Usadil jsem se u okna a s krajícem chleba v ruce jsem si knihu prolistoval. Na první pohled se v ní nic zvláštního nezměnilo. Stále tytéž „tři Chrumovovy postuláty“, jedovaté pošklebky na adresu amerického astrofyzika a kontaktového optimisty Moldera i stručné a nelítostně zlé charakteristiky všech známých kosmických ras. Prolistoval jsem si hlavně stati věnované počtářům a Alarům.
Je to možná zvláštní, ale právě o těchto rasách psal děda přímo s nenávistí. Kdyby člověk tomuhle textu bezvýhradně věřil, pak by právě oni byli našimi zapřísáhlými nepřáteli anebo ještě přesněji nejzuřivějšími konkurenty…
Pak jsem otevřel úvod a přečetl jsem si:
„Galaktická rodina — to není jen všeobecné konstatování. Za tuto rodinu jsme oprávněni považovat devět silných ras, které pospolu žijí už asi tisíc let. Vzniká tedy ale otázka: Jak se k této rodině vztahují mladé a slabé rasy jako Alaři, lidstvo, počtáři, Kualkuové, mihotavci, Dženšové, nepojmenovatelní nebo prašníci? V tomhle seznamu bychom klidně mohli pokračovat, protože počet mladých a slabých ras je o řád větší než počet ras silných. Rozdíl mezi Silnými a Slabými není na první pohled příliš zjevný. Alarské bitevníky jsou mnohem silnější než lodi Daenlů. Počtáři jsou zase bytosti nesrovnatelně inteligentnější než Hixané. Jenže všechny rasy, jež považujeme za slabé, mají jeden nesmazatelný cejch — úzkou specializaci.
Tak tedy — co jsme pro Galaktickou rodinu my? Děti, nebo nalezenci?
Kdybychom chtěli analogie s lidskou společností budovat dál, můžeme uvést i takovýto příklad: Rodiče mají právo vychovávat své děti tak, jak se jim to jeví nejperspektivnější. Chlapci s absolutním sluchem pomůžeme stát se hudebníkem, kdežto pohybově nadanou holčičku může čekat kariéra baletky. Máme na to právo — jsou to naše děti, a právě my proto víme, jaká cesta by jim v budoucnu mohla přinést úspěch.
Silné rasy ovšem nejsou našimi rodiči a role kosmických vozků, která nám byla vnucena před dvěma desetiletími, není snem lidstva.
Co bychom asi řekli o lidské rodině, která by si vzala na vychování bezmocné děti a respektovala přitom hlavně svůj zájem? Jak bychom se dívali na lidi, kteří z fyzicky zdatného hocha vychovají dřevorubce, kdežto z hubeného a mrštného zase kominíka, a to bez ohledu na to, jakou životní cestu by si chtěli zvolit oni sami? Základem lidské civilizace byla vždy pružnost, přizpůsobivost a univerzálnost, a to nejen v rámci celé společnosti, ale i na úrovni jedince. Teď jsme byli umístěni do Prokrustova lože. Dnes ještě žijí ti, kdož na budoucnost, jež nám byla vnucena, dřív ani nepomysleli. Jenže přijde ještě jedna či dvě další generace, a tento proces bude nezvratný. V psychologii lidí se nadlouho a možná dokonce navždy usadí smíření s rolí, již nám naoktrojovali Silní…“
Zavřel jsem knihu a odložil ji. A zaposlouchal se — shora už se ozývaly nejasné zvuky, které signalizovaly, že se dědeček probudil.
Asociace má moc rád! A to mě přitom vždycky učiclass="underline" „Nevěř srovnávání! Nevěř falešným analogiím! Ty vždy vypovídají jen o osobnosti autora, nikoli o podstatě problému!“ Jenže sám něčím takovým nikdy neopovrhne. Přinejmenším ve vysokonákladových publikacích typu Místa pod hvězdami.
„Péťo!“ ozvalo se shora. „Už jsi vzhůru?“
Když jsem vyšel k němu nahoru, zrovna končil nějaký telefonát:
„Ano, Mášenko… Děkuju ti, zlatíčko. Bolehlav? No jistě, ten vem. Ty jsi zkrátka moje bylinkářka… No jistě, to vem taky. Ale nezapomeň ani na…“
Děda se na mě zadíval trochu rozdurděně, jako by býval netušil, že se dostavím tak rychle, ještě než stačí dotelefonovat. Kývl hlavou směrem k židli a pokračovaclass="underline"
„A co nesmrtník? No to je škoda… Nebo vášnivec? Děvenko moje zlatá… Co já bych si bez tebe počal. Vášnivec se nám rozhodně hodit bude. Už jste to naložili? Tak výborně, čekám tě. Konečně se seznámíš s Péťou. Sedí tady hned vedle mě. Tak ahoj.“
Byl to podivný rozhovor. Děda se s Mášou, o níž jsem nevěděl naprosto nic, bavil jako s milovanou vnučkou. Jenže já žádné sestry ani sestřenice neměl.
O léčivé rostliny se přitom dědeček nikdy nezajímal a květiny mu byly přísně vzato lhostejné. Jak to tak vypadá, mluvilo se v narážkách a jinotajích, kterým rozuměli jen oni dva. Znepokojila mě zejména ta poslední replika o tom, že sedím hned vedle. Jako by děda naznačovaclass="underline" musíš počkat, teď mluvit nemůžu…
Děda zavěsil a asi minutu mlčel. Pak řekclass="underline"
„To je aspirantka z mého pitěrského ústředí. Moc nadaná holka. Nebál bych se ani slova geniální… samozřejmě ve svém oboru.“
„Myslíš ve fytoterapii?“ zašpičkoval jsem.
„Taky by se to tak dalo říct.“ Děda si povzdechl. „Večer si budeme muset vážně promluvit, Péťo. Velice vážně. Máša přijede po poledni… Je nejvyšší čas, abyste se seznámili.“
Proboha, snad mě ten děda nechce oženit?
„Nene, matrimoniální záležitosti nás teď nezajímají,“ osvědčil děda svou schopnost uhodnout tok mých myšlenek. „Nemohl bys teď hned zajet do města?“
„Jistě, samozřejmě.“
„Tak tam něco nakup. Nějaké chuťovky. Kup taky láhev dobrého šampaňského. A pár lahviček Baileysu a Advocaata. K tomu dejme tomu půl libry kaviáru. Pět zuchrů libové šunky a když seženeš, tak betten dobrého telecího…“
Už je to tu zas. Tohle je klasická dědova zábavička — vychrlit na člověka spoustu úkolů najednou a uvádět k tomu jednotky měr a vah z celého světa i celého vesmíru. Říká tomu paměťový trénink… Dodneška si vzpomínám, jak se celá třída chechtala, když jsem celý zpitomělý z úkolů, které mě čekaly po vyučování, spočítal školní matematickou kontrolku v hixanské číselné soustavě…
„To je všechno?“ zeptal jsem se pro jistotu, když dědeček skončil.
„Všechno. Máš peníze?“
Zauvažoval jsem, kolik mám u sebe hotovosti.
„Ale jo. A co se dneska chystáme slavit?“
„Přece tvůj zázračný návrat!“ podivil se.
„Promiň, dědo,“ zjihl jsem rozpačitě. „Jasně. Tak já běžím…“
Dědeček si povzdechl.
„Běž. A nezapomeň si natankovat plnou, v Moskvě prý jsou zase nějaké problémy s benzinem.“
Přikývl jsem a vyběhl z pracovny ven. Hodil jsem přes sebe plášť, pískl na Tyrana a vyšel ven do deště. Garáž nemáme postavenou zrovna šikovně — je daleko od domu, protože se patrně počítalo s tím, že k autu dostanete i povolného a nepromokavého šoféra.
Zatímco jsem se schoval pod stříšku nad vraty a mořil se s visacím zámkem, Tyran nadšeně lítal kolem mne. Zřejmě doufal, že ho vezmu s sebou. Jenže to tedy ne. Za prvé by hrozně zmazal sedadla, když je všude tolik bláta. A za druhé, když už je v Moskvě tolik zlodějské verbeže, ať má dům spolehlivého hlídače.
„Strejdo Péťo!“
Tyran si asi řekl, že opomněl hrozící nebezpečí a zavrčel. Chytil jsem ho proto za obojek a zamával na kluka, který se zrovna protahoval plotem.
„Víte, že jste byl v telce?“