„Redaktorka jedné informační služby, Bohoušku,“ řekla dívka a hlavu měla zabalenou do vlasů.
Princ ji zvedl, pak upadl, když našel sirky, vytáhl jich snopek, nasadil na škrtátko.
„Jak nepůjdeš, zapálím ti vlasy,“ řekl.
Posadila se, namáhavě zvedla, rukama se chytila pelestí a došla k oknu a naivně ukázala prstem:
„Tam?“
„Tam,“ poručil Princ a chvilku klečel na čtyřech, potom se zvedl.
„Čtrnáct měsíců pankrácké věznice,“ řekla dívka a přehodila nohu do chladného vzduchu, uklonila se do místnosti a dodala: „Včera jsem měla nastoupit trest.“
Princ došel k oknu a loktem srazil dívku. Takový divný pád to byl, jako by ta dívka byla propíchnuta osou okenního rámu, kácela se jak na rožni kolem své osy, hlavou a trupem, zatímco nohy se zvedly jako dva bílí hranostajové… A když se trup zasunul za rozpuštěnými vlasy, pak i ty nohy se zasunuly, jako pozře voda skokanku z vysoké věže… a zůstal jen okenní rám s napnutými třaslavými hvězdami.
„To všechno bude,“ řekl s nadějí živnostník Bárta, „jen jak to zase dostaneme zpátky.“
„Drek dostanete, copak to pořád nevidíte?“ zvolal doktor filozofie a ukázal rukou za odjíždějícím vláčkem, který odvážel do martinských pecí plné muldy, „copak nechápete, že všechny vaše živnostnický krámy si sami nakládáte do martinek, odkud se lijou ingoty pro jinačí epochu? Kde budou za rok ty všechny vaše živnosti a šajsfirmy a nástroje? Pryč. A co bude z vás? To samý, co z vašich výrazových prostředků… budou z vás ingoti, taky vás přetaví doba, protože to nejsou spalničky, ale epocha. A co já? Já už abych se dočkal, jak v Paříži budou rentiéři zametat ulice a komunisti je budou kopat do prdele, už abych se dočkal, jak v Americe budou černoši jebat miliardářský dcerušky! Jen škoda, že toho jebání se už nebudu moct zúčastnit, protože já už inzeruju na dům, ve kterým nechci bydlet. Adijé, starej světe!“
Princ zvedl kalhotky a hodil je do okna, za chvilku se to prádlo rozepjalo jak slézový netopýr, pak hodil i kabátek, roztrženou sukni…
„Když jsem byla maličká, měla jsem poníčka…“ zvolala dívka.
Hasič Karel si znova naklonil frajersky helmu, přivřel skřínku se zrcadlem, zamknul zámek, několikrát zkusil, je-li zamčeno, pak se s rukou na klice otočil.
„Já jsem byl nějakej pes, všem to může říct ředitel morálky, ale Princi, ty jseš pes psů.“
Princ z kouta vzal olysalé bičiště, švihal jím do vzduchu.
Pak zvedl taštičku, která vypadla z dívčina kabátku. Otevřel ji a tam našel složený lístek. Vystřízlivěl.
„Prosím, je to fakt,“ řekl Princ. „Karle, stav se na kriminálce a řekni, že já a ty a tady Jarda hlásíme, že tady máme holku, která už včera se měla hlásit na Pankráci, k nástupu trestu. Řekni, že máme všichni podmínku, a tedy proto to hlásíme. Každej uzná, že se musíme krejt.“
Hasič vykročil do služby plný pýchy, kterou mu vstřikovaly úzké holínky, těsný pásek, helmice stažená do očí.
Doktor pokynul odjíždějícímu vláčku a viděl, jak ostatní dělníci ze šrotoviště odcházejí k baráčku, který si sestavili sami, k baráčku sestavenému z reklam zkasírovaných živnostenských firem. „Ať se stydí, to je on, ten, co nezná Avion. Věz, že čokoláda Ego chutná výborně. Fafejtův Primeros dáme-li lidu, nepozná zklamání, nepozná bídu. Staré zlato, brilianty kupuji za ceny nejvyšší. Podprsenka od Famírové uchová tajemství vašich forem. Jediná jasnovidka Křížová –podle křišťálu. Dobrá práce, přitom láce, toť Kostkova ondulace. Srdce všech žen uchvátí župánek hedvábný, vyvatovaný, s dvojitou podšívkou, Eusner, Jindřišská 20. Masáže Nekázanka 8, odborné síly, elegance, hygiena. Netrhej, nešlapej, květinka také cítí. Senzační vynález pro impotentní muže! Potencial. Karma uhodne a vyčte z ruky i z karet celý váš život.“
A kolem šrotiště ocelárny přijíždí hasičská stříkačka v plné výzbroji, mokří hasiči sedí na sedátkách, někteří na stupátkách, na hlavách mají černá kápí lesklá od vody, s botkou na blatníku stojí hasič s vyceněnými zuby, jednou rukou se drží a druhou salutuje, rozhlíží se slavnostně a děkuje za díky, které mu nikdo neposlal, ale všem na šrotišti podává zprávu: „Víte, co bylo v tom kolenu potrubí? Uvařenej malinkej kluk! Koupali se, parchanti, tam nahoře v jezírku a voda si kloučka stáhla a prohnala chladicím potrubím! Slíbili nám příplatky, ale teď s tím dělají drahoty! To je, co? Slíbili o korunu víc na hodinu a nedali.“
Doktor filozofie sklonil hlavu a vešel do nízkého baráčku, složeného z reklam a sloganů a nápisů zkasírovaných firem, a posadil se mezi ostatní dělníky, samé bývalé živnostníky, řemeslníky a pozdraviclass="underline" „Ahoj, ingoti!“
Bývalý mlynář, bývalý majitel truhlářské dílny, bývalý řezník a bývalý zámečník do sebe šťouchli, zamrkali na sebe a mlynář řekclass="underline"
„Dědo, pojďte si sednout a vypravujte nám nějaký kurvárny.“
Tu chvíli se vylila na haldě struska, rozzářilo se nebe, růžové světlo, v dálce na konci se tyčilo zsinalé město s předjitřní náladou, zelenými střechami a vykostěnou kostelní břidlicovou věží. Komíny martinských pecí trčely proti městu a z prostředního komínu vytékal něžný modrý plamínek s jantarovým třepením na okraji. Pak na stráni haldy zůstala pouze rozšklebená jizva žhavé strusky jak pohlaví téhle krajiny.
A hvězdy zhasly, ty malinké už zmizely, jen pár velikých skomírajících hvězd se třáslo na nebi.
„Nechte mi žííít, nechte mi žííííít,“ zašeptal hlas pod oknem.
– z r a d a z r c a d e l
Letos bylo léto velice horké. Kluci buzarem do zdi a sítění na oknech sklepa si nahrávali rovnou do české uličky. Domovnice se svěřila panu Míťánkovi, že pan Valerián se určitě dal teďka na herectví nebo tančení nebo že už zešílel, protože dole ve sklepě ještě s jedním poskakuje sem a tam a proti sobě, pijou od rána z láhve hořčák a pokřikujou na sebe: „Furt se jede! Do toho!“ A že si pan Valerián před měsícem nechal přivézt necky kamnářské hlíny a předevčírem zednický kalfas a že jej domovnice viděla, jak sklepem chodí polonahý a přes prsa má jen kůži ze psa, předložky před postel, a že s ním tam chodí ještě jeden chlap přesně taky v té předložce přes nahé tělo. A každý den tam chodí dvě ženské a obě mají na hlavě klobouk s třešněmi. A ti dva chlapi v kůži ze psa na sebe napřahují sekyrky, zrovna takové kamenné sekyrky, jako měl Robinson Crusoe.
Pan Míťánek sundal pásku pomocníka Veřejné bezpečnosti, protože když měl volno, tak chytal u tramvaje vyskakující občany a dával jim pokuty. Letos bylo léto velice horké.
„Já se tam na to podívám,“ řekl pan Míťánek.
A zaťukal na dveře do sklepa.
U kostelní zdi chrámu svaté Trojice spravoval na lešeníčku zedník sochu svatého Tadeáška, kterému počasí užralo koleno a oko. Z farní zdi kostelník vydolovával zarezlé šrouby, kterými byly připevněny děkovné tabulky, jimiž byla olepena celá stěna.
„Himl kruci, hrom do těch kultů,“ nadával kostelník.
„Je to tmářství,“ přitakal zedník a vyňal z aktovky pískovcové koleno a oko.
„Málem jsem si strhl nehet,“ třepal kostelník ručkou.
„To ve vašem nebi platí i tituly?“ optal se zedník a ukázal na tabulku ve své ruce: Svatý Judo Tadeáši, děkujeme ti za přispěchání v bouři. Ing. K. H. a Dr. J. K.
„Emailový rekomanda a plechový expresy,“ posmíval se dál zedník, „kdo to tam nahoře doručuje?“
„Himl kruci,“ nadával kostelník, „je těch tabulek celkem dvě stě deset, každá tabulka má čtyři šrouby, tedy celkem vosum set čtyřicet šroubů, a já abych to těmahle rukama vyšrouboval, hrom do těch kultů.“
„Potřebuje to trošku zdravého rozumu,“ řekl zedník a pasoval ušlechtilé pískovcové soše oko.
„To ale není všecko,“ vzdechl kostelník, „až to všecko vyšroubuju, tak zase ty emailový psaníčka musím přišroubovat v kostele, ale z druhý strany. Těmahle kosinkama!“ ukazoval své ručky. „A zase vosum set čtyřicet šroubů. A nejdřív musím vysekat vosum set čtyřicet dírek a natlouct tam vosum set čtyřicet kolíčků! Tady jsou zdi jako beton, himl, že ta církev všecko dělá na věčný časy?“
„Pojďte dál, já jsem umělcova tetička,“ pozvala kostnatá ruka.
„A já jsem pomocník Veřejné bezpečnosti,“ sklonil se pan Míťánek. Vešel do ateliéru ve sklepě, kde plápolalo v kamnech a umělec pan Valerián míchal v kalfasu vápno a tetička v černých šatech šarovala hákem v kamnech. Pak přikládala mour z ohromné hromady v koutě.