„Tady Kontrolní centrum. Transaero třicet šest osmnáct, slyšíte mě?“ ozvalo se z reproduktoru. „Jste připraven?“
„Tady Transaero třicet šest osmnáct. Jsem skoro připraven.“
„Ve startovací věži začne desetiminutové odpočítávání. Na případné zrušení startu máte tři minuty.“
„Rozumím. Čekám na začátek odpočítávání.“
Díval jsem se, jak stroj uzavírá veškeré testy vlastních systémů, programů, záložního počítače i všech dalších soustav raketoplánu. Po dvou minutách a dvaačtyřiceti vteřinách jsem zapnul spojení a hlásiclass="underline"
„Pro Kontrolní centrum Hixi. Let třicet šest osmnáct ke startu připraven.“
„Tak hodně štěstí, pilote.“
Jak že to říkal Gagarin? „A jedeme…“
Na monitoru nechápavě zablikala silueta raketoplánu, označující jeho polohu v prostoru. Pohupoval se s přídí mířící k bílému nebi, jako by ztratil rovnováhu.
Právě mě vystřelovali.
Ovšem bez sebemenšího přetížení. Bylo to stejných osm desetin G jako dole na povrchu Hixi. Izolovaná gravitační fluktuace, v níž byl uzavřen můj ptáček, se řítila do vesmíru.
Startu se to vlastně moc nepodobalo. Vypadalo to spíš, jako by se planeta pod raketoplánem propadala, bleskurychle se nořila hloub a hloub, postupně ztrácela svou plochost a zavinovala se v kouli. Uslyšel jsem hlas dispečera:
„Let třicet šest osmnáct, Transaero. Jsi nahoře.“
„To vidím.“
„Štastný jump přeju!“
„Díky, Hixi.“
Raketoplán se ocitl v lehkých oblacích — vida, přece jen tu jsou, ale zdola je není vidět. A znovu čisté nebe, teď už blankytné, jakoby parodie na to pozemské. Příď raketoplánu se sklopila — navigovali mě na oběžnou dráhu proti směru rotace planety. Startovací věž je schopna odpalované těleso kontrolovat jen v podmínkách přímého vizuálního kontaktu. Což ovšem naprosto stačí na dosažení první kosmické rychlosti.
„Třicet šest osmnáct — slyšíš mě? Ústřední kontrola poskytla souřadnice tvého koridoru…“ A dispečer se najednou zarazil.
„Co se děje, Hixi?“
„Budeš těsně míjet alarský křižník!“
„Vy jste se zbláznili, nebo co!“ zaječel jsem a rychle pohlédl na obrazovku radaru.
„Za to my nemůžeme, Transaero. To bys už měl vědět.“ Dispečera to ale taky vyvedlo z míry, jen se lépe kontroloval. Což je pochopitelné — on si sedí dole na Hixi.
„Kříží se náš kurz?“
Ani jeden z nás teď nesměl zpanikařit.
„Možný to je…“
„Co čas!“
„Na oběžnou dráhu ti zbývá dvě stě vteřin letu, Transaero. Už jsme podali oficiální protest…“
Zmáčkl jsem tlačítko a odpojil reproduktor. To ať si pak rozhodne společnost, jestli bude chtít podat stížnost na letovou kontrolu na Hixi k mezirasovému tribunálu. Já si teď potřebuju zachránit holý život.
Ovládací pult jumperu byl uložen pod průhledným plastovým víkem. Odklopil jsem ho a zapnul generátor.
Ono jim vlastně ani není co vytknout, mizerům mizernejm. Na přípravu k jumpu mám dvě minuty. Z hlediska Cizáků dost a dost času na to, abych se křižníku vyhnul.
„Mimořádný jump… Začátek — planeta Hixi. Konec — planeta Země. Vyhledávání etapových bodů automatické. Rozmezí…“ Na okamžik jsem se zarazil a horečně si zahrál na počtáře. Jaké si mohu dovolit rozmezí? „Nula celá tři setiny procenta… Start!“
Buď se do těch tří setin procenta vejdu, nebo mě čeká moc veselý kosmický kolotoč.
Startovací věž mě stále ještě vedla a doplňovala lodi poslední zbytečky orbitální rychlosti. Z Hixi se mezitím stal žlutobílý kopeček. Kolem byla jen černá prázdnota a hvězdy.
Křeslo pode mnou se zhouplo dolů — „indikátor gravitace“, malý myšáček z umělého plyše, upoutaný na kousku vlasce, plul volně kabinou. Věž se odpojila a stav beztíže přijal raketoplán do toho nejlaskavějšího objetí, jaké je v kosmu myslitelné. Jsem volný. A hlavně jsem se ocitl mimo atmosféru. Teď můžu klidně spustit jumper a nedělat si obavy, že společně s mým kosmickým člunem se na let k Zemi vydá i část Hixi. Znovu jsem pohlédl na radar.
Zatím je to jen drobounký bod na samém kraji obrazovky. Ve skutečnosti velký křižník. Hodně velký. Ti maličcí poťouchlíci Alarové si na mamutí kosmické koráby potrpí…
„Tak dělej, dělej,“ zašeptal jsem směrem k počítači. Nápis PRACUJI na displeji příliš nadějně nevypadal. Někdy se stalo, že propočet trval i půl hodiny.
Bod na radaru se zvětšoval. Zhodnotil jsem jeho polohu a pohlédl před sebe ve směru letu. Daleko nad obloukem obzoru jsem spatřil zářící tečku.
Jen sotva mám takovou smůlu, že bych se s křižníkem srazil čelně. Jenže toho ani není zapotřebí. Do vzdálenosti osmi kilometrů od křižníku mě smete jeho energetický štít. Nebo se dostanu do zakřiveného prostoru, který v jeho záďové stopě zůstává ještě čtvrt hodiny. A moje spirála se rozsype jako shnilá rybářská bárka, na niž se obořilo tsunami.
„Tak dělej, ty hajzle!“ zařval jsem na jumper. A on kupodivu poslechl.
PROPOČET UKONČEN.
Křivky kurzu jsem si ani neprohlížel. S očima neustále upřenýma na křižník, který už se proměnil v kotouč viditelný prostým okem, jsem nahmátl klávesu startu a odjistil ji. Jumper tiše zahučel a přešel do pohotovostního režimu.
Alarský křižník byl nádherný. Byl to kotouč o průměru nějakých osmi set metrů, posetý věžičkami neznámého určení. Možná to byly dělostřelecké pozice, ale možná taky obytné prostory pro posádku — kdo z lidí se může pochlubit, že se někdy dostal na palubu alarského křižníku? Pokud mě paměť neklamala, byl tenhle velekotouč vysoký asi padesát metrů a v centru měl rozmístěny tři gravitační motory. Z těch by teď měl šlehat šeříkový plamen — okolní prostor se trhá a hroutí pod náporem gigawattů energie, valících se v jediné vteřině do vesmíru. Pámbu mě ochraňuj, abych zrovna tohle světlo spatřil na vlastní oči.
Alarové neměli pověst rasy vyloženě militantní. Jejich křižníky však budily hrůzu. Vzpomněl jsem si na dokumentární film, který nám pouštěli v kurzu — dva alarské křižníky, drásající na kusy celou planetu. Vzpomněl jsem si na ten graciézní tanec na oběžných drahách, na tenké paprsky, bičující povrch — za nimi se po kontinentech valily kalně oranžové ohnivé valy. Pak se křižníky otočily k planetě motory — a z nich vyšlehl šeříkový plamen přes celou obrazovku. A potom už tu byl jen prach a roj asteroidů, to bylo všechno, co z planety zůstalo. Energetické štíty křižníků dokázaly spálit i skálu. Bylo to několikaminutové peklo.
Ani nevím, co to bylo za planetu. Zda byla obydlená nebo neobydlená. Alarové nám ten záznam poskytli jen tak, pro informaci.
A my ho vzali na vědomí.
Jestlipak mě Alarové teď vidí? To jistě. Podíval jsem se na myšáčka tančícího nad řídicím pultem. Skoro přesná kopie Alarů, jenže o něco menší. Jak pitvorný je vesmír — my se nakonec začali bát myší. Dvacetikilových hlodavců s nadýchanými kožíšky, jejichž křižníky dokážou roztřískat nacimprcampr celou planetu.
Co si asi tak myslí při pohledu na tuhle lidskou vesmírnou skořápku, poháněnou reaktivními motory na kapalné palivo, která zrovna letí proti nim? Čekají na slavnostní ohňostroj? Manévrovat určitě nehodlají — však se sem plazili několik měsíců. Teď už se nemohou dočkat okamžiku, až budou mít pevnou půdu pod nohama.
„Tak se tu mějte, myšky,“ řekl jsem a stiskl tlačítko jumpu.