Jumper tiše vypískl a kondenzátory vyvrhly nashromážděnou energii na anténu. Měl jsem pocit, že na okamžik jsem zahlédl nic.
Prostor kolem lodi se rozevřel a vpustil ji na svou rubovou stranu.
Takový je jump.
Ano, jsme v tomto světě ti nejzaostalejší. Ti nejdivočejší.
Ale nejrychlejší kosmickou flotilu máme právě my.
Jump je něco málo přes dvanáct světelných let, taková konstantní vzdálenost, která naprosto není závislá na konstrukci jumperu ani na velikosti lodi. Je to cosi patřícího k samotné podstatě prostoru, cosi neměnného stejně jako gravitační konstanta nebo číslo „pí“. Proto také v této chvíli od Siria neskáču rovnou k Zemi — k té je to totiž blíž. A tak musím nejdřív kus stranou, do míst, odkud to na rodnou planetu bude právě těch dvanáct světelných let a kousek…
Jump.
Mizí při něm čas i pocity. Zbývá jen radost. Euforie v té nejčistší podobě. Mihotající tma, vyplněná klidem a bezpečím. Sex, drogy či alkohol se s jumpem nedají srovnat. Prostě nedají…
Jaká škoda, že nemám kdy sténat štěstím.
Čas v jumpu neexistuje. Pohybujeme se mimo běžný prostor a žádný časoměrný přístroj není schopen zaznamenat, za jakou vlastně dobu kosmická loď těch dvanáct světelných let a kousek překoná. Ale subjektivně je jump nekonečný.
Je to sladká věčnost…
To je to, co nás do vesmíru žene znovu a znovu. Žádné peníze a vyznamenání, jež tak štědře rozdávají společnosti i vlády. Nic nám neříká ani exotika cizích světů — ta pro nás vlastně neexistuje, protože se nedostaneme za hranice kosmodromů.
Ta sladká věčnost jumpu. Euforie, jíž se žádná pozemská slast ani neblíží.
Nic bylo vystřídáno tmou, rozkoš bolestí. Vlastně ne, bolestí ne, jump žádné škodlivé následky nezanechává. Jenže ve srovnání s právě skončenou euforií se každý jiný stav rovná bolesti.
Ležel jsem v křesle, pásy mě tiskly do měkkých polštářů. Stav beztíže se mi jevil jako přetížení. Oděv tělo svíral jako olověné desky. Víčka byla drsná jako smirek a sotva jsem pohnul očima, krutě mě v nich řezalo.
Ale nevadí, však mě čeká ještě jeden jump…
Oči jsem se zasténáním otevřel. V raketoplánu panovala naprostá tma, jen skrz čelní skla zářily hvězdy. V kosmickém prostoru oslepují a jsou ostré jako jehly. Světla však nepřidají.
Jumper vychládal a tiše přitom popraskával. A taky mi zvonilo v uších — takový vysoký skučivý tón to byl. Jinak se tu neozýval jediný zvuk. Loď byla zcela bez energie, jako po každém jumpu. Třesoucími se prsty jsem rozepnul kapsu a vytáhl ampuli se svítilnou. Rozlomil jsem ji, kapalina uvnitř se začala vařit a pak se rozhořela studeným modrým světlem. Zaleskly se zhaslé monitory na pultech a vnitřní plochy oken.
„To je soda!“ řekl jsem sám sobě. „Co říkáš, Péťo? Tak je to soda nebo ne?“
V uších mi dál zvonilo. Odepnul jsem si řemeny a vznesl jsem se nad křeslo — pro jistotu jsem se dál držel loketních opěrek a utkvěle jsem sledoval svítilnu plující nad přístrojovou deskou. Během minuty či dvou začaly na pultu nesměle ožívat první kontrolky. Akumulátory se pomalu vzpamatovávaly z jumpového šoku. Pak se rozběhl systém nouzové ventilace, sestávající jen z velice primitivních elektrických obvodů. K normálnímu fungování ventilaci stačilo i minimální napětí. Poté ožil počítač, zablikal pár řádky a zaraženě strnul. Na discích nezbyla jediná informace. Všechny nosiče, které jsou během jumpu pod proudem, se nadobro smažou. Pro pilota to je trochu nepohodlné, ale pro lidstvo je to naopak obrovské štěstí.
Ze schránky pod pravou opěrkou jsem vytáhl první záložní cédéčko a vložil ho do štěrbiny. Začneme od malé násobilky… Kotouček se roztočil a počítač lačně polykal operační systém, program, zajišťující základní životní podmínky, i testovací soubory. Je čas vstát z mrtvých, kamaráde… Odrazil jsem se, přenesl se přes křeslo a v pohybu zachytil svítilnu. Teď by bylo dobré prohlédnout celou loď. I když přísně vzato bych se teď radši díval oknem ven. Jenže podle předpisu musím nejdřív prohlédnout loď. Co nejrychleji, dokud se nezapne palubní osvětlení, dokud počítač neobnoví všechny základní funkce raketoplánu a tichý šelest nouzové ventilace nevystřídá běžný tlumený hukot.
Zvonění v uších stále ještě nepominulo…
Zavěsil jsem se k oknu na pravé stěně a vyhlédl do vesmíru. Tak to je on, Sirius, jedno z požehnání všech Hixanů. Jasná bílá hvězda. A když se podívám úplně doleva, vidím i maličkou žlutou hvězdičku, zpola zakrytou přídí — Slunce.
Počítač dočetl data z prvního cédéčka a tiše pískl. Odrazil jsem se od stěny, připlul jsem až k pultu, cédéčko jsem vyměnil a pohlédl na displej. Všechno je v pořádku, základní systémy už jsou v provozu a teď probíhá jejich kontrola. Tak kde se ve mně bere ten pocit nejistoty? Ten nepokoj? Co není v pořádku?
Mezitím se zapnulo osvětlení a malá pilotní kabina se doslova rozzářila. Z vesmíru musí asi raketoplán vypadat dost legračně — jako takové zářící zrnko písku uprostřed nekonečné pouště. Když se mi bude chtít, můžu si natáhnout skafandr — například pod záminkou, že je třeba zkontrolovat náklad — a udělat pár fotek. Jenže já nemám tak pevné nervy, abych se klidně plácal mimo kabinu, sám s hvězdami a prázdnem.
Stejně se cítím celý nesvůj. Ale čím to je?
Bedlivě jsem prohlédl ožívající monitory na všech pultech i případné údaje havarijních čidel a pokusil se skrz to skučení v uších zachytit alespoň jediný varovný signál.
Kruci!
To mi nezvoní v uších! Zvuk vycházel ze skříňky s nářadím a potravinami.
Tak to je teda malér!
Rozepnul jsem pouzdro u pasu a vytáhl pistoli. Natáhl jsem závěr a jeden laserový kondenzátor vklouzl ze zásobníku do hlavně. Laserové pistole Bič, jimiž jsou vybaveny posádky ruských lodí, mají jednu obrovskou výhodu — dá se z nich střílet i přímo na palubě. Na to, aby propálil stěnu raketoplánu, je paprsek příliš slabý. Tahle zbraň je vlastně vrstevníkem kosmických lodí Spirála a byla vyvinuta pro účely měsíčního programu.
Jenže na Měsíc jsme nakonec neletěli.
Začali jsme létat rovnou ke hvězdám. K těm nepřívětivým jiskrám na obloze, které nám nepatří.
A nikdy patřit nebudou.
Hlavní teď bylo nezapochybovat. Jestli budu chvilku váhat, už v sobě nenajdu odvahu skříňku otevřít. Vevnitř asi bude šílený Hixan. Ačkoli ne, Hixan by se tam nevešel… Ale ono je vlastně jedno, kdo to bude, i kdyby to měl být alarský myšáček bez ochranného oděvu. Bytost, která přišla o rozum, je v každém případě velmi nebezpečný protivník.
Odrazil jsem se nohama od pultu, dolétl ke skříňce, odjistil jsem pistoli, na níž se rozsvítila zelená kontrolka, a dveře jsem otevřel.
Úplně dole, mezi fóliovými balíčky s náhradním oblečením, zajištěnými gumovou páskou, se zachvívala a velice tiše a zvonivě vyla šupinatá šedivá koule.
Počtář!
O kousek jsem ucouvl, ale ze skučícího tvora jsem oka nespustil.
Ajta krajta!
Kampak tě sem čerti nesli, reptiloide? Jistě, pro tebe otevření kódovaných zámků není žádný problém. Co jsou to miliony kombinací pro bytost, která co do rychlosti myšlení předstihne jakýkoli pozemský počítač a je schopná přímo se připojovat k elektronickým soustavám? Ale proč ses odhodlal k něčemu tak šílenému?
Jump je slastná věčnost jen pro nás lidi.