„Lžeš, počtáři.“
„Já jsem Karel.“
„No dobře — lžeš, Karle. Lidstvo žádnou pomoc nepotřebuje.“
„Vaše planeta má v Konkláve statut pozorovatele. Jinak jste pod poradní kuratelou Hixanů a Daenlů. Silné rasy dospěly k názoru, že je to jednodušší než udělat ze Země vyložený protektorát, a výhodnější než ji zničit. Dostali jste právo na kolonizaci nových světů, ale až ve chvíli, kdy se příslušné planety vzdají všechny rasy s právem rozhodujícího hlasu. Za dvacet let se ještě nestalo, že by lidé dostali ke kolonizaci některou z planet, které sami objevili.“
„Zatím máme na Zemi místa dost.“
„Zatím. Jenže vám nebude nikdy dovoleno, abyste se šířili po Galaxii dál. Zůstanete na Zemi jako v rezervaci. Budete převážet spěšné zásilky, ovšem jen do chvíle, kdy se najde alternativa výhodnější než jump.“
Počítač pípl a měkkým ženským hlasem pronesclass="underline"
„Propočet jumpu dokončen. Čekám na pokyny.“
Pod počtářovým bedlivým dohledem jsem natáhl ruku ke klávesnici a napsal heslo. Jedno z ochranných víček na pultu se odsunulo a odhalilo mělkou prohlubeň se třemi tlačítky. Ta byla rudě nasvícena.
„Co to je?“ zeptal se reptiloid.
„To je pult smrti, Karle.“
Opatrně jsem po tlačítcích přejel ukazovákem. Není snadné je stisknout, jdou hodně ztuha — o tom se každý uchazeč o povolání pilota snadno přesvědčí na trenažéru.
„V naší přísaze, Karle, je jedna taková věta…“ Po očku jsem ho sledoval a pokoušel se zaznamenat alespoň nějaký pohyb. „Nejvyšší hodnotou jsou pro mne zájmy lidstva. Lidstvo musím chránit před každým nebezpečím, ať už by pramenilo z čehokoli.“
„To je rozumný slib,“ usoudil počtář.
„Můžu raketoplán uvést do režimu nekonečné série jumpů, spálit jumper nebo přivodit výbuch palivových nádrží. Každá z těchto eventualit by znamenala naši smrt.“
„Ale proč to, Petře?“
„Aby se nikdo nedověděl, že počtáři už dokážou snést jump.“
Ne snad že bych lhal, ale přísně vzato jsem zatím nevěděl, zda jsem ochoten jednu z kláves stisknout. Počtář ovšem vzal má slova naprosto vážně.
„To není nutné, Petře. V žádném případě. Absolutně ne.“
„Tak mi to dokaž,“ uhnul jsem prstem od tlačítek.
„Jiné rasy nevědí, že počtáři jsou schopni jump přežít.“
„Jenže by se to mohly dovědět.“
„To by jim nebylo nic platné, Petře. Naše metoda je vhodná jen pro nás. Je unikátní.“
„A v čem spočívá?“
„To ti řeknu až na Zemi.“
„A co chceš lidstvu navrhnout?“
„To se dovíš až na Zemi.“
„Ale proč?“
„Protože o tobě málo víme, Petře. Zatím jsme se ještě nerozhodli, zda ti můžeme důvěřovat. Ta informace má příliš velkou cenu, a kdyby se k ní silné rasy dostaly, ztratili bychom opravdu hodně.“
Chvíli mi trvalo, než jsem jeho narážku pochopil.
„Chceš snad říct, že bych moh zradit Zemi a to, co mi řekneš, nahlásit Cizákům?“
„Ano.“
Čemu se to vlastně divím? Vždyť dokonce i na Exploreru byla Evelyn Rackshová, to „prokletí feminismu“ a „hanba všech Afroameričanů“, sličná černošská pilotka, kterou do posádky prosadili mistři efektních divadýlek z NASA. Milá mladá žena, která bez jakéhokoli nátlaku či dokonce mučení vyklopila Hixanům naprosto všechno: i co je to jump, i jak se řídí raketoplán, i kde se nalézá planeta Země… Jistě, tohle všechno by si Cizáci zjistili i bez její asistence. Jenže se stalo, co se stalo.
Viděl jsem videozáznam jejích výslechů na Zemi. Svůj čin nakonec nedokázala nijak vysvětlit. No a protože její advokát obhajobu vystavěl na neověřitelném tvrzení, že Evelyn se ocitla pod manipulativním psychologickým vlivem Hixanů, byla nakonec jen vyřazena z kosmického programu. Musela ovšem změnit jméno a odstěhovat se do Kanady, kde po půl roce spáchala sebevraždu. Ovšem zda opravdu skočila z balkonu sama, nebo jestli jí někdo pomohl, to nevím…
„A komu jsi ochoten to svěřit? Řediteli Transaera? Valnýmu shromáždění OSN? Nebo snad ruskýmu prezidentovi?“
„Andreji Chrumovovi.“
Dlouho jsem mlčel. Počtář mě zkrátka dostal.
„A víš, co je zač?“
„Psycholog, aktivní účastník prvních kontaktních jednání představitelů Země s galaktickým Konkláve. Autor Manifestu odsouzenců.“
„A ještě?“
„Tvůj mužský předek.“
„Můj děda?“
„Tvůj děda,“ souhlasil počtář.
„Ale děda tě zabije, Karle, jestli tě dohoní.“
„Pohybuji se velmi pomalu.“
„On taky není žádnej rychlík, je mu už přes sedumdesát. Ale udělá pro to všechno. Takže tys do mý lodi vlez proto, že se chceš setkat s dědou?“
„Byl to jeden z faktorů,“ připustil počtář.
„Nikdy by mě nenapadlo, že by zrovna vaše rasa mohla být takhle šílená, Karle. Hledat pomoc a spolupráci zrovna u člověka, kterej všechno mimozemský nenávidí, spoléhat na toho nejzuřivějšího šovinistu…“
„A kdo ti řekl, že my nejsme šovinisti?“
Pohlédl jsem reptiloidovi do očí. Ten jen pomalu otevřel tlamu a zformoval ji do mírného úsměvu. To jsou mi věci! Tak on i tenhle živý počítač může mít smysl pro humor…
„Tohle se mi nelíbí,“ přiznal jsem se. „Kurňa, tak já doplatil na svýho dědu. Nejdřív mě div nevyhodili z kurzů, pak jsem nemoh sehnat práci — a nakonec šlápnu do takovýhohle hovna!“
„Co naděláš. To je společný problém těch ras, jejichž příslušníci si své rodiče nemohou vybrat,“ řekl počtář.
Kryt tří smrtících tlačítek jsem zase uzavřel. V tu chvíli jsem měl pocit, že můj podivný společník si oddechl.
Navigační propočty div nepřišly nazmar. Za tu dobu, co jsem se vybavoval s počtářem a děsil ho pultem smrti, téměř vypršela lhůta definitivního rozhodnutí a pokynu. Hvězdy za oknem se neživě mihotaly a šance na úspěšný jump se s každou vteřinou povážlivě zmenšovala.
„Připrav se,“ řekl jsem počtářovi. Ten pochopil a soustředil se — drápky sklouzly po kovu, jak se je snažil zatnout do hliníkového válce jumperu. Oči zvrátil v sloup.
Jak to asi dělá, že ten jump snese?
Čtyři vteřiny před automatickým smazáním navigačního propočtu jsem stiskl tlačítko jumpu — a prostor se obrátil naruby.
Óóó!
Pane Bože, ať tenhle okamžik neskončí, i když se počtář kroutí utrpením, ať se Země klidně dovolává svého nároku na rovnoprávnost marně, ať si silné rasy klidně hrají ty své dospělé hry… Na to všechno kašlu, jen kdyby se podařilo prodloužit tenhle okamžik, proměnit ho ve věčnost…
Otevřel jsem oči.
První, co jsem zaznamenal, byla tma a počtářovo skučení.
Jak těžké je vracet se do reality.
V mých rukou se rozzářila chemická svítilna. Spatřil jsem tenkou nitku vlastních slin, která se zvolna smršťovala v kuličku. Zachytil jsem ji rukávem a pak jsem očima začal hledat reptiloida. Jak těžké je už jen se pohnout…
Počtář volně plul u čelního skla, hned vedle plyšového myšáčka. Měl jsem pocit, že tenhle jump pro něj byl těžší než úvodní — šupinaté tělo se otřásalo v nepřetržitých jemných konvulzích.
„Počtáři!“ zavolal jsem na něj. „Karle!“
Reptiloid velice pomalu odlepil hlavu od břicha a zašeptaclass="underline"