„Velice se omlouvám…“
„Jak to děláš?“ zeptal jsem se ostře. „Jak dokážeš vydržet jump?“
„Já…“ Následovala dlouhá pauza. „To ti vysvětlím později…“
Natáhl jsem se k němu, popadl ho za přední tlapku a přitáhl ho k pultu. Počtář se kvapně usadil na své bidýlko.
Jasně, takže on mi všechno vysvětlí, ale později. Možná ve chvíli, kdy už bude až příliš pozdě. A co Země — schválí můj postup, nebo mi nevraživě připomene přísahu a smrtící pult? To nevím. Nejdřív se ale musím dostat domů.
Rozepnul jsem pásy a sklouzl k oknu v levé stěně. Nic zajímavého za ním nebylo, jen hvězdy. Jen obvyklý, dokonale vyvedený a nezkreslený obrázek známých i méně známých souhvězdí.
„Už jsme na místě?“ zajímalo počtáře.
„To jo, jedině že zatím nevím, na kterým přesně!“ Odrazil jsem se a přelétl přes celou pilotní kabinu. Podíval jsem se do druhého bočního okna, ale tam jsem taky nic pozoruhodného nezjistil. No nic, ještě chvilku to musíme vydržet. Raketoplán se pomalu otáčel kolem podélné osy, takže něco důležitého bych zahlédnout mohl.
Palubní počítač poprvé pípl a pak začaly ožívat i ostatní přístroje. „Neměl bych do počítače vložit nosič s informacemi?“ zeptal se počtář. Pohlédl jsem na něj: to už se přestěhoval na mé křeslo a sahal do schránky po pravé straně. Připravil se opravdu dobře, když už ví, kde co leží.
„A dokážeš to?“
„Nejspíš ano.“
Asi půl minuty se mořil se zámkem — tři dlouhé tenké prsty byly dostatečně obratné, ale téhle tlapce prostě chyběl lidský palec. Nakonec si pomohl oběma předními končetinami a vytáhl laserový kotouček.
„No tak do toho, Karle,“ broukl jsem. Slovní zásobu měl počtář výtečnou, protože okamžitě pochopil.
Zatímco jsem ještě pár minut jen tak civěl do chladné záře kosmu, on se motal kolem pultu a otráveně syčel, když ho klávesy uzpůsobené lidským prstům neposlouchaly.
„Nemohl bych se k systému připojit přímo?“ zeptal se po dalším, obzvlášť namáhavém souboji s cédéčkem. Neodpověděl jsem, protože další změna polohy raketoplánu mi dopřála podívanou vskutku neuvěřitelnou.
„Karle!“ zavolal jsem na něj tlumeně.
Reptiloid pomalu připlul až ke mně.
„Podívej.“
Saturn vypadal jako na fotografii z knížky pro děti. Prstenec byl pod malým úhlem natočen k nám a sluneční světlo ho vykreslovalo velmi plasticky a nadmíru barvitě. Na pozadí žlutohnědé planetární koule, která vypadala ploše a nezajímavě, se prstenec jevil mnohem hmotnější a masivnější — asi jako kamenná řeka vinoucí se vesmírem.
„No není to krása?“ zvolal jsem a sám se své reakci podivil. Jak může jiná rasa vnímat naši hierarchii krásy?
„Ano…“ Počtář dýchal ztěžka a rychle. „To… vypadá jako u nás.“
„Jako tvoje planeta?“
„Ano.“
No výborně. V galaktickém bedekru informace o rodné planetě počtářů zcela chybí. Takže teď tam můžeme přinejmenším zapsat „planeta má prstenec“.
„To je Saturn?“ zeptal se počtář. „Takže jump se zdařil?“
„Copak Saturn to je. Ale to pro nás moc dobrý není.“
Reptiloid na mě vyvalil oči.
„Tenhle stroj má kapalinový motory, Karle. A ty přece víš, co to je.“
„Šmejd,“ utrousil nelítostně reptiloid.
„Přesně tak. No a pokud se máme dostat na Zemi, raketoplán nesmí být dál než půl milionu kilometrů od planety, musí se pohybovat v rovině ekliptiky a rozdíl rychlostí obou těles nesmí být větší než čtyřicet kilometrů za vteřinu.“
„Prostě šmejd,“ zopakoval počtář. „Jak často se vám stane, že to nepřežijete?“
Neodpověděl jsem a dál se kochal Saturnem, pomalu odplouvajícím z našeho zorného pole. Na druhém okraji iluminátoru se mezitím rozsvěcela oslnivá záře — to už nám chtělo co nejdřív do očí nahlédnout Slunce.
„Potřebujete pomoc, člověče,“ řekl počtář. „Vy všichni nutně potřebujete pomoc…“
„Nedá se nic dělat, čeká nás opakovaný jump.“
Počtář sebou trhl.
„Copak tady nejsou žádná lidská sídla?“
„Na Saturnu?! Děláš si srandu. Na Titanu — to je jedna z družic tyhle planety — by měla vzniknout první vědecká stanice. Ale to nebude dřív než za nějaký dva roky.“
„Takové množství času opravdu nemáme.“ Počtář se od okna odvrátil.
Ani jsem mu nepřipomínal, že v raketoplánu už je kyslíku sotva na týden. Pomohl jsem mu dostat se k pultu a strčil do počítače další CD-ROM.
„Pokračuj. Já teď mám nějakou práci.“
Ponechal jsem reptiloida jeho osudu a odplul k hygienické skříňce. Otočil jsem se k počtáři zády, vytáhl měkkou vroubkovanou hadici a rozepnul si kalhoty.
„Ty se potřebuješ vyprázdnit?“
Panebože…
Na tohle jsem přirozeně neodpověděl. Spustil jsem vývěvu a pokusil se zapomenout na zvědavý reptiloidův pohled, který mi provrtával záda. Jak já tyhle každodenní drobné nepříjemnosti nesnáším. Jenže co se dá dělat, když umělou gravitaci na palubě nemáme…
„Příště moje potřeby laskavě nekomentuj, dohodnuto?“
„Promiň,“ hlesl počtář nesměle. „Věnoval jsem se kdysi xenobiologii, a tohle je velice zajímavý aspekt.“
„Radši teď mysli na ty dva další jumpy.“
„Petře, kdybys mi dovolil připojit se přímo k počítači…“
„Tak co?“
„Tak bych loď dostal s nejvyšší možnou přesností až k Zemi.“
Bylo to neslýchané. Bylo to tak šílené, že to v regulích dokonce ani nebylo přímo zakázáno. Ba naopak — v téhle situaci se dal aplikovat bod o přípustnosti zásahu Cizáků do navigačních propočtů.
Teď tak být na mém místě páni úředníci, kteří ty regule vymýšlejí…
„No dobře,“ řekl jsem a zároveň si uvědomil, jak překračuju jistý neviditelný práh. „A jak to uděláš?“
„Velice jednoduše.“ Reptiloid se splazil z křesla, uvolnil mi tak místo a zavěsil se přímo nad pult. „V tandemu s elektronickými soustavami pracujeme často.“
„Nojo, ale tyhle jsou lidský…“
„To je dvojková soustava, že?“ Počtář přejel přední tlapkou nad pultem. Pak ji položil na porty počítače, zakryté průhledným víčkem.
„Mám ti to oddělat?“ zeptal jsem se.
Neřekl nic a displeje mezitím začaly hasnout.
Zasahovat by byla pitomost. A tak jsem se jen díval, jak reptiloid počítač odpojuje a jak přístroj zastavuje veškeré operace dřív, než vůbec stačil spustit operační systém. Indikátor harddisku prudce blikal — signalizoval tak, že veškeré informace kamsi mizí. Zřejmě do malé trojúhelníkovité hlavičky.
Stejně by mě zajímalo, jaké to je — přímo komunikovat s elektronickým přístrojem? Že by právě tohle byl nejběžnější způsob vzájemného dorozumívání i mezi samotnými počtáři?
Ale jak v takovém případě dokážou zůstat bytostmi, které mají i cit, emoce? Kdesi jsem se před časem dočetl, že každý tvor, který dokáže informace vstřebávat v podobě jednotlivých bitů, musí nutně být emocionálně naprosto vyhaslý. Alespoň z hlediska lidského chápání. Už kvůli časovému rozdílu ve vnímání.
„To programové řešení je velice zajímavé,“ poznamenal počtář a tlapku odtáhl. Počítač však neožil — monitory jen matně doutnaly a kontrolka harddisku rovnou zhasla.
„Jaký řešení?“