Jenže se už dávno nestalo, že by se děda k dobrovolné otravě vlastního organizmu odhodlal přímo přede mnou.
„Během přípravy přistávací trajektorie,“ začal jsem a zoufale se zadíval na fotografii na zdi. Byla na ní maminka, tatínek a já, ještě docela maličký, kudrnatý a blonďatý. Tvářičku jsem měl hloupou a zarputilou.
„Počkat,“ zarazil mě děda a rozdýmával svou lulku. „Detaily tvého přistání jsou mi k ničemu. Já chci vědět, co se stalo na Hixi.“
A je to tady.
Nic jiného jsem ostatně od dědečka očekávat nemohl.
„No… naložil jsem… kortrizon…“
„Ale Péťo, chlapče zlatá… Nejdřív mi řekni, kdo přesně to je! Alaři, počtáři nebo Kualkuové? Klidně mluv, tady nás nikdo neuslyší.“
„Počtáři,“ zašeptal jsem.
Děda vypustil ke stropu obláček bílého dýmu, vonícího spíš po koření než po tabáku, a přikývclass="underline"
„Já bych si býval vsadil spíš na Alary… Jsi si jist, že v tom nemají prsty oni?“
„To nevím,“ přiznal jsem se a nerozuměl vůbec ničemu.
„Já tě přece učil, Péťo, že záporná odpověď nikdy není informačně dost nasycená…“
„Možná ano.“
„Výborně. A teď pěkně popořádku.“
„Hixi. Naložil jsem kortrizon. Start proběhl normálně. V okamžiku, kdy jsem se dostal na oběžnou dráhu, jsem těsně minul křižník, alarskej křižník…“
Děda se spokojeně zazubil.
Vzdal jsem veškeré pokusy něco pochopit teď hned a poctivě jsem líčil, co se seběhlo dál. Nejdřív jsem dědovi stručně přiblížil prehistorii, a pak podrobně vyložil všechno od chvíle, kdy se na scéně objevil počtář — pokud se o maličké pilotní kabině spirály dá vůbec mluvit jako o scéně…
„Výborně,“ shrnul zatím řečené děda. „Dokonce znamenitě.“
„Já tomu absolutně nerozumím,“ přiznal jsem se.
„Nerozumíš čemu?“
„No co s tím maj společnýho Alaři…“
„Co ti zabránilo v tom, abys provedl předepsanou prohlídku před jumpem?“
„No křižník…“
„Tak vidíš. Kvůli nouzovému jumpu jsi za prvé počtáře neobjevil a za druhé jsi od Hixi odskočil po špatně propočtené dráze. A nakonec jsi byl nucen souhlasit s pomocí Cizáka.“
„Takže to na mě všechno nalíčili? A on mi lhal?“ Už bych se tomu ani nedivil.
Jenže děda zakroutil hlavou:
„Proč by ti lhal? On ti prostě vyložil jen část pravdy. Tohohle pronikání na planetu Zemi se nezúčastňují jen živé počítače, ale i militantní hlodavci.“
„A k čemu to je zrovna Alarům?“
„Péťo… Tebe mate efekt, který pronásleduje všechny kosmonauty. Alarské bitevní lodi jsou nejsilnější, které jsou v rámci Konkláve známy. Nepřipadá ti podivné, proč právě Alaři musí budovat a udržovat v chodu tak obrovitou a nákladnou kosmickou flotilu? Jednoduše proto, že jsou taky v pasti, Péťo. Stejně jako my nebo počtáři. Alaři tvoří bojovou gardu Konkláve. Části jejich rasy může tahle úloha vyhovovat, ale určitě ne všem. Kdyby byli militantní od přírody, tak už by se dávno navzájem vyvraždili nebo by se vrhli na všechny další Cizáky.“
Dědeček si odkašlal, vyklepal dýmku a začal si ji nacpávat znovu.
„Vznikla klasická situace,“ řekl téměř potěšené. „Jsou tu přinejmenším tři vesmírné rasy, jimž současný status quo nevyhovuje. Tři rasy, které si připadají vykořisťované, které se cítí být otroky, nucenými sehrávat nadiktovanou úlohu. Kdybys tak věděl, jak dlouho jsem na tenhle okamžik čekal!“
„Ale co počtář? Jak ho teď najdeme?“
„Najdeme? A proč? Ten si nás hravě najde sám. Přesněji řečeno mě.“
Pokud jsem si u dědy něčeho ještě nikdy nevšiml, tak je to megalomanie.
„Ale dědo… Ty přece nejsi ani generální tajemník OSN, ani ruskej prezident!“
„A k čemu by mi to bylo?“ vyprskl opovržlivě starý pán. „Snad si nemyslíš, že bych tohle křeslo vyměnil za křeslo Mbany Monteneba nebo Alexeje Šipunova? To bys mě rozesmál!“
„Takže ty si myslíš, že počtář se opravdu vypravil za tebou?“
„No samozřejmě! Uvědomuješ si, jak si sám říká? Karel! Karel Gott…“ Dědeček se zalykavě rozesmál. Já ale absolutně nechápal, proč počtáři nadává do bohů!
„Dědo,“ pípl jsem žalostně. Zhruba stejným tónem, jako když mi nevycházela diferenciální rovnice nebo když jsem nebyl s to nacpat si do hlavy paragrafy Galaktického kodexu — s tím jejich oficiálně troj smyslným výkladem a křížícími se odkazy…
„Jsi unavený, Péťo! Musíš se trochu vyspat. A já bych měl ještě chvíli přemýšlet.“
Vstal jsem — když mě děda posílá do postele, vzdorovat nemá smysl. To vím už od dětství. Nakonec jsem se ale stejně zeptaclass="underline"
„Takže… ty se na mě nezlobíš? A nepovažuješ mě za zrádce?“
Děda odložil dýmku a ohromeně se na mě zadívaclass="underline"
„Ale Péťo! Vždyť sis vedl skvěle! Udělal jsi přesně to, co bylo třeba udělat! Kdyby se udělovala nějaká Nobelova cena za výchovu, tak bych na ni měl zcela nesporný nárok!“
A já rychle zařadil zpátečku. Děda skoro žádné nectnosti nemá, ale jakmile přijde řeč na Nobelovku, je lepší rovnou utéct. Jinak bych si znovu musel poslechnout, jak dědeček tu Nobelovku nedostal, a to jen proto, že zbabělí potentáti si prostě netroufli udělit autorovi Manifestu odsouzenců a Úvodu do psychologie ne-lidí toto jednoznačně zasloužené ocenění.
Konečně jsem se vyspal. Ve své posteli, se šuměním deště za otevřeným oknem. Ale hlavně jsem díky dědovi byl dokonale klidný. Protože když si on myslí, že zavlečení počtáře na Zemi není žádné neštěstí, tak je všechno v pořádku.
Probudil jsem se pozdě. Nebe bylo zatažené těžkými mraky. Pršelo a někde dole na verandě chvílemi tlumeně skučel Tyran. Má tam hotový palác, ale teď se mu zřejmě zachtělo spíš lidského obydlí. Vstal jsem, protřel si oči, vyběhl do předsíně, pustil psa do domu a myslel si, že ještě usnu. To už se mi ale nepodařilo.
Tak jsem zapnul televizi a z postele se podíval na poslední zprávy, nahrané přesně před hodinou.
Mluvilo se tam o neobvykle vysoké úrodě v nečernozemní oblasti Ruska, kterou se nějak nedaří sklidit, o jakýchsi celních sporech s Velkou Čínou, o projevu amerického prezidenta Murphyho, a pak se zmínili i o mně. Pustili počítačovou animaci, znázorňující přistávací manévr mé spirály, a jakýsi odborník z Roskosmosu, kterého jsem neznal, líčil jednotlivé možné varianty nouzového přistání. V materiálu se mihl i záběr přistávajícího raketoplánu; nebyla to spirála, ale buran, ale kdo z laiků to během pouhých tří vteřin pozná? Nakonec jsem se objevil i já osobně, jak s Koljou hodujeme u rozbitého ikarusu. Chválili mě tam, a to dost. Celý jsem zrudl a zprávy jsem z paměti televizoru vymazal.
Dneska mě snad nechají na pokoji a já budu pěkně doma. Společnost je v tomhle ohledu docela noblesní. Zato zítra začne vyšetřování jak v Transaeru, tak v Roskosmosu, a já budu muset dávat interview a líčit kolegům okolnosti svého zázračného přistání…
Ach jo…
Šel jsem do koupelny, umyl jsem se a pak vyběhl do patra, ale u dědy bylo ještě naprosté ticho. Tak jsem si v kuchyni namazal pár chlebů, udělal si konvici čaje a vrátil se do svého pokoje. Na stole ležela dědečkova knížka Místo pod hvězdami. Zpočátku jsem jí nevěnoval pozornost, ale pak jsem si uvědomil, že obálka je trochu jiná. Objevilo se tu víc názvů kosmických ras v podobě krvavě rudých slov na klasickém černém „kosmickém“ pozadí. Ukázalo se, že je to nové vydání, jako obvykle v podobných případech „přepracované a doplněné“.