„A jaký to bylo?“
„No hustý.“
Aljoška byl syn podnikatele, který si buď pronajal nebo koupil jednu ze sousedních vil. Výborný kluk.
„A kde jste to byl, strejdo Péťo?“
Dělá, jako by to nevěděl, lišák. A přitom se už měsíc před odletem zajímal o to, kdy poletím na ten Sirius.
„Na Hixi-43.“
„To je u Siria?“
„Jasně.“ Konečně jsem ten zámek přemohl.
„Jsou tam nějaký pěkný kamínky?“ zajímal se zamyšleně Aljoška.
„To víš, že jo. Několik jsem ti jich přivez.“
„Jé!“ zajásal a nadšeně nadskočil. „Děkuju, strejdo Péťo! Takový kamínky ze Siria určitě nikdo z kluků nemá!“
Asi to musí být senzační, když může člověk v dětství dávat dohromady takovouhle sbírku malých kousíčků cizích planet. Brát je do hrsti a představovat si sebe sama jako odvážného pionýra dalekých světů. Povzdechl jsem si. No ano, pionýra. Jestlipak se někdy dočkám dne, kdy my lidé budeme mít nějakou Zemi-2?
„Stav se, ale pozdějc,“ požádal jsem ho. „Já teď musím zajet do města.“
Aljošku jsem asi dost zklamal, ale snažil se nedat to na sobě znát.
„Tak jo.“
„A nechceš si do Moskvy vyrazit se mnou?“
„Ne, mám hrozný práce…“ A chlapec zamával nad hlavou velkou sítí na ptáky. „Musím na lov.“
„Kolik už jsi nalovil vrabců?“
„Ani jednoho. Jsou nějaký vyjukaný,“ povzdechl si Aljoša. Tomu asi o kapesné nešlo, spíš o ukojení lovecké vášně. „Strejdo Péťo, a fakt je ty Cizí nejedí?“
„Ne. Organický sloučeniny z jiný planety jsou pro ně jedovatý.“
„Jak z jiný planety?“
„No pro Cizáky jsou přece vrabci z jiný planety, ty trumbero.“
Aljoška se pleskl dlaní do čela.
„No a létající živí tvorové jsou v celý Galaxii velká vzácnost,“ vysvětloval jsem mu dál. „Maj je tam pro ozdobu. Ve velkejch voliérách, aby mohli lítat. Ve skutečnosti se ptákům u Cizích žije líp než tady na Zemi.“
„Tak to je výborný,“ řekl chlapec naprosto vážně. „Protože kdyby je měli jíst, tak to je teda nelovím. A zahrajete si se mnou večer? Dostal jsem takovou novou hru, tak nějak jako… fruktální…“
„Fraktální.“
„Jo! Plovoucí fraktální grafika s mimořádným rozlišením. To je teda něco!“
„Uvidíme. Jestli mi děda dovolí připojit se přes telefon na net, tak si to rozdáme.“
Aljoška chápavě přikývl — tyhle problémy dobře znal… Ještě jsem mu zamával a šel nastartovat auto.
Kapitola pátá
S tím benzinem měl dědeček pravdu. V každém případě jsem si povšiml, že aut je v moskevských ulicích opravdu málo. Nejdřív jsem zamířil rovnou k Jelisejevovu lahůdkářství, ale pak jsem si vzpomněl na prosbu Elsy Schröderové. Naštěstí jsem na sobě pořád měl leteckou bundu Transaera a dopis trpělivě čekal v její náprsní kapse. Povzdechl jsem si, zabočil do Ogarjovovy, vydal se zpátky a nakonec jsem starého žigula, s nímž se děda nechtěl rozloučit zvláště z důvodů vlasteneckých, zaparkoval přímo proti hlavní poště.
Rychlosti naší pošty věru moc nevěřím. Nejlepší bude dopis hodit přímo tady, to se do toho Frankfurtu určitě dostane dřív.
Vsunul jsem do parkovacího automatu na chodníku minci a rozběhl se na poštu. Několik kolemjdoucích si mě prohlédlo s mírným zájmem, ale nezdálo se, že by mě někdo poznal.
Sláva věru nemá dlouhého trvání. To kdybych před padající spirálou zachránil přímo Moskvu, obyvatelé bývalého hlavního města by mě asi poznávali několik let. Ale takhle…
Za dopis jsem musel ještě připlatit. Své kosmodolary jsem vyměnil za ruble, nalepil jsem na obálku dvě třicetikopějkové známky a hodil dopis do schránky přímo v hale. Zdráv buď, pane Schrödere, ty spořádaný německý buržoo. Tvé krásné ženě se po tobě stýská, srdečně tě zdraví.
Odjíždět s autem ze zaplaceného parkovacího místa by byla hloupost, a tak jsem ty dva bloky přešel pěšky a vnořil jsem se do voňavých útrob Jelisejeva.
Podívaná na hojnost dobrého jídla je vždycky příjemná. Já jsem jinak vůči gastronomickým svodům dosti lhostejný, ale tady mi jakési atavistické instinkty vstříkly adrenalin do krve a začaly mi našeptávat: Všechno! Ber všechno — a co nejvíc!
Se zjevnou snahou instinkty potlačit jsem vyrazil mezi regály a pulty. Jako první mi do oka padla šunka — libová, přesně jak si dědeček přál. Kývl jsem na usměvavou prodavačku, provedl v hlavě jednoduchý početní úkon a vyhrkl jsem:
„Sedmdesát tři deka a dva gramy lahůdkové šunky bych prosil…“
Asi jsem dědovo přání, limitované třemi zuchry, neměl brát tak doslova…
Do dívčina úsměvu se vloudilo napětí, ale přesto se pokusila mou objednávku navážit přesně, a to s virtuozitou přímo záviděníhodnou — když silný růžový plátek dolehl na váhu, oznámila mi:
„Teď jsou to přesně sedmdesát tři deka. Mám to dorovnat?“
Připadal jsem si v tu chvíli jako mizera a horlivě zakroutil hlavou:
„Děkuju, nechte to tak… To měl být… takovej žert.“
Slečna se pousmála mírně utrápeně, zabalila mi šunku do mikrotenu, já zaplatil a s odhodláním příště se do podobných experimentů nepouštět jsem vykročil dál. Tohle nejsou žádná mezihvězdná jednání ani závěrečný propočet jumpu — to je prostě špičkové lahůdkářství.
Za čtvrt hodiny byl nákup hotov. Měl jsem i likéry a betten dobrého telecího. Vyběhl jsem z obchodu se dvěma igelitkami v rukou a vydal se po chodníku zpátky k poště, ale vzápětí mě zastavil tichý hlásek:
„Chlapče…“
Ta babka stála asi pět metrů od vchodu do obchodu. Určitě si to spočítala přesně tak, aby si jí ochranka hned nevšimla. Klasická žebrácká — v čistém, ale stařičkém a sepraném oblečení, a sama byla přímo prastará… Děda odjakživa říkával, že žebrající před luxusními obchody nejsou o nic chudší než učitelé či obvodní lékaři, ale přesto je nikdy neodmítl.
Já taky zastavil a začal jsem se hrabat v kapsách.
Babka se dívala chvilku na mě a chvilku na vchod do lahůdkářství. Na první pohled bylo jasné, že bez ohledu na věk vidí jako rys.
Podal jsem jí rublovou bankovku. Lovit z kapes měďáky, když jsem právě nakoupil za stovku, mi připadalo nevkusné.
„Ty jsi kosmonaut, synku,“ spíše konstatovala než se ptala babka. Má letecká bunda byla zkrátka až příliš charakteristická.
„Ano.“
„A řekni mi,“ znovu se rozhlédla a upokojená nepřítomností strážců zákona pokračovala: „Tys byl tam?“
Že by věřící?
„No myslim v jinejch souhvězdích… Protože ty přeci nejsi jen pilot, že jo?“
„Jsem prostě pilot, babi. Takovej kosmickej kočí.“
Něco mi bránilo, abych se po zaplacení rublového výkupného rovnou sebral a šel pryč.
„To je jedno…“ Svraštělá stařecká tvář vyloudila mírný úsměv. „Dyť já pamatuju eště Gagarina… živýho… Já žila už za komunismu.“
Dědeček mi říkal, že skutečný komunismus se v minulém století nakonec vybudovat nepodařilo, ale přece nebudu o něčem takovém polemizovat se starou žebráckou…
„Chlapče,“ stiskla mé zápěstí překvapivě pevně její suchá dlaň. „Ty jsi hodnej hoch. To já vidim. Tak starý bábě řekni… Ale nebudeš mi lhát?“