Padal drobný déšť a člověk už se těšil, jak hupsne zpátky do přívětivého tepla starého žigulíku, ale při pohledu na tuhle prostovlasou stařenku jsem se prostě zastyděl.
„Nebudu.“
„Tak mi řekni: Máme my lidi vůbec eště něco před sebou? Mně už je to nakonec jedno…“ A následoval úsměv shovívavý jako podzimní déšť. „Jenže já mám vnuka, a pravnuka… I když chvílema o tom teda dost pochybuju…“
„A co máte na mysli, babičko?“
Stařena zakroutila hlavou:
„Neříkej mi, že mi nerozumíš… Když máš takový chytrý voči… Nám vždycky někdo vykládal o velký budoucnosti. O štěstí pro celý lidstvo. Dyť já budovala komunismus, a pak kapitalismus, to jsem teda jen zkoušela… A co všechno jsme pro to vytrpěli. Ve jménu budoucnosti, ve jménu lidskýho štěstí… No a vy teď zase budujete tu hvězdnou budoucnost. A věříš třeba ty sám, že to zase nebude nadarmo, chlapče?“
„Rád bych tomu věřil,“ zašeptal jsem.
A najednou se z nepříliš hustého proudu chodců vynořil policista v šedé služební pláštěnce. Zastavil se u nás, zhnuseně si babku změřil, mně krátce zasalutoval a řekclass="underline"
„Už zase?“
Stařena ucouvla.
„To vás mám zase sebrat?“ pokračoval policista.
Babka se dala na rychlý ústup. Policista chtěl užuž vykročit za ní, ale já ho chytil za rameno:
„Máte pohov, seržante!“
Naštěstí mají všichni ruští kosmonauti hned dva živitele. Jedním je vlastní přepravní firma a tím druhým organizace Roskosmos. Což je popravdě řečeno spolek vyloženě vojenský.
Má hodnost majora ruského vojenského letectva na základě tři roky starého výnosu prezidenta Šipunova ledacos znamená i v hierarchii složek ministerstva vnitra.
Milicionář nevypadal ani naštvaně, ani zklamaně.
„Vy jste kosmonaut,“ konstatoval i on. „Ale nemyslete si, že já jsem nějakej kruťas…“
Byl to úplně mladý chlapec, tenhle příslušník moskevské milice. A rozhodně nevypadal na hajzla, který bere desátky od každého obchodníčka a prohání žebráky.
„Ta babka je prostě bláznivá… Věčně se tu ochomejtá a otravuje kosmonauty. Pořád se jich vyptává… Jaký je to tam mezi hvězdárna, a co s náma jednou bude. Blázen…“
Pohlédl jsem mu do očí. Do těch poctivých, hodně mladých očí. Možná mladších, než jsou ty mé.
„A co když je právě ona jediná normální, seržante?“ zeptal jsem se.
Asi mi nerozuměl… Hodil jsem igelitky s potravinami na zadní sedadlo a asi minutu jen tak seděl s lokty opřenými o volant.
Věřím já v naši budoucnost?
Pomalu jsem otočil hlavu a chvíli zrakem klouzal po davu. Jako bych udělal panoramatický záběr kamerou, pak zavřel oči a pořízené obrázky si prohlížel.
Věří tihle lidé v hvězdnou budoucnost lidstva? Potřebují vůbec něco takového, když se denně potýkají s problémy v dopravě, v dodávkách tepla do bytů, když denně zápolí s plánovanými výpadky elektrické energie a drahými potravinami? Co jim doposud vesmír dal — kromě strachu z cizích světů a civilizací a křečovité hrdosti na pozemské kosmické lodě, které jsou nejrychlejší v Galaxii?
Šlápl jsem na plyn a motor se rozeřval. Vyrazil jsem po Ogarjovově a cítil, že mým jediným přáním je teď dostat se co nejdřív z města.
Nejlepší by asi bylo nikam nechodit. A pohybovat se výhradně po trase Peredělkino-Hvězdné městečko-Svobodnyj-Galaxie a zpět… To je skvělá trasa. Z útulného ticha staré vily do akademického poklidu metropole ruské kosmonautiky, pak rovnou do chaosu kosmodromu, a pak už na mě vždy čeká jen další jump.
Jump! Ta nádherná euforie skoku do nepředstavitelně vzdálených světů. Fakt je, že mně osobně už dal vesmír hodně.
Copak můžu za to, že jsem to právě já, kdo sedí v křesle kosmického pilota a hravě zdolává zdánlivě nepřekonatelné vzdálenosti?
Od garáže k domu jsem rychle přeběhl líným deštěm, který se zatím nerozhodl ani ustát, ani se rozpršet pořádně. Dveře byly odemčené a předsíň zavalená igelitkami, papírovými krabicemi a objemnými taškami. Soudě podle jejich množství k nám na měsíc přijela početná rodina. Nebo se u nás před výstupem na štít Demokracie zastavila horolezecká výprava. Všechny ty věci byly mokré, což znamenalo, že hosti sotva vstoupili do domu.
Pryč jsem byl ani ne tři hodiny, a jako bych najednou přijel do úplně cizího prostředí!
Prokličkoval jsem mezi krabicemi do kuchyně.
„Jsi to ty, Péťo?“
„Jo, dědo.“
„Tak ulož proviant a poběž nahoru!“
Jako by ve mně něco prasklo. Buď už mě podobné povely z prvního patra přestaly bavit, nebo jsem si vzpomněl na tu babičku před lahůdkářstvím… Praštil jsem nákupem uprostřed předsíně a vydal se po schodech vzhůru. Až někde na půli cesty jsem si uvědomil, že jsem bez přemýšlení odhodil nejdřív tašku s masem a šunkou a teprve na ni tu druhou, s lahvemi.
Vida, ani hysterická scéna s rozbíjením flašek se mi nedaří!
Vzduch v pracovně byl čerstvý — jak se zdá, děda nedávno vyvětral. Tiše tu hrála hudba jakéhosi italského barokního mistra, snad Corelliho nebo Manfrediniho. Na první pohled všechno jako obyčejně.
První nečekanou změnou bylo, že děda seděl na mém místě na židli. Křeslo bylo obsazené, což bylo druhé překvapení. Tam v typicky mužském posezu s nohou přes nohu spočinula mladá, asi tak pětadvacetiletá žena. Velice vážná, s drsně utvářeným obličejem, z nějž nápadně vystupovaly vysedlé lícní kosti, a s vlasy staženými do splihlého ohonu; na sobě měla džínsy a podomácku pletený svetr.
Pokud mě něco dokáže rozhodit, tak jsou to mladé ošklivky.
Vždycky se před nimi začínám cítit tak nějak provinile. „Být ošklivá je ošklivé…“ — pokouším se vždy hned parafrázovat klasika. Jistě, ne každá ženská může být manekýna nebo vítězka soutěže o královnu krásy. Jenže když takováhle mladá dáma tak okázale kašle na svůj zevnějšek, tak za to někdo může.
A já mám vždycky pocit, že ten někdo jsem právě já.
„Seznamte se, Péťo.“ Dědeček vstal. „Tohle je Máša. Má nejlepší spolupracovnice.“
„Hodně jsem o vás slyšela,“ řekla, a aniž se zvedla, podala mi ruku. Její stisk byl pevný, skoro soudružský. Hlas mi připadal ostrý a způsob mluvy úsečný. „Myslím, že si budeme rozumět.“
„Velmi mě těší,“ zahuhlal jsem.
Děda kývl hlavou směrem ke své posteli, jinak už v pracovně nebylo na čem sedět.
„Petře, já teď nevím, nakolik jsi informovanej,“ spustila jako první Máša. „Nevadí, že si budeme rovnou tykat?“
„No, nevadí…“
„Výborně. Já si na formality nepotrpím. Takže — Andrej Valentinovič mě zatím stručně uved do problému,“ pokračovala.
„Promiňte, ale…“
Překvapeně povytáhla obočí.
„Vlastně promiň. Ty jsi psycholožka?“
Podívala se po dědečkovi.
„To je moje chyba,“ řekl děda. „Péťa zatím nemá představu. Já koneckonců čekal, že to propukne tak za půl roku, za rok…“
„Jsem technik,“ přerušila ho Máša. „Vzděláním jsem fyzik, ale pracuju většinou jako technik. U Andreje Valentinoviče jsem nastoupila před třema rokama…“ Další letmý pohled na dědu, který jen přikývl. „Pracovala jsem v oblasti metod a prostředků… ééé… kontaktu s Cizáky.“
„Na mysli má metody vražd a mučení,“ poznamenal melancholicky dědeček.
V hlavě mi cosi sepnulo: