsem stát a dovolil jsem Tyranovi, aby mě očichal. Teprve pak jsem se zeptaclass="underline"
„Tak co? Poznáváš mě?“
Kavkazský ovčák je pes, jak má být. Tyran asi pět vteřin studoval mé kalhoty a pak se položil napříč přes chodník. Teď se bude dožadovat pozornosti, mizera. Nevím, jak to přijde, ale to zvíře se mě za celé čtyři roky svého psího života prostě nenaučilo vnímat jako pána. Chápalo mě spíš jako kumpána pro své hrátky, popřípadě jako nástroj na škrabání břicha. Přinejmenším v této chvíli jsem si v jeho očích přečetl přesně tohle.
„Ty si teda pěkně drzej, kamaráde,“ řekl jsem vyčítavě a psa překročil. Vytáhl jsem z kapsy klíč a začal odemykat. Tyran se ze všech sil snažil tvářit, že mu to vůbec nevadí a že si na chodník lehl jen proto, aby si trochu odpočinul.
Vstoupil jsem do domu a pečlivě za sebou zavřel. Ochranka je dobrá věc, pes v zahradě svůj Pedigree Pal taky nežere jen tak zbůhdarma, ale spolehlivý zámek je spolehlivý zámek.
„Nejsi unavený, Péťo?“
Znehybněl jsem a pohlédl nahoru točitým schodištěm, které vedlo z předsíně do patra. Puklý stařecký hlas ke mně zazníval z pracovny. Děda si určitě nechal dveře otevřené, aby slyšel, až přijdu.
„Ne, dědo!“
„Tak pojď nahoru!“
S lehkým smutkem jsem se podíval na dveře svého pokoje. Teď kdybych se tak mohl svalit do své měkké, mírně rozviklané a rozvrzané postele, která mi právě proto byla ještě bližší… A pustit si z přehrávače třeba mořský příboj… Nebo ne, spíš otevřít okno dokořán a naslouchat zvukům sadu…
„Tak Petře Daniloviči!“ zařval děda.
„Už jdu!“ vrhl jsem se ke schodišti.
Schody byly nízké a pohodlné, asi proto, aby z nich stařičtí ruští spisovatelé nepadali a nepůsobili tak národní literatuře nenahraditelné ztráty. Cestou do prvního patra jsem opsal celý kruh. Dveře do pracovny byly opravdu otevřené, kdežto od těch ostatních, už dávno a jakoby navždy zavřených, vanula tma a osamění. Je to tu, marná sláva, dost ponuré — jak se tady asi dědovi beze mne žije?
Ale seznamte se: Andrej Valentinovič Chrumov, bývalý psycholog a spisovatel, bývalý účastník jednání planety Země s galaktickým Konkláve, muž, kterému se říkalo Himmler kosmického věku, tlustý sedmdesátiletý stařec a jinak můj děd…
Seděl v prastarém koženém, kdysi hnědém křesle, které ovšem společně s jeho vlasy za ta léta téměř zbělelo. A mlčky si mě prohlížel. Na stole svítil displej notebooku, kdežto v rohu místnosti na chatrné knihovničce trůnil a tiše brumlal televizor.
„Co je, dědo?“ zeptal jsem se tiše.
Pomalu vstal, došel až ke mně a objal mě. Jsem o hlavu vyšší, ale teď jsem si opět připadal jako malý chlapec.
„Ty bídáku,“ zašeptal děda. „Ty jsi přece takový bídák, Peťko… V televizi nejdřív hlásili, že jsi havaroval…“
„Skutečně?“ zděsil jsem se. Uměl jsem si představit, jak asi v tu chvíli dědovi bylo!
„No, řekli, že ses zřítil ve chvíli, kdy jsi raketoplán stočil tak, aby nespadl do města…“
„A tys tomu věřil?“
Děda poodstoupil na vzdálenost natažené paže a upřeně se na mě zadíval.
„Já? No samozřejmě. Copak ty bys udělal něco jiného?“
Neřekl jsem nic.
„Půl hodiny jsem čekal na další zprávy. Telefon jsem radši utrhl. Až konečně oznámili, že raketoplán nouzově přistál na silnici.“
Děda se tiše, kašlavě zasmál.
„Tak jsem se uklidnil. Protože havarovat ve snaze uchránit před zkázou lidi bys mohl. Ale zabít se při nouzovém přistání nikdy!“
„Proč?“
„Proto!“ odsekl děda a znovu se vrátil k obvyklému tónu. „Prohlídli tě doktoři?“
„No jistě!“
„Máš nějaké zhmožděniny nebo zlomeniny?“
„Vždyť tu před tebou normálně stojím! To víš, že ne.“
Děda přikývl a odšoural se ke křeslu. Já se posadil na vysokou vídeňskou židli v koutě. To jsem měl rád už od dětství — sedět v koutku a sledovat, jak děda pracuje. Občas mi dovolil, abych si nahoru přinesl svůj malý počítač, postavil si ho na roh psacího stolu a dělal si tu vedle něj úkoly. A když měl dobrou náladu, propojil oba počítače kabelem a pak jsme si v klidu zahráli nějakou strategickou hru…
„Tak vykládej,“ usadil se děda zpátky do křesla. „Nebo ne, ještě počkej.“
S lehkými rozpaky uhnul očima a vytáhl ze zásuvky stolu obrovitý křišťálový popelník, sirky, dýmku a váček s tabákem. Já samozřejmě cítil, že dnes už kouřil, ještě než jsem vešel do pracovny, ale nic jsem mu nevyčítal.