Ani jediný Cizák není schopen snést skok rubem prostoru a zachovat si zdravý rozum. Na to se přišlo už před dvaceti lety, kdy hixanské hlídky sevřely u Siria americkou loď a došlo k prvnímu dlouho očekávanému Kontaktu.
A to také lidstvo zachránilo.
Ocitli jsme se na oné zvláštní příčce galaktické hierarchie ras, která byla ještě stále volná. Na příčce pro „čajové klippery“ vesmíru… Cizáci cestují od hvězdy ke hvězdě celé měsíce. Nám na to stačí hodiny či dokonce minuty. I když role kosmického formana není zrovna nejpříjemnější.
Na druhé straně nám ale skýtá svobodu.
Reptiloid dál zůstával v té embryonální poloze, sténal a celý se třásl. Vůbec jsem netušil, co se s ním tak může dít. K nelidské psychice se v této chvíli přidalo i nelidské šílenství. Upokojovalo mě jedině to, že počtáři patří k nejslabším a nejbezbrannějším tvorům v celém vesmíru.
Vztáhl jsem k němu ruku a dotkl se jeho sametově hebkých šupin. Reptiloid sebou pod tím dotekem trhl, zploštil se a vystrčil drobné tlapky.
„Ty jsi ale trouba, kamaráde!“ zašeptal jsem.
Počtář se stále ještě zachvíval, ale jeho tělo už se rozvinovalo. Vypadal asi jako velký varan či spíš pásovec. Měl jsem pocit, že by měl být teplokrevný a měl by klást vejce. Hrome, jak málo toho o svých nebeských sousedech víme.
„Tak co teď budeme dělat?“ zeptal jsme se nahlas. Za zády mi popiskoval počítač, který požadoval další CD-ROM. Však chvilku počká. Nejdůležitější údaje už má přece k dispozici.
Reptiloid nakonec odlepil od břicha malou trojúhelníkovitou hlavičku a natáhl krátký krk. Také šedivá mázdra pokrývající oči vyklouzla vzhůru.
Oči měl šikmé a jemně blankytné.
„Tobě už to teď může bejt jedno,“ hlesl jsem a pokusil se odvrátit od něj pohled. „Zato mě čeká tribunál. Za únos Cizáka. Kdo mi uvěří, žes mi na palubu vlez sám?“
Jeho úzká tlama se rozevřela a obnažila rovné žvýkací destičky.
„Ne-ne-ne,“ zasyčel počtář.
Teď jsem se pro změnu roztřásl já. Škubl jsem sebou tak, až jsem bezděky udělal několik salt a ocitl se u stropu — přesně nad skříňkou, s pistolí namířenou na reptiloida.
„Ne-za-bí-jej…“ Bytost, která měla být šílená, zaťala přední tlapky do balíku s parádní uniformou. Roztržená fólie vydala praskavý zvuk. „Člo-vě-če, ne-za-bí-jej, je to dů-le-ži-té pro nás o-ba.“
Kolik úsilí asi musel reptiloid se svými maličkými plícemi a nevyvinutými hlasivkami do těch pár slov vložit! Počtáři totiž mezi sebou komunikují v elektronických impulzech. Jsou to živé vesmírné počítače. Vlastně stejní sluhové jako my.
Jedině že o dost starší než my.
„Pro-sím-tě, člo-vě-če…“
Tahle slova jsou pro něj řev. Křečovitý skřek v naprosto odlišné komunikační soustavě. Má vůbec sluch, aby byl schopen vstřebat mou odpověď?
A co mu na to mám říct?
Na úvodní přednášce v astrokurzu o tom před námi mluvil kapitán toho amerického raketoplánu James McNamara, tedy muž, který uskutečnil první kontakt… Vybavil jsem si, co všechno nám říkal, nejdřív to, co dnes vědí všichni — jak Hixané po jumpu zešíleli a Alarové upadli do komatu, a jak potom dodal něco, co pro veřejnost i nadále zůstává tajemstvím.
„Mysleli jsme si, že to, co se přihodilo, je konec lidstva. Pak se ale ukázalo, že je to naopak jeho spása. V den, kdy se Cizáci naučí snášet jump, je s nezávislostí Země konec.“
No prosím, a už je to tady. Před sebou mám počtáře, který z jumpu nezešílel.
„Jsem přítel,“ zasyčel už souvisleji reptiloid. „Jsem přítel, jsem přítel…“
Kapitola druhá
Nejsložitější činností vůbec není samotný let. Nejsložitější je orientace. To je velice odpovědná procedura dokonce i na oběžné dráze kolem Země, natožpak v mezihvězdném prostoru.
Můj ptáček se orientuje podle šesti hvězd. Nejdřív jsem navigační optiku namířil na Siria — přístroj podezíravě porovnal jeho spektrum s uloženým vzorkem, a teprve pak se přidal k mému názoru, že jde skutečně o Sirius. Pak jsem několika zážehy manévrovacích motorů zamířil na Fomalhaut. Dál už bude počítač pracovat sám. Podle těch šesti orientačních bodů. A bude dělat miliony, ba miliardy výpočtů, aby nakonec stanovil ten nejsprávnější řetězec jumpů, který spirálu přivede do sluneční soustavy, přesněji řečeno přímo k Zemi.
Kdyby můj raketoplán z jumpu vyskočil dejme tomu někde v okolí Marsu, tak mě nejspíš ještě zachrání. Kdyby se ovšem něco takového stalo třeba u Pluta, nezbylo by než se vrátit do prostoru a závěrečný jump zopakovat, což se stává dosti často. Jenže někdy energie nebo třeba kyslík dojdou dřív, než se loď dostane až k Zemi. A někdy se pilot po sérii jumpů dostane do takzvané hyperprostorové euforie. To pak začnou nekonečné jumpy odnikud nikam, dokud nedojdou energetické zdroje…
Otočil jsem se ve svém křesle a podíval se na reptiloida. Počtář seděl na válci jumperu — podivné zjevení, něco jako malý mlok.
„Jak ti mám říkat?“ zeptal jsem se.
Asi přemýšlel, ale trvalo mu to opravdu jen okamžik. Vypadalo to, jako by měl odpověď připravenou už předem:
„Říkej mi Karel.“
„Ale to je lidský jméno!“
„No ano. Tak se říkalo prvnímu…“ Reptiloid musel udělat pauzu, aby se znovu nadechl a mohl pokračovat: „…představiteli vaší rasy, s nímž jsme navázali kontakt.“
„Což je podle tebe dost dobrej důvod, aby sis půjčil jeho jméno…“
„Ano. Nebo to snad není v pořádku?“
„Ono je to nakonec jedno,“ pokrčil jsem rameny.
Teplokrevná ještěrka jménem Karel, kladoucí vejce, na mě pohlédla průzračnýma blankytnýma očima. Tak nějak vyčkávavě.
„Já jsem Petr.“
„Souvisí toto jméno s tvým náboženským přesvědčením?“
„Cože?! Ale kdež, to je úplně normální jméno.“
„Tak dobře.“
Raketoplán se znovu zachvěl v dalším manévru. Otáčel se pomalu a nemotorně — a co byste po něm taky chtěli, systém orientace je starý půl století. Několikrát ho sice modernizovali a zdokonalovali, jenže ze žigulíka mercedes neuděláte, i kdybyste sebevíc chtěli.
„Potřebuješ s něčím pomoci?“ pronesl se sotva patrnou tázací intonací počtář.
„S čím?“
„Třeba s výpočty.“
„Díky, na to stačíme sami.“
„Chtěl bych být nějak užitečný.“
No prosím — a najednou mám druhého pilota, to je teda povyražení…
„Já tě ale k ničemu nepotřebuju. A co tě to vůbec napadlo — vlízt zrovna do mý lodi?“
Počtář stáhl trojúhelníkovitou hlavu mírně dozadu, jako by se ho zmocnil ostych.
„Petře… Já vám přináším důležitou informaci.“
„A komu jako?“
„Všem lidem.“
Přikývl jsem. To jsem se toho dověděl.
„No a od koho?“
„Od počtářů.“
„Hlavně ze mě nedělej blbečka, rozuměno? My toho o vás taky víme dost!“
„Cože?“ hlesl zaraženě reptiloid.
„V galaktickým Konkláve nemáte hlasovací právo. Vaše planeta je kolektivně spravovaný území s převažujícím vlivem Hixanů a Daenlů. Co vy tak můžete pro lidstvo udělat?“
„Dát mu sílu a moc.“
Reptiloidův hlásek byl monotónní a nezajímavý — bylo znát, že předat nějaké emoce téměř není schopen.